Černá a strom

Stály tam a krvácely. Jedno tělo na každém rohu ulice. U jedné jsem se musel zastavit. Byla to malá černovláska, která stála bez hnutí, stejně jako ostatní. Stejně jako ostatní byla nahá, stejně jako všechny ostatní, i ona krvácela. Když jsem se zastavil, ze světa kolem už zase zbylo jen ticho. Plameny hořely, ale nebyly slyšet. Těla krvácela, ale nebyla slyšet ani kapka. Ta dívka stála bez hnutí a stejně tak i já. Pořád jsem čekal. Čekal? Ani nevím na co. Věděl jsem, že se nepohne. Přesto jsem s ní na tom místě chtěl zůstat. Tam moc jsem chtěl, aby zvedla hlavu. Hrozně moc. Strhl jsem si košili a omotal jí ji kolem hlavy a zatlačil. Zlehka, nahoru proti bradě. Začala křičet. Čím víc křičela, tím víc jsem tlačil. V jeden moment jsem už neslyšel vůbec nic jiného a v dalším zase to ticho. Stál jsem pořád na rohu šedé ulice. V ruce košili plnou černého popela a před sebou bezhlavé tělo mladé dívčiny. Stála pořád na stejném místě a stát bude stejně v době, kdy kolem bude procházet někdo jiný. Někdo jiný, ne já. A další po něm. Žádný z nich ale nikdy už nezatouží pohlédnout ji do tváře. Tahle pošetilost se objevila i zmizela se mnou. Stejně jako to jediné co ji odlišovalo od ostatních.

Tak jsem šel dál. Po ulicích šedých, bez jediného živáčka na míle daleko. Deprese postupně narůstala a touha po Stromu už byla k nesnesení. Dokázal jsem vydržet bez Stromu už celý týden, proč ho potřebuji právě teď. Měl bych být schopný vydržet ještě další minimálně tři dny, než mi tíha deprese začne prohýbat záda. Mohla by za to ta dívka? Že by mi její ztráta přivodila takové břímě? Proč by bolesti druhých měly spočinout na mých zádech? To by nedávalo smysl. Za všechny svoje břemena vděčím jen sobě. Proč by mě měl trápit někdo další? Cizí, neznámý a navíc mrtvý. Pryč z tohohle světa, kde pro nikoho už nic neznamená. Ale Strom už volá a nepočká.

Říkají tomu Strom, ale nevím vlastně, co to znamená. Dříve jich tu kolem prý byly tisíce a miliony, ale teď zůstal jen tenhle poslední. Je to zvláštní věc. Začíná někde v podzemí a pokračuje nahoru k nebi. Nemá konec ani začátek, žádnou pravidelnost, žádný střed. Místo šedé a černé, obléká hnědou a zelenou, a její materiál je měkký a snadno se drolí. Ale při pohledu na tu věc se každému člověku vrátí deprese do normální velikosti, takže už nevypadá jako by měl dvě hlavy. Někteří zacházejí až tak daleko, že jí nechávají narůst do obřích rozměrů a ke Stromu se plazí téměř po čtyřech. Jsem rád, že takovou bolest nemusím zažívat. Kolem Stromu se dnes povalovalo spoustu hlav, a hlavy jak každý ví, nadělají hodně hluku. Dávno se vzdali svých těl a mluvení je tudíž tím jediným co jim zbylo. Ležely u Stromu a pořád mluvili, pořád, pořád a pořád dokola. Někdy to bylo k nevydržení.

Už se cítím lépe a asi vyrazím na cestu domů. Šel bych jinam, ale neznám jiných cest. Ani není kam jít. Všechny domy, které jsem zatím viděl, vypadaly stejně a tam dál za hranicí mých ulic musí být všechny domy taky stejné. Kdo by chtěl vidět stejné domy tak daleko od toho svého vlastního a riskovat, že netrefí domů zpátky? Všechny ulice byly také téměř stejné a kromě Stromu nebyla jejich jednolitost nikde přerušena. Ale domy už tu dlouho nebudou. Nemá v nich kdo bydlet. Lidí je málo, domů je hodně. Domy se rozpadnou na prach a budeme tu jen my, ty mrtvé tváře u cesty a hlavy. Hlavám je to jedno, těla budou dál krvácet a panny za nocí křičet. Já budu dál chodit jen tak ulicemi, dívat se na panny a občas se stavím u Stromu. Ale začínám něco cítit. Každý večer před spaním. Takový divný pocit. Nevím proč, ale nazval bych ho Touhou. A ta Touha mi říká, že si přeji, aby další den nebyl stejný jako ten předchozí. Že chci, aby byl jiný.