Portréty - 19.část

Vtom uslyšela jakýsi divný, podezřelý zvuk. Vyhlédla z okénka a zavadila o háček, kterým byla zajištěna dvířka.Náhle došlo k nárazu. Marie-Claire stačila jen vykřiknout, když doslova vylétla z kočáru a řítila se po svahu někam dolů.
Tak, tak si stačila před nárazy chránit hlavu. Připadala si jako hadrová panenka, kterou někdo pohodil. Pak už nevěděla o ničem, najednou měla před očima tmu a přestala vnímat okolní svět.
Probudil ji chlad a bolest. Pozvolna otvírala oči, věděla jediné, když cítí bolest, tak ještě žije. Už bylo šero a dle mlhavých obrysů bude nejspíš v nějakém lese. Pokusila se vstát, ale točila se jí hlava a bolest v nártu pravé nohy nepolevovala. Tak to bude muset zkusit po čtyřech.
Ucítila totiž jí povědomou vůni, vůni sena. Věděla, že musí přečkat tuhle noc, vždyť ve stavu v jakém se nachází daleko nedojde, byť to domů asi nebylo daleko. Chápala jediné, musí najít to seno, i kdyby to byla jen malá kupka, začínalo být chladno. S vypětím posledních sil se doplazila ke svému dnešnímu loži.
Bylo voňavé a měkké i když trochu pichlavé, hlavně, že ji mohlo alespoň trochu uchránit před nočním chladem.Nebyla to přímo kupka, ale seno bylo uloženo v chatrči, která již chatrčí dávno nebyla. Měla jen dvě stěny a pak něco jako strop. Avšak to bylo Marii-Claire z duše jedno.
Pro Gerarda byla tahle noc až příliš neklidnou. Budil se s myšlenkou, že neměl dbát tmy a měl jet dál, ovšem noc byla tmavá, měsíc nebyl vidět a těžko by hledal v noci to, co ve dne nedohonil. Však také ihned za rozbřesku usedl do sedla a rozjel se směrem k zámku de Gergelier. Tam dojde rozhřešení.
Podle majitele hostince kočár na nějž se ptal dorazil na zámek jistě k večeru nebo nejhůř začátkem počínající noci a i kdyby se svým koněm pospíšil na zámku už budou všichni spát a jistě by nebylo milým burcovat jeho obyvatele vprostřed noci...
Pořád si říkal, když dojela až sem, dá-li bůh snad už na zámku bude, nebo..... Bál se domyslet, že by se s ní něco stalo. Neměl ani jednu myšlenku na to, aby posnídal, proto se snad za ním majitel hostince díval trochu nevraživě.Odjížděla mu tržba za snídani, na kterou si tam šlechtic ani nepočkal.
To ráno bylo studené, všude ještě mlha ležela při zemi. Zámek de Gergelier byl skoro na dohled. Blížil se k ohybu cestu , kde stál mohutný dub. Vtom pobídl koně k ještě rychlejšímu klusu. U okraje lesa, na vrcholu rokle byl převržený kočár bez koní. Nebylo možné jej nepoznat. Prudce zastavil a seskočil z koně.
Rozběhl se tím směrem, neboť kočár zel prázdnotou. Na kraji rokle uviděl u stromu postavu kočího. Když doběhl ke stromu, viděl jen nepřítomný pohled očí. Kočí už o sobě nevěděl zhola nic.
Marsac se rozhlédl kolem dokola. Roklí protékal potůček, nejspíš, neboť se jí táhl pruh mlhy a čišel z jejího dna chlad.
Marie-Claire nebyla v kočáře, dvířka byla otevřená na jedné straně a tak musela být někde tady v rokli.Pak objevil kus látky z jejích šatů, jak se zachytil o trnitý keř. Musela tedy sejít, nebo padat někam dolů....
V mechu zasvítil jeden její střevíc svou jasnou červenou barvou. Už věděl kterým směrem se má ubírat.Uviděl pozůstatek jakési chatrče, nebo co to kdysi bylo. Zamířil tam. Šlahouny maliníku a ostružiníku mu trochu znepříjemňovaly chůzi z příkrého svahu.
A pak jí spatřil , schoulenou v seně, zkřehlou zimou a s horkým čelem. Proč je tak krásná i když má potrhané šaty, podrásané ruce a v očích slzy?
„Pomozte mi prosím,“ zašeptala dívka, když rozeznala jakousi postavu, která se k ní blížila. Gerard přes Marii-Claire přehodil svůj plášť a vzal ji do náruče. Držel jí pevně a ona se jej držela křečovitě, jako by se bála, že se každou chvíli vzbudí ze snu a on zmizí.
