Un jour á Paris / jeden den v Paříži /

// Někdy dřív, protože všechno je se vším tak zatraceně spoutané...

Mohlo jí být osm, možná však o pár let víc. Klamala tělem. Drobná, hubená holčička s hnědými, kudrnatými vlásky, velkýma očima, dlouhou sukní – po které si snad jen ze zvyku šlapala- a na patách roztrhanými punčocháčemi s beruškami bez teček. Sepraly se. Přesto je milovala. A malou, lehkou -příliš slanou- slzou na pravé tváři. Kterou milovala míň / takže nemilovala/ . Jako by to bylo dnes. Jako by tu bolest stále cítila, někde mezi čtvrtým a pátým žebrem nalevo v hrudní dutině. Maminka žehlila v zaprášeném rohu špinavé prádlo se skvrnami nechtějte vědět od čeho a s cigárem v puse, neupravenými vlasy a táta asi někde pracoval. Kdo ví a všude páchl alkohol – spíš jen laciné krabicové víno- a štípalo ji v očích, stejně tak jako plíseň sýru pohozeného za rozvrzanou sedačkou. Nikoho tam v tom domě nezajímalo jak se má ona, co ji trápí. Co by chtěla(?) ! Nebyl to domov. Zůstala neskutečně sama. Odložená před televizorem, jako jedna z těch věcí, které nikdy nikdo nechtěl. Co nejsou potřebné – k životu- . Pro smutnou skutečnost si to uvědomovala./nesmí být tak(y) průměrná /
-
Tenkrát však jen seděla ve svém koutě s plyšákem bez oka, mlčela a byla jí zima. Zevnitř i zvenku. Nuceně přežívala s nimi. Protože musela. - Tak proč ksakru chtěli dítě ?- Dívala se na tu kouzelnou bedýnku, co jí byla záchranou, spásou, téměř jediným spojením s lidmi. Závislostí. Pro úsměv rtů a víru v hodnoty.
.
S vykulenýma, pomněnkovýma očima ohromeně zírala na jeden z těch odpoledních dokumentů – nad kterými ohrnuji nos, aniž bych věděla, o co přicházím. Protože si myslím, že všechno mám- o prosluněné, hřejivé Paříži. A ona se třásla. Nemohla uvěřit té kráse. Teplu.
.
" Symbolem tohoto města je samozřejmě Eiffelova věž. K večeru tak romanticky osvětlená. Nedivme se tedy, že je cílem většiny milenců. Neměli bychom však pro její velkolepost zapomínat i na další významné památky- záhadné, skleněné pyramidy v Louvru, moderní čtvrť La Défense, velmi starou Gradne Arche nebo přeskvostný dům madame Pompadour. Za návštěvu zajisté stojí třeba i známý Notre-Dame, smutný i přestože Vítězný oblouk, Moulin Rouge – u kterého jsem vyfocená jako první -prvotřídní- děvka, zmalovaná a ještě štíhlá- .......... " vypnula to s pocitem nenaplnění /sebe/ . / oh, beauté /.
.
Krása,
pohoda a přitom
bouřlivost,
velkolepost a především
láska
.
Těm mnoha cizím názvům příliš nerozuměla. Spíš vůbec. Jen ten milý moderátorčin hlas, obrázky, fotografie, lidi a kouzlo- co vyzařovalo přes vlny – ji dokázalo dokonale učarovat během chvíle. Nic takového neznala – rozbitá uvnitř- . A moc to chtěla. Dost to pro ni znamenolo, aniž by věděla proč. Aniž by to uměla nějak smysluplně vysvětlit. Slíbila hvězdám, co se stihly rozsvítit na tmavěmodré obloze, ale především sobě, během setření té jedné jediné přiliš slané slzy- která mezitím ztěžkla-, že se tam podívá. Někdy určitě !
" Až vyrostu, naučím se francouzsky, odjedu tam. Uteču odsud. S někým, kdo mě bude mít DOOPRAVDY RÁD. -říkali, že je to město lásky. Tak jím musí být- "
.
Za zvuku, hluku, řevu – jedné z těch uší rvoucích- oslav šla spát. -oh, songe. Se sny, věřila.- Do té doby až.... //
-
-
-
-
Jdou spolu dlouhou, malebnou uličkou plnou něhy. Bez kamenů, s překážkami.A věřte nebo ne takových s velkým T je opravdu málo. Možná, že je jediná a na chvíli. Provoněná deštěm a květy. Láskou z La Parii.
.
Ona brouzdá bosýma nohama v kalužích, přidržuje si vyhrnutou sukni- aby si na ni ze zvyku nešlapala-, a je jí svým způsobem krásně. Nepopsatelně. Má motýla na rameni. A on na ni a něj jen obdivně hledí s veškerým citem, ukradeným všem milencům před Eiffelovkou. Stále, bez přestání. I když prší a na jejich nahá těla -bez deštníků jim je líp- dopadají trpké vinné kapky a jsou celí mokří. Plní si sny. /oh, sogne / Mlčí.
.
Mají jemně propletené prsty , jeho palec hladí její ukazováček a duši. Tam. Kde může. Drží se /ho/ víc než pevně. Pro zvláštní pocit, že mají na prohlédnutí a poznání tisíce památek jenom jeden den. Že to všechno vesele-neveselý brzy skončí.
A ona mu nestihne říct, že její srdce buší jenom díky němu. / protože neumí vyznat city /

