Přála jsem si, malíři ...

Měsíc jasně svítil, ale ty jsi ho toho večera zahanbil ...

Nehybně jsi stál uprostřed malé místnosti plné nezbytných zbytečností, které by jenom blázen mohl nazvat šíleným nepořádkem. / starý protržený buben ; přepůlená paleta se zaschlou rudě červenou barvou ; pavouk v zaprášeném rohu, kterého ses podvědomě bál zabít. Protože jsi stále věřil, že ti přinese štěstí.- tvé good luck -Upnul ses na jeho oči, černé magické korálky a já se upnula na tebe; a hlavně kupa zažloutlých fotek bez ladu a skladu, ležicích a šeptajicích o tvojí smutné a záhadné minulosti, co jsem se z ní strašně moc s veškerým zaujetím snažila vydívat. Na těch malých, chudobných vzpomínkách tvého srdce ses totiž zasekl. A jen ony věděly, proč jsi tak uzavřený do sebe, narušený, zlomený a sám. Proč vždy jen maluješ a nic mi neříkáš ... /
.

Všechno tam u tebe mělo své kouzlo, útulnou moc. I ta vrstvička prachu na tvé skříni, ze které vypadávaly rychle a rychleji sněhově-bílé košile, čekajicí na svůj vlastní zacákaný příběh, a kupily se na podlahu v překrásné ale tak trochu šikmé věže tvého soukromého ráje, malíři.Čím víc jsem se dívala kolem tebe, tím spíš mi docházelo, že za tu sílu můžeš ty. Všechno je tvé, ten obtisk dětské ruky na bubnu, paleta, se kterou jsi ještě nedávno čaroval úsměvy dívek a dam. Víš, vždycky mě při té představě píchne u srdce. Žárlivost na něco, co mi nepatří. A potom si po nocích namlouvám, že to vůbec nic neznamená. Ale znamená. Uvědomila jsem si, že ta krása je v mých očích a tvé záři. Hřejivém žáru, kterým jsi mě i toho večera nevědomky hladil na duši.
-
(( Sedí v sametovém křesle, jediném přepychu, ze kterého mám opravdovou čistou radost. Poručil jsem jí, aby se nehýbala. A ač to pro ni byla jedna z největších osobních výzev, přijala ji s úsměvem a mrknutím oka. Je tak jiná, ve svém nitru ještě dítě. A přitom žena, vražedná kombinace pro mé plátno. A pro mě, jsem bezmocný z její křehkosti. Snaží se tvářit vážně, ale dolíček vedle rtu ji prozrazuje. Tiká pomněnkovýma očima po mém světě, krouží. Ten pohled znám, není tu první a ani poslední. Ale stejně jsem z něj ještě stále nepřestal mít strach. Tíhu na bedrech. Je plný nadčení z pokoje malíře, z toho nepořádku. Vím, že by mě teď nazvala bláznem, anebo by zklamaně sklopila oči. Zjistil jsem, že ji znám. Svým způsobem je jako já- A možná i vím, co po mně bude chtít. No vlastně mě mate, ráda si hraje a dělá blázniviny. Jsem z ní nesvý a pořádně zmatený. V těch jejích očích je totiž víc, hloubka. Snad zájem, možná touha. Objevit nepoznané, strhnout mou barevnou masku. Třesou se mi z ní ruce, kazí si svůj obraz ... . ))-
.
Když jsi maloval, jakoby se zastavoval čas. V mém letmém štěstí. Jsem se bála, že tě nerozdýchám. Že mě omámí tvá vůně, usnu a po probuzení zjistím, že to byl jen sen... Zamilovala jsem si to i Tě.
.
Mezi rty barvou a snad i chutí jahod jsi měl pevně sevřený starý, dřevěný štětec, ze kterého v pravidelných intervalech tepů tvého srdce dopadaly na zem kapky oranžové barvy, krve a potu. Slz ? Byl jsi tak roztomilý se zamyšleným pohledem a něžnou vráskou u levého oka. Určitě bys to nerad slyšel, a snad proto jsem mlčela. Ostatně i to jsi mi přikázal. Rušila bych tvé dívání se do nikam otevřeným oknem, hledání inspirace v mezisféře tvého podvědomí. A to jsem nechtěla.
Vítr proudící k nám ti čechral vlasy, chvílemi ses zamračil, aniž bys to tušil, jako by ti to vadilo. Možná bys měl ale vědět, že ti to moc slušelo. Lampy z ulic ti osvětlovaly tvář. A já skrz ně viděla jak zápolíš upatlanýma rukama s neposlušnými pramínky , co ti spadaly do očí. Bez ostychu. Ani nevíš, jak moc jsem toužila nemít z tebe taky jednou strach. Jen tak si vstát, shrnout a prsty je zčesat na správné místo, líbnout ti pusu hned vedle malé něžné šmouhy, co ti tak ladila k volajicím očím. Asi mám talent jenom na to, chtít dělat spontální věci v nevhodných chvílich. A tak se často trápím a ničí mě pocit, že nemůžu. Že ti asi moc nerozumím. Trhalo mi to srdce i navzdory sametové sedačce, maliři, láska existuje. Kdo jiný než ty by to měl vědět.

