Konec cesty

Postavil jsem se Paničce na zadní tlapky a koukal se dopředu, před naše přibližovdlo. Bšechno kolem se tak divně míhalo, až se mi z toho točila hlava. Bylo mi horko, ale kousek přede mnou foukal svěží, studený vzduch plný různých pachů. Nedokázal jsem si v té spleti vůní vybrat jedinou, kterou bych znal z domova.
Poznal jsem ty stromy kolem nás. Za chvíli dojedeme do druhého domova, tam kde jsou dvounožci, kteří voní tak podobně jako Panička. Na ty se těším, jelikož si se mnou rádi hrajou a mazlí se se mnou. Taky je tam ta Psinka, ale ta je větší jak já. Jenže je pořád zavřená za takovou brankou a věčně se válí na takovém malinkém domečku. Nesmíme si spolu hrát, ale nikdo mi neumí vysvětlit proč.
Jednou se mi podařilo předběhnout páníčky. Byla tma a já jsem se prosmýkl pod plotem a velká Psinka tam běhala. To bylo žůžo, jak jsme si oba zaběhali sem a tam, sem a tam. Pak přišel Páníček a zahulákal takovým hromovým hlasem a já věděl, že je zle. Strnul jsem na místě a sklopil uši. Doběhl jsem k němu jen natolik, aby na mě nedosáhl. Lehl jsem si na záda, ukázal mu bříško a nevěděl, co dělat. Říkal ty slova, která říká vždycky, když udělám něco, co nemám. Chytil mě, prásknul mě přes zadek a chytil mě do náruče. Psinka přitom běhala kolem a poskakovala a olizovala jak mě, tak i Páníčka a vyvázla z toho, jako kdyby nic neudělala.
Taky je tam jeden skoro-pes, tmavý, ale ne tak já, ale zato chlupatější. Mám z něho respekt, protože mám pocit, že se mu moc nelíbím. Kdysi to byl kámoš, ale teďka mu asi něco vadí. Nebo mu možná nevoním. Vyjíždí po mně, jako kdybych mu něco udělal a já bych si s ním chtěl jen hrát.
Zato ta druhá skoro-psice, s tou je zábava. Ta je taková mnohobarevná, asi moc nepapá, protože je to pořádný vyžle. Ale s ní je to fajn. Ta si se mnou ráda hraje. Prohání mě po zemi a po těch divných krabicích, na kterých sedí páníčci a když nehoní ona mě, tak zase honím já ji. To mě baví.
Panička zvedla hlas a já věděl, že moje krátké kochání krajinou skončilo. Chytila mě pod bříškem a donutila mě si lehnout do mého pelíšku, který měla položený na zadních packách, po kterých normálně chodí. Moc nechápu, jak dokážou chodit po dvou, když já to neumím. Zkoušel jsem to, ale neudržím se na tak dlouho, abych chodil celý den po zadních jako Panička a Páníček.
Lehl jsem si na bok, zadíval jsem se do usměvavých obličejů, Páníček mě pohladil a řekl nějaká slova v dvounožšstině. Neměl jsem ale ani potuchy, co mi říká, a i když jsem si nebyl vědom, že bych něco udělal spatně, tak jsem sklopil uši. Nic se nestalo, jen mě ještě jednou pohladil a já usnul.

Vzbudil jsem se. Bolela mě nožička a neuměl jsem pořádně vstát. Pořád jsem ležel ve svém pelíšku, ale všechno bylo otočené jinak, než jak tomu bylo normálně. Sice jsem byl pořád u Paničky, ale Páníčka jsem uviděl, až když jsem zvedl hlavičku. Nestačilo ji jenom otočit, jako vždycky. Profukoval tady vánek, už ne z toho místa, když stojím normálně na Paničce, ale tak nějak odevšad.
Mrskal jsem ocáskem, co jsem uměl, aby si mě konečně všimla, ale měla zavřené oči. Asi spala, protože měla zavřené oči. Rýpnul jsem ji ňufákem do tváře, ale nezareagovala. Oblíznul jsem ji. Jednou, dvakrát, dvacetkrát. Nic. A Páníček? Ten je daleko, ale taky odpočívá. Přední tlapky mu visí směrem ke mně. Když jsem se postavil na zadní, dosáhl jsem na ně a oblíznul jsem je, ale nereagoval. Spal stejně jako panička.
Byla mi zima, tak jsem se schoulil k paniččiným nohám a zkusil usnout.

Probudilo mě až hluboké vrčení přibližovadla, které zastavilo kousek od nás. Začal jsem štěkat jako smyslů zbavený. Třásl jsem se po celém tělíčku, jako kdyby mi byla zima. Nevěděl jsem, co se děje. Páníčci pořád spali, navíc jim tváře nějak zšedly a něco jim z nich kapalo. Štěkal jsem a štěkal, když se přiblížili dva dvounožci, oba úplně černí. Jeden něco držel v ruce a rukou mě nabádal, ať jdu k němu, ale já nešel. Schoval jsem se k paničce, co nejblíže.
Ozvala se rána a všude napadaly takové malinké kousíčky, které vypadaly jak ta hodně studená voda, která je v zimě. Černí dvounožci hulákali a já se hrozně bál. Vil jsem a štěkal a nevěděl, proč se tohle děje.
Jeden černý se nejdříve natáhnul k Paničce, šáhnul jí na krk, sklopil tvář a obrátil se k Páníčkovi. Taky na něj šáhl, ale nic víc. Pak si všiml mě a chytil mě k sobě. Pořád jsem se třásl, ale už jsem neštěkal. Dal si mě pod tu černou kůži, kterou měl na sobě a tam měl teplíčko. Ale…
Ale… kam mě to neseš? Hele, nech mě! Kam mě to odnášíš? Co Panička a Páníček? KAM MĚ TO NESEŠ? TAK KAM? NECH MĚ BÝT!!!
Paničko…
Páníčku…
Kam mě to berou?