Do půl páté čas

Vstoupil do kavárny, pozdravil tak potichu, aby ho nikdo nemusel slyšet, posadil se k nejbližšímu stolku, postavil se, sundal si klobouk a kabát a pověsil je na věšák, posadil se a seděl.
"Dobrý den."
"Dobrý den."
"Co si u nás dáte?"
"Ehm, no tak čaj si dám, asi, prosím."
"Zelený, ovocný, černý nebo mátový?"
"Ehm, tak, tak si dám třeba ten zelenej, děkuju."
"Hned to bude."
Seděl a přemýšlel, proč si neobjednal ovocný, když na něj má takovou chuť, jestli by nebylo hloupé, kdyby vstal a řekl jí, ať mu udělá ovocný, stejně ještě ani nemohla stihnout dát vařit vodu, vstal, zastavil se, sáhnul do kapsy kabátu, vyndal mobil a zase si sednul, zase až takovou chuť na ovocný čaj nemá a zelený je přece zdravý, podíval se, kolik je hodin, dal si mobil do kapsy, zase ho vytáhnul, protože zapomněl, kolik bylo hodin, 15:56, zase ho vrátil do kapsy a seděl a čekal.
Kavárna byla příjemná, zastrčená, měl do půl páté čas, hezky se tu sedělo a servírka byla hezká. Teď už by skutečně bylo hloupé požádat o ovocný čaj místo zeleného, byl by to ale určitě zajímavý kontakt se servírkou, servírka byla hezká, ale zelený čaj je zdravý, seděl dál. Na stole ležely nabídky zákusků, horkých čokolád, džusů a právě obsluhovala pána u stolku naproti, měla tři pihy na levé tváři a malý nos a neměl by se na ní asi tolik koukat, působí to určitě divně, co by ale měl místo toho dělat, proč vlastně šel do kavárny, když tady nemá co dělat, co ale taky jiného, když měl do půl páté čas, venku byla zima, tady bylo teplo a ta servírka byla hezká, otevřel nabídku dezertů, aby měl co dělat s očima.
Vytáhnul mobil, 16:01. Za půl hodiny bude muset vyrazit, aby to stihnul, proč tam ale vlastně jel? Bude tam Honza a Bára a budou si vzájemně ochutnávat hlavy a házet po sobě cukrem, a jestli by si předtím neměl dát rum. Nalévají tady vůbec rum? Určitě by to ale nepůsobilo moc dobře na tu servírku, kdyby si dal panáka, i když možná že právě ano, muž s tajemstvím a tak dále, rozhodl se, že si dá rum, přišla servírka, byla hezká a měla tři pihy na levé tváři a malý nos a "Tady to máte."
Usmála se na něj, ale on to sotva postřehnul, protože měl moc práce s tím, vypadat jako nervózní blbec a zapomenout na ten rum.
Na talířku zelený hrnek, dva cukry, lžička a sáček zeleného čaje, byla by to ta nejjednodušší věc vůbec, říct si o ovocný, hodil sáček do horké vody a vzpomněl si na ten rum a rozhodl se, že na něj radši zase zapomene.
V následujících minutách srkal čaj, kontroloval mobil, pozoroval hezkou servírku a nenápadně si upravoval trenýrky, které měly nepohodlnou gumu. Bude tam Bára, bude tam Honza a budou se ocicmávat, a co on tam bude dělat, Lukáš tam nebude a Anička ho nechce a on nechce Aničku, 16:15, a proč se mu ty tři pihy vlastně tolik líbí? Bára pihy nemá, ale to mu vlastně může být úplně jedno, protože Honza je kamarád, a tak dobře, ale proč má proboha ještě jet k nim na oslavu a koukat se na ně, rozhodl se. Bylo 16:16, něco si přej, přál si nebýt srab, a rozhodl se. Zůstane ještě čtvrt hodiny, dopije pomalu čaj, nepůjde na autobus, nepojede tam, nebude se na ně koukat, tady bude, přijde k servírce, osloví ji, udělá skvělý první dojem, i když ten vlastně už udělal, když ho obsluhovala, no tak to je jedno, udělá skvělý druhý dojem, dají si schůzku a budou se mít rádi. Nebo taky ne, ale rozhodně to zkusí.
Dopil čaj. Už byl studený. Dal si nepoužité cukry do kapsy. Čtvrt hodiny je dlouhá doba, vstane a osloví ji teď, žádné čekání, co bude potom, se uvidí. Tak. Povytáhnul si trenýrky. 16:19. Ještě jednou se napil z hrnku, i když už nebylo čeho. Prohlédl si místnost. Rekognoskoval terén. Stála u baru. Sama. Nic nedělala. Vstal. Šel k ní, cestou se neotočil, ani nezastavil, došel až k ní, usmála se na něj, měla tři pihy na levé tváři, usmál se a řekl "Tak já zaplatím."
Autobus stihnul.