.
(( Svazují mě okolnosti, někdy prostě vidím za. Jsem svůj vlastní pacient. Zlomených srdcí. Chtěla po mně, abych ji za tisíc namaloval mystickou a smutně zoufajicí. Nešlo to, oči jí zářily. Zamilovaností? Šťastná, záviděl jsem jí. A přál si. / ji/ Právě v té chvíli, kdy jsem se v ní ztrácel a dostávala mě na kolena nevědomostí, jsem každým svým tahem do jejího těla vtíral svoje divné pocity. Vztahujicí, prosící ruce. Co by rády dostaly první pomoc. Láska existuje, jen jsem ještě neměl tu čest ji poznat. Asi proto, že jsem byl umělec, co si na něco stále hrál. A jen kupa zažloutlých fotek a pár prázdných rámů mi to teď připomíná. Ty slečny a dámy, jež jsem maloval. A nic k nim necítil, a přesto se s nimi pozdě k ránu miloval. Jen tak. Ztrácel jsem kusy sebe. Tahle je však jiná, má dětské oči. Jemné ruce, jež se tak dobře tvarují. Zoufale toužicí po jejím doteku a lásce, jsem zasněně kreslil hvězdy. Já blázen. Proč všichni chceme to, co nemůžeme mít ... proč jsme všichni do jednoho tak zbabělí zjistit, že můžeme? ))
.

Šlo ti to a já žasnula, byl jsi na spoustu věcí od přírody nadaný./na mluvení v hádankách, letmé úsměvy / A já tu přírodu prosila, aby zastavila ubíhajicí čas, aby se slitoval. Utíkal s tebou nepřirozeně rychle. Jako by taky nechápal. nechtěl mi dovolit být ještě na chvíli v tvé blízkosti. I když to pro mě dost znamelo, naposledy. Maloval jsi mě tolikrát, mnohokrát jsem ti dala šanci. Něco naznačit. Několikrát jsem ji dala i sobě, Ten večer jsem byla opravdu zoufalá. Zoufalá kombinace se zamilovanýma očima, plnýma něhy. Zdál ses mi rozlámaný na kousky a já se snažila poskládat puzzle, nechtěla jsem si tě vyplašit. Pochopila jsem fotky při druhé návštěvě. Nebyla jsem si vědomá žádné své chyby, přesto něco nefungovalo. Nějaký spoj, ten co mě nechtěl tak moc. /zavřená ústa / A mně chyběly slzy. Nezbývalo nic než tajit dech, doufajíc, že alespoň tenhle náznak pochopíš. Proč jsem tam byla malíři, když jsem vůbec nerozuměla umění. Řekni mi proč?
.
(( Toužil jsem po jejím nebarevném světě, normálním životě, obyčejné lásce. Uklizeném pokoji bez prachu a pavouků, ze kterých mám strach. S jednou jedinou šťastnou fotkou na skříni a s rámečkem s hvězdami. Kýčem, ale jednou pro vždy. Šťastný, dětský. ..Nadčený myšlenkou jsem příliš brzy, neopatrný, ten její poslední obraz dokončil. .. Teď šlo jen o hru, kdy se za ní zavřou dveře a ze mě se stane rutinní umělec..
co povinně jednou za čas něco namaluje,
k večeru si otevře láhev červeného vína,
a ráno bude vstávat sám. " Protože jsou chyby, které si nikdy neodpustíme " )).

/ Načmáral svůj bezpochyby umělecký podpis do dolního rohu a upřímně si oddechl. Oblékla jsem se, rychle setřela slzu, aby si jí nestačil všimnout a přistoupila jsem k němu. Snad mě ani necitíl. To co jsem uviděla, byla nádhera. Dokonale propracoval a ztvárnil moji / naši zoufalost. Touhu po doteku, barevnost. A ty hvězdy. Přála jsem si, aby mi řekl : ,, Ty jsi ta hvězda " on však jen mlčel. Usmíval se, užíval si svých pět minut slávy. Stála jsem tam, mačkala jsem tisícovku v ruce a nic víc. Oba jsme se chovali, jako děti...až teď to vím. A radši prakticky vzato lepší než pozdě, zjistit to nikdy... /
.
Je mi smutno, ale poznala jsem lásku.
Teď po letech, i když už nesedím na sametové sedačce, nevidím jeho oči, si vybavuju, jak moc jsem si přála navždy zapamatovat ten cit a jemnost s jakou se mi podepisoval do levého dolního rohu. Jako by mi tím chtěl něco říct. a já se nesnažila tolik.. Pamatuji si to, aspoň to se mi splnilo....

A kdyby se mě někdo zeptal v jakou chvíli jsem byla nejšťastnější, řekla bych jen, že v té, kdy jsem viděla malíře snít , kouzlit a malovat..... * bez masky *

(( Kdyby se mě někdo zeptal, kdy jsem byl nejšťastnější, řekl bych ve chvíli, když jsi se na mě usmála aniž bych stál v té místnosti malíře, měl na sobě košili s vlastním příběhem. Ve chvíli, kdy jsem věděl, že ten úsměv patřil doopravdy mně ! Bez ohledu na to, že pak jsi mi dala tisícovku a odešla... ))

*Zamilovala jsem si šťastné chvíle bez záruky..
a tenhle obraz *