( Mírně se pousmála, odhodila mokré vlasy z čela a hřbetem ruky rozmázla čerň řasenky až k dolíčku na levé tváři. Vypadala tak roztomile, jak jen v danou chvíli mohla.
Raz (ano)
dva ( ne)
tři. (ano)
Škádlivě poslala vzdušnou pusu mladičkému prodavači tulipánů- kdo žárlí, ten miluje- , co jen a jen na ni už z dálky s mrknutím oka volal :"Mademoiselle, choisissez !" a ukazoval na košík plný květin.
.
On se nezlobil.
.
Nazvedl mírně obočí, aniž by si toho všimla. A pak už na sobě nedal vůbec nic znát. Věděl o její hře na " kdo žárlí, miluje- , znal jí. Přitáhnul si ji blíž, beze slov jí vzal do náruče a odnesl bezpečně až k tomu mladíkovi. Nevzal nabízený červený tulipán pro milence, místo toho pohladil hlavičku jednoho jediného -věrně- bílého a ona pochopila...
.
Pohladila ho ve vlasech, schoulila se do jehou rukou a tak trochu se zastyděla. Už jistá. A on se usmál, líbnul jí do vlasů a taky pochopil.
Prodavač zmizel, byli tam /opět/ sami )
.
.
Objal ji kolem ramen, bílý tulipán zapletl do hnědých, kudrnatých vlasů a zadíval se jí do velkých očí. " Věříš na lásku? " promluvil čistým hlasem. Líbil se jí.
" Nevěřím" řekla víc pro sebe, smutně.
" Ale měla bys..... copak to necítíš ? " pohladil ji studenou dlaní po hebké tváři.Musel by to cítit každý.
-Zatřásla se nádherou a odpověděla popravdě " Ano, ale mám strach. Nic není věčné! . "
.
( Stáli pod nově upraveným balkónem s květináči plnými zkrocených planých růží. A jejich lístky jim dopadaly k nohám. Byla na něm i malá holčička s dvěma blonďatými copy a foukala k nebi velké či ještě větší bubliny. S barvou duhy. Zářivé.Ale kapky je přesto bez ostychu ničily. Jen tak.
Praskaly.

A právě v tom okamžiku ji chytil za bradu. Podíval se na ni a pronesl větu, která jí navždy změnila život. " Všechno je vlastně navždy. -Třeba ten pocit, když jsi uviděla první bublinu, nebo když praskla. Když ti dopadl k nohám dvoubarevný plátek růže. Za předpokladu, že si ho uchováš v srdci- A zároveň máš pravdu, že nic není věčné. - Praskly, lístek odletí-. Ale je jen a jen na tobě, jak to budeš brát !!! "
- Dodával jí všechno, jistotu v něj, jistotu v sebe. Získával si jí čím dál víc a víc. A ona podléhala. )
.
.
Procházejí tou bohužel ne nekonečnou uličkou v zádech záhadný Louvre, vnímají jen sebe. Ptáčky. A taky z povzdálí trpké kapky, které jim vypalují do kůže přiznání. Na památku. Zapadá Slunce, končí den. A je oba přepadá pocit, že si to musí užít. Prostě. Musí. Jejich těla už pomalu umírají touhou po deteku. A zatím "jen" mluvili.
A přitom je Paříž městem lásky.

( Udělal by pro ni cokoli. Měl hodné oči.
Posadil si ji na lavičku, jako malou hadrovou panenku, a říkal jí spousty něžných vět. A ona trpěla závrátí. A chutí lítat. A nevadil jí blížící se konec. Jako by byla Ikar číslo 2. Ten, který věděl, že spadne. A ještě ho to lákalo.
.
Vychutnávala si poslední pusy a taky milování na té lavičce se soumrakem. Protože romantika je tam, kde si ji uděláte. A Paříž ...... )
-
Byl to ten nejkrásnější den. Měla ráda / a cítila to / a ještě jednou -naposledy- věřila!
-
-
A nejhorší na tom všem opravdu není to, že ve Francii nikdy nebyla / šlo o pointu, o kouzlo / a neprocházela se žádnou z těch romantických pažížských ulic. -protože romantika je tam, kde si ji uděláte a kdekoli může být město lásky-
Nejhorší z nejhoršího je to, že viděla lidi, co se dušovali, že milují déšť, otvírat deštníky a navlékat pláštěnky. A přesto potom uvěřila jemu, co říkal, že ji
taky miluje ...............
.
.
Na rtech jí zbyla jen chuť trpkého vína z laciné krabice a dítě v jejím bříšku. - Tak proč ksakru chtěli děti?- Nechtěla, ale nechá si ho. Alespoň jeden ze slibů daný hvězdám a především sobě- SPLNÍ.
( bude dobrá máma)