„Moc rád bych věděl, co to bylo za bláznivý nápad, vydat se domů bez důvodu.“
„Je mi zima.“ řekla Marie-Claire a přimkla se k němu ještě úžeji, nedbajíc jeho káravých slov.


Zámek de Gergelier byl zalit ranním sluncem a nebýt dané situace cítil by se Gerard jako v pohádce. Se zanedbaným sídlem hraběnky de Saint-Clairové se tenhle skvost nedal srovnávat. Nikde však nebylo živé duše. Někoho bude muset přivolat.
Byl již vevnitř a z místnosti pod schodištěm bylo slyšet jakési hlasy. Ale než tam stačil zamířit, objevila se na schodech hraběnka. Nyní již věděl důvod, proč Marie-Claire měla tolik naspěch a nikomu neřekla proč odjíždí.
Hraběnka šla za svým mužem a synem, kteří byli právě v té místnosti, kam chtěl Marsac vstoupit.
Včera bylo na zámku bouřlivo. Přijel Julien a sděloval rodičům všechny novinky co se udály v době, kdy byli pryč. Došlo i na Gerarda.
A byl oheň na střeše, jen co padla zmínka o hraběti Philipovi. Již dlouho neviděla Isabella svého muže tolik rozzlobeného.
Nevlídná nálada přetrvala i do dalšího dne. U snídaně vládla velice dusná atmosféra a tak se vypravila za mužem, jenž ve své pracovně pokračoval s Julienem ve velice ostré diskusi.
Když hraběnku Gerard uviděl začal stoupat po schodech vzhůru s Marii-Claire v náručí.
Posléze byl hraběnkou nasměrován do jednoho z pokojů. Matka Marie-Caire, milá a jemná dáma, velice razantním způsobem udávala příkazy přivolanému služebnictvu. Všechno rázem ožilo. Marsac stačil jen krátce sdělit, že Marie-Claire měla nehodu a strávila noc v lese a on jí našel v jakémsi seníku.
Hraběnka mu poděkovala, ale dál pak věnovala veškerou svou pozornost dceři a tomu, zda-li jsou plněny její příkazy. Když dívku položil na lůžko a služebné jí začaly věnovat svou péči, poodstoupil stranou, aby nepřekážel, uklonil se směrem k hraběnce.
„Bylo mi potěšením vás poznat, škoda jen,že za těchto okolností,“ a vyšel ze dveří pokoje. Hraběnka však okamžik poté, co odešel a ona zjistila jeho nepřítomnost, vyšla za ním.Vždyť mu musí ještě jednou poděkovat a vrátit mu jeho plášť.
Marsac však již scházel ze schodů, když byl docela dole, ozvalo se prásknutí dveřmi. Pod schody se objevil hrabě. Marsac neměl čas ani pozdravit, neboť otec Marie-Claire sotva ho spatřil, přivítal jej slovy:
„Vida, my o vlku a vlku za dveřmi!“ Gerard pochopil, neboť za hrabětem vyšel Julien. Pozdravil tedy hraběte smeknutím klobouku a úklonou hlavy, jen se smutně usmál:
„Vidím, že nejsem vítán, je mi líto, ale své rodiče si člověk nevybírá.“ Tato slova pronesl a zamířil k východu. Hrabě měl sevřené rty a chystal se optat, co zde pohledává, než to však stačil učinit, Gerard se mimoděk otočil:
„Odcházím, jen bych se dovolil přijít ještě přeptat, jak se daří vaší dceři a bude-li v pořádku.“
„Co jste ji udělal?“ zeptal se hrabě nevraživě. Mezitím však stačila sejít dolů i Isabelle a hraběti za zády se ozval její hlas:
„Zajisté pane, budete vítán. Moc vám děkujeme a nezlobte se na mého chotě, je trochu prchlivý.“
Gerard se otočil ve dveřích a úklonou pozdravil hraběnku a vyšel spěšně ven aniž si všiml pláště, který držela hraběnka v ruce. Isabelle se otočila na Juliena:
„Dones panu Marsacovi plášť.“ Julien ho uchopil a vykročil za Gerardem. V duchu se usmíval, tak tohle dovede jen jeho matka. Marsac neměl ani v nejmenším chuť čekat co bude dál.
