Horizont příběhu

HORIZONT PŘÍBĚHU

Ponurá místnost připomínala hodinový hotelový pokoj. Laciný prošlapaný koberec s vybledlým orientálním vzorem, pár kusů ošuntělého nábytku a po stěnách několik zašlých, kdysi však křiklavě barevných reprodukcí renesančních umělců, utápějících se v květinovém vzoru tapet, jejichž kraplakový odstín již dávno přešel v nevýraznou směsici šedé a růžové.
Byla jen velmi spoře osvětlená. Oprýskané dřevěné žaluzie sem sice propouštěly něco málo světla z pouličních kandelábrů,většinu jej ale obstarávala jen stará stolní lampa, trůnící jako miniaturní mosazný maják v rohu rozlehlé pracovní desky masivního dubového stolu, který měl své lepší časy rovněž dávno za sebou. Kdysi naleštěný kus nábytku byl dnes zjizven tisícem vrypů a v prasklinách jeho dýhového potahu se mísila špína se zaschlým inkoustem.
Muž, který se nad ním hrbil, však nevnímal nic z bizarnosti těchto nahodilých abstraktních vzorů. Byl rovněž zcela lhostejný k žalostně neutěšeným útrobám pokoje, v němž uvízl a dokonce si ani neuvědomoval, že stejnou měrou se minulost podepsala i na něm samotném. Difuzní světlo, které se dralo skrze zaprášené stínidlo letité stolní lampy sice zjemňovalo ostré rysy jeho hubené tváře, avšak hluboké brázdy, které do ní nemilosrdně vyoral čas, zcela vyhladit nedokázalo. Paprskovitě se rozbíhaly od kořene nosu kolem zapadlých bleděmodrých očí, jako temná koryta dávno vyschlých řek i jejich stejně vyprahlých slepých ramen.
Seděl tu takhle již celé věky, ohlodáván časem, chvílemi nehybný jako vosková figurína v ponurém panoptiku, chvílemi horečnatě si cosi zapisující do zažloutlých svitků papíru. V těchto okamžicích jeho oči planuly zvláštním světlem, které odráželo snad všechnu vášeň světa a dávalo tušit, jak nesmírně živoucí bytostí ve skutečnosti vlastně je.
Mezi čtyřmi stěnami tohoto mikrosvěta nebylo jiného páru očí, jenž by mohl spočinout na papírové ploše, aby spatřil, že litery, které jsou zde řazeny jedna za druhou, mají svůj vnitřní řád a smysl, a že jsou to vlastně fragmenty veršů. Nemělo by to ani význam, ten muž beztak žádnému z nich nenadělil víc než pár minut života a pokaždé, zjevně nespokojený s tím, co zplodil, každý z těch svitků vzápětí proměnil ve zmuchlaný cár, který vztekle odhodil na zem. Ten sebou v prošlapaném plyši koberce ještě chvíli zmítal, jakoby chtěl ještě naposledy nabýt svého původního tvaru. Nakonec však ve svém pohybu ustrnul, stejně jako stovky dalších podobně zdeformovaných papírových skulptur, jež zde na podlaze, v pohřebišti jinotajů a metafor, ukrývaly ve svých záhybech strofy nikdy nedopsaných básní.
Z prostoru za červeně vypolstrovanými dveřmi pokoje sem občas doléhaly zvuky z vnějšího světa. Klapot střevíců, útržky rozhovorů kolemjdoucích, někdy pronikavé pohvizdování, jindy tlumené pochechtávání. V těchto okamžicích muž pokaždé zpozorněl, narovnal hlavu a pohledem zamířil ke dveřím. V duchu se intonačně naladil, aby jeho hlas nezněl přiškrceně, až na ně kdosi zaklepe a on pronese své „ Dále!“
Popravdě řečeno po tom už velmi dlouho toužil. Ještě nikdy zde nepřijal žádnou návštěvu a ve svém bezbřehém osamění už dávno nenacházel inspiraci. Chtěl tedy, aby toto vybídnutí proplulo vzduchem libozvučně, jako lahodný zvuk vábničky, jemuž lze jen stěží odolat.
