Máňa

V průchodu jednoho z domů postavených v šedesátých letech, se choulí podchlazená žena. Všichni si ji hnusí, je opilá, smrdí zvratky a močí. Slušní řádní občané ji překračují a snaží se nedýchat. Obtěžuje je. Otravuje jejich život svou přítomností. Jsou vánoce, těší se na hory, dárky, vůni jehličí, smaženého kapra a místo toho tohle.
Bezdomovkyně Máňa.
Nevzbuzuje lítost, jen odpor.


*** *** ***


Marie Málková se spokojeně usmívala nalévajíc rum do kokosových koulí. Alešek miloval kokosové koule s rumem. Měla pro něho připravenou celou krabici. Snad se letos zastaví. Má tu novou známost… Takovou hubenou, blondýnu. Čučí na ni jak na svatej vobrázek, no snad to není mrcha proradná, která ho vobere vo poslední drobný. Má takový oči jako zmije, ale nohy dlouhý jak žírafa… Budou mít pěkný děti. Však už má na čase, táhne mu na čtyřicítku a kde nic tu nic.

Cinknutí zvonku.
Už jsou tu. Marie se usmívá. Vzpomněl si synáček na starou mámu a přišel. Krev by pro něj cedila, vždyť to přece ví. Nebo ne?


*** *** ***


Modré světlo majáku se otáčí ve monotónním rytmu nad záchranářským vozem. Dva muži v oranžových reflexních stejnokrojích se tváří jako u vrtání zubů.
„Tak kde ji máte?“ ptá se mladší zavalitější záchranář otráveně postaršího pána se psem, který je zavolal.
„Tady, leží tu už dlouho a nehýbe se, tak jsem si říkal, jestli vůbec žije. V těchhle mrazech by jeden umrzl…“
Záchranář něco nevrle zamumlá. Nenávidí svojí práci. Nenávidí lidi. A bezdomovce obzvlášť. Chce se mu blejt z toho smradu, navíc je fakultky nechtějí nabírat. Bude s bábou lítat od čerta k ďáblu a to se ještě ani nestihl navečeřet. Proč jen v mládí lezl k záchrance, však mu máma říkala, že to je pitomej nápad. Byl naivní idealista. „Chci pomáhat lidem,“ argumentoval, když se přihlašoval na zdrávku. Jenže lidi jsou nevděční parchanti. Simulanti a fňukny…
„Exitus,“ konstatuje druhý, zatímco se první přehrabuje v kufříku s medikamenty.
„Skvělý, předáme to havranům,“ ulevuje se tlouštíkovi. Tak vida, véča bude.
„Pamatuju ji ještě jako slušnou ženskou,“ rozhovoří se postarší důchodce. „Pracovala leta na úřadu práce v podatelně, slušná ženská to byla. Relativně brzo ovdověla. Syn se za ní moc nestavoval. Stěžovala si mi na něj. Vždycky jen na vánoce a narozeniny si přišel pro peníze. Měla jen jeho, byla z toho vždycky špatná. Nikdy mu ale neuměla nic odmítnout. Jednou ji donutil, aby mu na půjčku ručila bytem. Kupoval hnízdečko pro tu svojí kurvičku. Jenže ta ho nechala. Začal pít, dluhy neplatil a milou mámu vyhnali exekutoři z jejího vlastního bytu.
Nikdy se z toho nevzpamatovala. Neměla kam jít a tak tu zůstala. Každou zimu spí v tomhle vchodě, aby lidi viděli, jak život umí bejt hnusnej. Je to už devět let zpátky. Devět zim zabalená do hadrů a vedle sebe osm igelitek s krámama. Konce tý desátý se už nedožila… No nic pánové, já už musím jít na večeři, manželka pekla kuře. Tak se tu o ni postarejte,“
„Nebojte, dědo. Už je jí dobře,“ ušklíbne se záchranář a pomyslí si cosi o tom, že kuře není vůbec špatnej nápad. Ve stánku před Kauflandem ho mají dobrý, tak snad mu nezavřou, než to tady skončí.