Jak bude reagovat hrabě na hraběnčina slova, neboť už pokolikáté litoval, že otcovo jméno mu je spíše na obtíž. Než však stačil vsednout do sedla objevil se Julien a podával mu plášť:
„Odpusťte pane, když se otec takhle rozčílí, neví co povídá.“ A významně se na Gerarda podíval. Ten jej však pohybem ruky zastavil:
„Neomlouvejte se, každý otec má právo se rozčilit, když zjistí, že se jeho dcera zahazuje s nějakým....“
„Počkejte, nemůžete takhle odjet.Řekněte, prosím, co se stalo.“ Gerard však nemínil čekat na nic, vyšvihl se do sedla ale než pobídl koně pronesl:
„Vévodkyně M... nechala poškodit kočár a místo mé matky jela v tom kočáře vaše sestra. Našel jsem ji v nedaleké rokli. Toť vše.“
„Děkuji, a nebojte , rád se za vás u otce přimluvím.“ Gerard měl v úmyslu se rozjet, ale ještě se rozmyslel a obrátil se na Juliena:
„ Nemusíte, rád bych si svoje záležitosti řešil sám.“ Pak už nečekal na nic a pln hořkosti se rozjel na zámek hraběnky de Saint-Clairové.
Marie-Claire měla pravdu, s jejím otcem bude těžké pořízení. Skláněla se před svou matkou, která nedbala nato, že dští síru, hromy a blesky kolem sebe, a domlouvala mu, že musí dostát slibu a dát zprávu jejímu zachránci, zda-li se stav Marie-Claire zlepšil.
Toho dne bylo ale také správci paní hraběnky Saint-Clairové horko. Marsac přijel na zámek, dal příkazy k odvezení zničeného kočáru i mrtvého kočího, ale tím to nekončilo. Nechal si jej zavolat, aby se domluvili, kdy provedou kontrolu účetních knih, o níž mluvil ještě před svým odjezdem ke králi.
Ani nestačil dát příkazy v kuchyni ohledně oběda už musel k mladému šlechtici znova. Právě se rozmyslel, že odpoledne objedou nejbližší část panství, ať nechá připravit koně. Z objížďky se vrátili skoro až za tmy.
Správce byl rád, že je tenhle den za nimi. Mladý pán byl nepřekonatelně nepříjemný. Na vše se vyptával, všechno zjišťoval do zbytečných podrobností a jemu narůstaly úkoly jeden za druhým. Dlouho do noci se u mladého pána svítilo. Dá Bůh a brzy odjede.
Ale i na zámku de Gergelier tenhle den trval dlouho.Hrabě ihned po polednách odjel do své hutě, jež dostala nová zařízení a dohlížel, zda-li je s obnovováním vše v pořádku. Byl podrážděný a nervozní.
To proto, že jej trápily myšlenky na dceru. Bál se o její zdraví i o ni samotnou. Věděl, že mu jednoho dne odejde. Ovšem nenadál se, že se zamiluje a zblázní do mužského tak brzy. A že to musí být zrovna Phlipův syn. Dlouho do noci pak s Isabellou hovořili o dceři , o všem možném a také, že budou muset odjet ke králi.
Na druhý den se stav Marie-Claire výrazně zlepšil. Zásluhu na tom měl bezesporu Marsac, jenž jí tak brzy objevil a dopravil domů. Nebýt jeho mohli se o její nehodě dovědět až by bylo pozdě. To vše si její otec uvědomoval a věděl, že si s ní musí promluvit. Julien sestře řekl o Gerardovi a o jeho setkání s otcem. Také za ní byla i její matka, i když jí uklidňovala, že vše bude dobré byla odhodlána všemi silami, co jí ještě zbyly bojovat za svou lásku.
Ještě před obědem za ní otec přišel, aby s ní pohovořil. Julien chtěl být přítomen, ale otec jej nesmlouvavě vykázal z pokoje. Nejen v Julienovi byla malá dušička.
Tou dobou se Gerard chystal k odjezdu. Byl rozhodnut navštívit zámek de Gergelier. Slíbil sice, že se nenechá vyprovokovat k něčemu, čeho by někdy mohl litovat. Ale neslíbil přeci těm krásným očím, že s jejím otcem nebude mluvit.
A za dané situace bylo více než nutné, aby si s otcem Marie-Claire promluvil. Jako muž s mužem, jako dva dospělí lidé. Včera dlouho do noci si všechno co řekne promýšlel a nyní vybíral ve svém šatníku, co by se k takové návštěvě hodilo. Vtom se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Vstupte,“ řekl a musel to opakovat, než se ve dveřích objevil chlapec asi patnáctiletý.
„Jste prosím Gerard Marsac, syn vévodkyně de Monmier?“ zeptal se jinoch a teprve pak mu předál dopis. Nemohl uvěřit svým očím četl list několikrát. Bylo to pozvání na oběd a dole na konci řádků byl podpis hraběte.... Jean-Paul Sebastien de Bouvier.