K tomu však nikdy nedošlo. Na dveře do jeho poetického světa nikdo nikdy nezaklepal a všechny ty zvuky, které sem kdy zvenčí pronikly, vždy postupně přešly v pouhé stacatto vzdalujících se kroků. Často si kladl otázku, proč tomu tak je? Jaké prokletí je za tím vším? Čím se provinil, že mu bůh nadělil právě tenhle osamělý život se stigmatem zavrženého vyděděnce? Odpověď ale nikdy nenalezl. Ať se svou pamětí prodíral sebeúporněji, ať svůj život analyzoval sebepodrobněji, nikdy v něm nenarazil na jediný svůj hřích, který by mu pomohl osvětlit žalostný stav jeho neutěšené existence.
Ten muž nebyl ani hloupý, ani naivní. Jeho poetická mysl byla dokonce schopná velmi komplexní analýzy, pohříchu však nikdy nepochopil, že pointy některých příběhů vyplouvají občas na povrch až za jejich horizontem. V místech, kam nikdy nikdo nedohlédne, dokonce ani jejich vlastní protagonisté.
Nemohl tudíž vědět, co se stalo kdysi dávno, ještě v dobách, kdy se v mezi čtyřmi stěnami tohoto ponurého panoptika rodily na papírových svitcích teprve první strofy básní, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Tehdy tudy prošla skupinka mladých lidí vracejících se z nočního flámu. Zmoženi alkoholem, avšak stále ještě v bujaré náladě, se náhle ocitli přede dveřmi básníkova příbytku. Jeden z nich, věčný šprýmař a flamendr, náhle vylovil z náprsní kapsy svého károvaného saka tlustý černý fix a nad rybím okem dveřního kukátka vyčaroval úhlednou třináctku. Nijak zvlášť zdařilý kanadský žertík, ovíněná mysl jeho společníků jej však přijala se stejným nadšením jako on sám a poté, co se pochechtávajíce dostatečně nabažili touto sofistikovanou ukázkou smyslu pro humor, odvrávorali dál.
Třináctka je v podstatě málo zajímavé číslo, člověk si s ním mnoho zábavy neužije. Není násobkem ničeho a nelze jej ničím dělit. V podivuhodném světě lidských předsudků však vládne neobyčejnou mocí. Vše, čeho se zde člověk může dotknout, sahá vlastně jen k tomuto číslu. Za ním už není nic, jen země nikoho. Zapovězená třináctá komnata, kam nikdy nikdo nevkročí. Tohle prvočíslo tu vládne výškou hradeb dotýkajících se hvězd, hloubkou bezedných vodních příkopů a nedobytností nejodolnějších zámků. Je jako žlutá policejní páska, která vymezuje hranici zakázané zóny, jako těžké víko pandořiny skříňky, které se nikdo neodváží nadzdvihnout.
O tomhle všem však básník neměl nejmenší tušení a proto nikdy nenašel řešení své hádanky. Nenašel jej dokonce ani v okamžiku, kdy jeho hlava naposledy spočinula na dubové desce stolu a jeho unavená mysl se pohroužila do hlubokého spánku. Do spánku tak hlubokého, že už z něj nevedla žádná cesta k probuzení.
Chvíli na to, začala i žárovka pod polopropustným stínidlem vykazovat známky únavy. Nejprve jen s hlasitým prsknutím zablikala, poté přešla ve stroboskopicé pomrkávání, až nakonec její skomírající wolframová vlákna vyplivla ve smrtelné křeči do prostoru poslední zářivý proud fotonů. Ten proplul nad prošedivělým temenem spícího muže a razil si cestu dál směrem k oprýskaným stěnám. Se vrůstající vzdáleností od svého slábnoucího zdroje však pomalu ztrácel na síle a do nejzažších koutů světnice už nedorazil.
Tady, v království věčné tmy, prožívala své krátké a křehké životy už jen drobná havěť, zcela lhostejná nejen k osudu lidí, ale i k tomu svému, když, naplňujíce svou roli v potravním žebříčku tohoto světa, uvízla v lepkavých vláknech, jež tu všudypřítomní pavoučci soukali jako marnost, s níž onen básník celý svůj život čekal na spřízněnou duši.