....

„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“
George Orwell

Lena ležela na zádech a temenem hlavy se dotýkala podlahy starého skladiště. Skrz eternitovou střešní krytinu, poškozenou od krup a hnízdění ptáků, pozorovala roje zářících hvězd. Snažila se usnout, leč přes veškeré celkové vyčerpání, tělo ne a ne upadnout do milosrdného nevědomí. Na sítnici se jí promítalo neuvěřitelné množství obrazů jako z nějakého velmi špatného béčkového krváku. Jeden za druhým. Nešly vypnout, ať se snažila sebevíc.
Otočila se na bok a učinila jeden z dalších marných pokusů o zahřátí prokřehlého těla. Leč bavlněná mikina, kterou měla na sobě, byla příliš tenká. Navíc zvlhla a spíš studila, než vytvářela teplo. Lena se rozklepala zimou a odporem sama k sobě, že po tom všem zůstala naživu. Vyčítala si to a nedokázala se s tím smířit. Zbývala pouze jediná možná vidina budoucnosti. Jediná cesta, po které se vydat. Pomsta.
Přitiskla víčka násilím k sobě. Potřebovala se vyspat, nabrat sílu. Slabí umírají příliš brzy. Dříve, než stihnou, co si předsevzali.
A už to tu bylo zase. Živé projekce hrůz, které prožila. Nejdříve bzučivé svištění, výbuchy a jas dopadajících bomb, poté srdcervoucí výkřiky lidí, kteří se snaží zpod trosek svých domovů vyhrabat těla příbuzných. Do teď vidí mámu Tary, její nejlepší kamarádky, jak sbírá do velkého jutového pytle utrhané končetiny své dospívající dcery. Žluté triko s flitry hnědnoucí zasychající krví. Kupovaly ho spolu na tržišti. Vojáci rabující v opuštěných domech. Muži znásilňující na veřejnosti ženy, z nichž některé jsou tak mladé, že u toho ještě svírají v náruči panenku. Vyděšené výrazy ve tvářích vlastních rodičů, když je odvádějí pryč uniformovaní. Starší bratr Olin klečící na náměstí spolu s kamarády, které i ona považovala za své přátele. Strach a beznaděj v jejich očích. Střelba, která rve uši. Gejzíry krve a proděravěné hrudníky dopadající jeden po druhém na dlažbu z kočičích hlav. Bojovali za pravdu, říkali nahlas, co si myslí. Stáli na té špatné straně a to se jim stalo osudným.
Leně se podařilo jako zázrakem utéci. Chvíli ji hledali, ale pak to vzdali. Nebyla důležitá. Nikoho nezajímal jeden bezvýznamný život topící se v děsu a zimě.
Znovu učinila pokus o to, se alespoň trochu zahřát. Bezúspěšně. Ledový vítr vzdouvající venku spadané listí sem pronikal skrz prorezlé díry ve vlnitém plechu s příliš krutou intenzitou. Staré skladiště vskutku nebylo nejlepším místem, kde trávit přicházející zimu. Zapálit oheň se však neodvažovala, navíc neměla čím. Utekla bezhlavě uprostřed noci, aby nenásledovala osud svých nejbližších. Její domov mezitím obsadili jiní. Přátelé té Správné strany. Muži chřestící závěry zbraní spolu s ženami, ochotnými pro kosti naházené pod stůl jim poskytovat rozkoš. Lena zašeptala do ticha několik nenávistných slov. Jak ráda by vzala granát, odjistila ho a celou budovu i s jejími neoprávněnými nájemníky proměnila ve změť sutě a lidských končetin. Leč bohužel, žádný granát nevlastnila. Neměla ani sirky, natož nějakou zbraň.
Dívčinu mysl bloumající ve vzpomínkách náhle vyrušily halasné zvuky. Dunící kroky a řvaní povelů jí stáhlo žaludek na tuhý šutr. Snažila se nedýchat, snažila se nebýt. Schovaná za navršenými paletami, břichem přitištěná k nehoblovaným prknům, místy prolezlým dřevomorkou, se hryzala do rtů. Po zádech jí začínaly stékat krůpěje ledového potu v tenkých říčkách. Nepopsatelný strach ji ochromoval od srdce až ke konečkům prstů.
Uslyšela štěkot psů. Takových těch velkých s hustou černou srstí, co vrčí, cení zuby a od chřtánu jim odkapává pěna. Bála se jich už jako malá. Vrzavý zvuk zarezlých pantů. Otvírání plechových dveří. Spěšná chůze po trouchnivějícím dřevě. Spěšné odhazování palet a přibližující se vrčení. Cvakání závěrů zbraní a…
„Tady někdo je!“
Mladý muž, sotva zletilý. Přes pravou tvář se mu táhne dlouhá hnisající jizva. V jeho očích čte radost, že ji tu našel. Nejspíš si šplhne u svého velitele a ten ho za to povýší. Bude se slavit. Alkoholem z vyrabovaných krámů. S holkou unesenou z příměstského internátu, která se bojí ceknout.
Lena si uvědomila, že je na konci. Pohled do temných otvorů hlavní namířených na její hruď ji navzdory všem očekáváním, uklidnil. Budou se ptát, bude to bolet a pak jí vpálí kulku do zátylku stejně jako jejím rodičům a bratrovi. Poté jí už nikdy nebude zima.

