Zabijáci

Nad antény žižkovských činžáků vycházel měsíc, který svým přízračným svitem osvětloval okolí. Všude vládla tma a klid, jen kdesi v dálce se rozpištěl alarm na starém mercedesu.

Po střeše jednoho z domů se téměř neslyšně pohybovala ženská postava. Přišla zabíjet.

Vše měla připravené. Zbraně, výbavu, alibi. Černý byl nejlepší, a když odstraní nejlepšího, dostane se na špici ona. Jak prosté. Dalo to poměrně fušku ho vypátrat, ale nakonec se jí to přece jen podařilo. Teď šlo jen o to, věci správně načasovat. Neudělat chybu.

Spustila se po tenkém lanku střešním oknem do temné chodby. Podle jejích propočtů spal tam za těmi pancéřovými dveřmi v jednom z podkrovních bytů číslo 28.

Svinula lanko do krabičky a zhluboka se nadechla. Zamrkala, snažila se, aby si oči přivykly na tmu co nejdříve. Něco bylo špatně, ve vzduchu ucítila jemný nádech pánské kolínské. Další vjem, který zaznamenalo její smyslové ústrojí, byla hlaveň devítky v zátylku.

„Ruce, tak ať na ně vidím!“ uslyšela za sebou nevrlý mužský hlas. Vnitřnosti se jí zhouply, udělaly malé salto a pak s žuchnutím přistály na dně břišní dutiny. Do prdele, zaklela v duchu. Nicméně poslechla. Není zrovna moudré klást odpor, když stojíte na té špatné straně hlavně.

Uchopil ji za rameno a praštil s ní o zeď, až se jí promítla na sítnici celá plejáda hvězd. V ústech ucítila kovovou pachuť krve. Tlak železa v zátylku neustával. Naopak, přitvrdil. Zítra tam bude mít pěknou modřinu. Dožije-li se ho vůbec. Šanci moc velkou neměla. Lépe řečeno žádnou. Jediný důvod, proč ještě žila, byl ten, že chodba bylo místo veřejné a z toho se poměrně špatně uklízí zbytky tkání. Něco o tom věděla. Kdyby byla na jeho místě, vtáhla by se do bytu a pomocí pistole s tlumičem a několika kil louhu by se zbavila nežádoucí návštěvy.

Jakoby jí četl myšlenky, zašátral muž v kapse po klíčích od bytu. Vyndal tenkou lesklou kartu a přiložil ji k čidlu. Tlusté železné dveře se rozjely do dvou stran. Polkla a snažila se vymanit, byl však připraven a velice rychle ji zneškodnil, správně umístěným chvatem na pravé zápěstí. Její tvář zkroutila bolestivá grimasa. Naštěstí to nebylo pod kuklou vidět. Zvuk však nevydala žádný. Nepotřebovala ke svému potupnému úmrtí svědky v podobě bab s jezevčíkem. Vtáhl ji do bytu a pomocí karty za sebou zavřel masivní dveře.

Rozhlédla se. Jedna prostorná místnost s vestavěnými skříněmi a malou kuchyňkou. Rozkládací pohovka a plazmová televize na stěně. Nic nenasvědčovalo tomu, že zde bydlí nejlépe placený zabiják ve střední Evropě.

Přirazil ji zády ke zdi a na čelo namířil pistoli s tlumičem. Byl to glock. Také ráda používala glocky. Dobře jí seděly v ruce a bývaly spolehlivé. Zadívala se mu do tváře. Urostlý čtyřicátník v tmavém pohodlném oděvu. Od ucha dolů po krku se mu táhla dlouhá jizva, jako když se vás někdo snaží podříznout, ale dostanete se z toho. Jeho šedomodré oči ji analyticky zkoumaly.

Prst se posunul na spoušti, tak aby mohl bezpečně vypálit. Nataženo měl evidentně celou dobu. Jak také jinak.

Jedna vteřina a zemře. Po zádech jí stekl čůrek studeného potu. Každý se potí vstříc smrti. A někdo ještě navíc prosí. Ona prosit nebude, beztak by to bylo zbytečné. Byla bláhová, přecenila své síly, podcenila svou zakázku. Ne nadarmo byl označován za nejlepšího z nejlepších. On prostě byl nejlepší z nejlepších. Černý. Pan Black.

Ačkoliv mysl se smrtí pomalu smiřovala, tělo se vzbouřilo. Obě její ruce automaticky vystřelily malíkovými hranami proti sobě a zasáhly útočníkovo zápěstí. Zbraň opsala ve vzduchu elipsu a zajela pod pohovku. Muž však neváhal a vrazil jí loket do žaludku.

Zlomila se v pase s vyraženým dechem. Následovalo několik rychlých ran, dokud nezvláčněla, neschopná bolesti čelit. Černý nenechával nic náhodě, a skrupule nebylo zrovna slovo, které by patřilo do jeho slovníku.

„Chceš, aby to bolelo, myslíš, že máš šanci?“ zeptal se skoro něžně, když mu zhroucená visela na paži.

Zavrtěla hlavou.

Uchopil ji za krk a vytáhl do stoje. Kukla se jí svezla z vlasů svázaných do uzlu a zůstala mu v ruce. I uzel povolil a změť dlouhých zvlněných rezatých loken zaplavila okolí.

Mladá žena s pihovitým nosem a zelenýma očima ho propalovala svým vzdorným pohledem.

Proti své vůli se musel usmát.

„Tak ty jsi zabiják Red? Představoval jsem si vždycky všechno, ale tohle ne.“ Ušklíbl se.

Mlčela. Ona si ho představovala přesně takhle.

„Spadla jsi do pasti, holčičko. Mířila jsi příliš vysoko a z velké výšky se hluboko padá.“ Pokračoval.

Neměla co k tomu říci. Měl pravdu.

„Víš jaký je nejlepší způsob, jak se zbavit konkurence?“ pokračoval.

Zavrtěla hlavou.

„Zabít ji. A ty jsi stoupala až příliš rychle, má pozice by pomalu začínala být v ohrožení. Tak jsem si tě na sebe najmul a ty jsi to sežrala i s navijákem,“ ušklíbl se.

Tak takhle to bylo tedy. Proto na ni už čekal.

Bože, jak byla blbá. Jenže dá se něco takového vůbec zjistit dopředu?

Pokývla, že rozumí.

„Ale nejsi jediná, i mě se kdysi něco podobného stalo, od těch dob mám na krku tuhle jizvu,“ přejel si po krku. Poté tasil nůž, který měl v pouzdře u opasku.

Ostrý hrot se jí opřel o jemnou kůži na krku v místech, kudy proudila krev k mozku. Moc dobře věděl, kam bodnout, aby to bylo rychlé a účinné.

Jejich pohledy se spojily.

Smrt už zase stála za rohem hrozíce svou kosou…





Coo! Jak vytržený stránky? To musel brácha, když onehdá tak urputně chvátal za křoví, použít zrovna můj časopis?

Někdy život stojí za pěkné kulové. Konec abych si teď vymýšlela sama…