Tartu by bus

„Tady je New Yorker! No to je zázrak!“ řekla jakási studentka. Chrám konzumu studenty přitahoval natolik, že se učitelé rozhodli dát rozchod. A tak jsem se vydal do centra.

Koupit valuty a pár pohledů lze i bez znalosti místního jazyka, dojet domů a koupit si na to jízdenku však ne.

Přišel jsem na zastávku. Podíval jsem se na mapu a našel jsem si linku. Potom jsem se podíval na jízdní řád. Mapy a jízdní řády jsou čitelné pro kohokoliv, tarifní podmínky psané plynnou estonštinou však ne.

Tak nějak jsem pochopil, že se ty jízdenky dají platit pomocí telefonu. Dokonce jsem pochopil, že tunni paev pillit je něco jako jízdenka na jeden den.

Tušil jsem však, že m;j telefon by s jejich systémem jízdenek moc nespolupracoval. Tak mi nezbylo, než se zeptat někoho z místních.

Viděl jsem nějakou starou babičku, ale u ní asi nepřipadalo v úvahu, aby uměla anglicky. Dědeček stojící opodál taky ne. Musím najít někoho mladšího. Pak okolo prošla blonďatá vysokoškolačka. To byla moje šance jak se dostat z města. Oslovil jsem ji angličtinou, kterou asi někdo lámal v kole: „Excuse me, I need help. I want to travel by bus, but don't know how to buy a ticket.“ Poradila mi, že si mám lístek koupit „in kiosk“. Poděkoval jsem a šoural jsem se ke kiosku.

Přemýšlel jsem, co mám říct, abych si koupil lístek, ale můj jazykový skill byl někde hodně hluboko pod nulou.

Přišoural jsem se k trafice a nejistě na ní zíral. V tu chvíli mě oslovila ona studentka a zeptala se mě, jestli „You need help?“ a tak jsem řekl, že ano. Zeptala se mě „How old are you?“ a když jsem řekl, že osmnáct, řekla „You looks younger“ a šla mi koupit poloviční lístek. Tak jsem ušetřil 8 korun místní měny a získal jízdenku. Poděkoval jsem a měl jsem ohromnou radost z jízdenky. Tak málo stačí ke štěstí.

Prohlédl jsem si město a pak jsem se rozhodl, že je čas jet. Šel jsem na zastávku Atlantis a počkal na autobus číslo 4. Přijel černý autobus. Nastoupil jsem. Na příští zastávce jsem zpozoroval domorodce, jak štípou lístky pomocí takové krabičky, která do lístku vyrazila písmeno T a tak jsem si štípnul lístek.

Autobus jel dál. Zastavoval na zastávkách s nevyslovitelnými nebo legračními jmény.

Všiml jsem si výhružného nápisu za řidičem: Kdo nebude mít platný pillit zaplatí 600 kronen. Přestože neumím estonsky, pokuta z toho nápisu mi byla hned jasná. Autobus zastavil na zastávce Kastani a pokračoval dál. Pak přijel na zastávku Aardla, do cíle mé cesty.

Tak jsem objevil linku číslo 4. Později jsem mohl dělat díky této cestě dělat frajera a radit učitelům, jak se dostat z centra.

Jel jsem tuto cestu podruhé se třídou, ale to člověk nemůže splynout s davem a pozorovat běžné estonce tak, aniž by ho považovali za turistu.

Většina lidí by řekla, že cesta autobusem není nic zajímavého, ale opak je pravdou. Okřídlené úsloví totiž říká: je jedno místo, kde jsou si lidé rovni - nacpaný autobus.