Setkání

  Strnul jsem uprostřed kroku a prudce se otočil na podpadku. Ruce automaticky zamířily ke střenkám mačet. Obě v pochvách na bocích batohu. Musel jsem vypadat, že budu házet medicimbál. Jenže stačilo vrhnout a cíl by se přede mnou rozdělil na tři úhledné kusy masa. Mačety byly tam, kde měly být, a mě potěšilo, že nové umístění zbraní funguje tak, jak jsem si to představoval od začátku.
  Na vteřinu jsem zalitoval, že jsem nešáhl spíše po pažbě pětačtyřicítky, ale ta by nadělala až moc hluku. Kdo ví, jaká havěť by se rozhodla mě navštívit v příštích několika minutách. Mačety jsou příjemně nehlučné a to mi vyhovuje.
  Zaslechl jsem za sebou divný zvuk, který jsem nedokázal identifikovat. Taky se mohlo stát, že než by se mi spojily všechny indicie, ať už sluchové, nebo zrakové, mohl bych být dávno mrtvý. Nemám v plánu opustit své tělo pro nic za nic. Ještě ne. Nesplnil jsem úkol, který jsem uložil sám sobě. Mou duši by honilo všechno zvěrstvo na opačném břehu řeky Styx, kdybych se nepomstil za věci minulé.
  Z křoví se na mě koukal zajíc. Spíše zajíček. Vypadal překvapeně stejně jako já. Docela mě naštval. Kdybych místo po mačetách šáhnul po vrhacích nožích, mohl jsem mít na večeři čerstvé maso. Ve Tvrzi jistě nikdo není, mohl jsem si pošmáknout na propečeném masíčku. Sakra.
  Pomalým, táhlým pohybem jsem přesunul pravou ruku z rukojeti přerostlého nože k malým střenkám vrhacích nožů. Už už jsem se chystal k rychlému hodu, když králík vypálil tryskem směrem ode mě. V duchu jsem si ještě jednou zasakroval, a když byl králík už dobrých sedm metrů daleko, hodil jsem po něm rovnou dva nože během půl vteřiny. Každý jednou rukou. Nevěřil jsem v úspěšné skolení zvířátka, ale ještě nebyl tak daleko, abych se nestrefil.
  Snad centimetr před konečnou trajektorií prvního rotujícího nože králík uskočil, jakoby cítil přítomnost nerezové oceli, která ho pronásleduje a zmizel v křoví. Cupitání nožiček mizelo po uschlém listí v nedohlednu. Nože se odrazily od spadaných větviček a dopadly bůhví kam.
   „Do prdele,“ uštědřil jsem si šeptem pod několikatýdenní vous.
  S velkým zklamáním sama sebe jsem posbíral vrhací nože ze země a vrátil je do malých pochev přišitých k ramenům mé bundy. Sto chutí jsem si chtěl napráskat, ale nebylo fyzicky možné, abych se přehnul přes vlastní koleno a uštědřil jsem si pár ran páskem. Přísun jídla si odříci nemohu, jelikož nemám, co bych si odřekl. Králík byl jedinou možností za poslední dva dny, kterou jsem mohl sníst. Sakra.
  Podruhé během pěti minut jsem se znenadání otočil, protože ticho lesa protnulo křupnutí větévky jako blesk z čistého nebe. Následováno hlubokým zavrčením a chrchláním.
  „No tys mě tady chyběl,“ postěžoval jsem si nově příchozímu.