***

Malá temná cela. Plíseň a stopy zaschlé krve. Slabá žárovka poblikávající u stropu na kousku prověšeného kabelu. Zbytky oholených vlasů jí zašimraly na skráních. Polonahé tělo pokrývaly modřiny. Zasychající sperma mezi stehny v ní vyvolávalo dávivý reflex. Už se však nebála, smířila se s tím, že zítra přijdou, aby ji vyvedli na náměstí před zraky zvědavých čumilů. Odsoudí ji za špatnou volbu strany. Za touhu po pravdě, lásce, míru a konci toho všeho. Za nenávist a odpor k moci, která si vše tak bezohledně uzurpovala.
Mohutná detonace prudce otřásla kamenným zdivem. Žárovka praskla. Rozhostila se tma přinášející naději. Další výbuch zbortil protější stěnu a jí tak poskytl cennou příležitost k útěku. Nezaváhala ani vteřinu a pustila se směrem, odkud ji přivedli. Klopýtala ostřelovanou budovou a tiše doufala, že se odtud dostane živá. Povstalci se evidentně nevzdávali. Nové spojenectví jim poskytlo zbraně k dalšímu boji. Věděla, že se k nim musí dostat. K přátelům jejích rodičů, přátelům popravených přátel, k lidem, kteří ji vezmou k sobě a umožní dál žít. K těm, kteří bojují za pravdu.


***


Lena se usmívala. Celá zářila. Stála v čistých slušivých šatech na tribuně spolu s mnohými dalšími. Všechny rány měla ošetřené. Kam se podívala, postávali uniformovaní vojáci Nové Strany, kteří jim tiše salutovali. Patřila k mučeným hrdinům. Respektovaným lidem, kteří jen taktak přežili minulé časy. Dávali za vzor příběh, který prožila. Stala se symbolem mučednictví mladého člověka. Obětí starého systému, který je potřeba změnit.
Její pohled zvědavě klouzal z jednoho na druhého. Vedle ní stáli lidé s podobnými osudy. Vypadali šťastně. Bylo dobojováno. Dobro zvítězilo nad zlem. Pravda nad lží. Země vstupovala do nové éry. Jediné čeho litovala, bylo, že se toho nedožili její rodiče.

Muž přicházející z nitra budovy ani v nejmenším nepřipomínal salutující vojáky. Svůj nízký vzrůst se snažil maskovat vystouplou bradou a vyzývavým pohledem. Z malých oček ukrytých v tučném obličeji čišely ambice. Řídnoucí rezavou kštici rozdělovala pěšinka rozestupující se na dvě strany. Kráčel zvolna a na všechny se podbízivě usmíval. Když došel k mikrofonu, významně si odkašlal a pustil se do řečnění:

„Vážení a milí spoluobčané. Bratři a sestry. Přívrženci Nové strany, přátelé vítězů, je mi převelikou ctí vám oznámit, že válka je u konce. Díky cenným spojenectvím se nám podařilo zvítězit. Zlo bylo poraženo, vyhrálo dobro. Je na čase obnovit naši zem. Vybudovat ji znovu od základů. Jinak a lépe. V čele s novou demokraticky zvolenou vládou,“ udělal dramatickou pomlku, aby dav lidí stojící za páskou mohl dát průchod bujarým emocím. Poté pokračoval.
„Pravda zvítězila, mír byl nastolen, je na čase udělat poslední věc, než se upneme k naší společné lepší budoucnosti. Spravedlivě potrestat viníky!“ pozvedl hlas, až mu téměř přeskočil. Po těch slovech přihnali ozbrojenci doprostřed náměstí četnou skupinu polonahých bosých mužů, jejichž těla nesla známky surového zacházení. Před zraky všech je strhli do kleku a k vyholeným hlavám jim přiložili hlavně.
Lena si povšimla sotva zletilého mladíka, kterému se přes pravou tvář táhla dlouhá hnisající jizva. Vypadal zlomeně. Pohled zračící se v jeho dosud ne zcela dospělých očích až příliš připomínal bratrův. Čišela z něho beznaděj a strach. Ticho prořízla ostrá střelba. Gejzíry krve vytryskly a proděravěné hrudníky dopadly jeden po druhém na dlažbu z kočičích hlav.
Pravda zvítězila. Začínaly nové lepší časy.