Sangui

25.Kapitola
„Noemi, pane bože! Kde jsi byla?!”vychrlí na mě Alex sotva stoupnu ke dveřím.
„Ale……………….menší problémy.”zašeptala jsem a obešla ho.
„Co se stalo?”zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
Nechtěla jsem to probírat. Ale jak mile jsem si na to vzpomněla, po tváři se mi začali koulet slzy.
Alex mně objal a odvedl do své pracovny.
„Hned jsem zpátky.”řekl a odešel.
Zula jsem si boty a dala si kolena pod bradu.
Pořád jsem před očima měla obličej Colina. Zabila jsem mu tátu, to mi nikdy neodpustí.
Rozvzlykala jsem se.
Udělala jsem spoustu špatných věcí, ale ta která mě nejvíc trápí je je, že jsem zradila Colina. Zabila jsem jeho rodinu. Jeho otce. I když mu ubližoval, pořád to byl jeho otec.
Alex přede mně položil kouřící se hrnek a usadil se naproti mně.
„Prosím, řekni mi, co se stalo.”
Zahleděla jsem se před sebe a vrátila se k té noci.
„Byli jsme s Colinem venku. A pak nás chytil jeho otec a bratři. Odnesli nás do lesů, kde nás mučili.”roztřeseně jsem se nadechla. „On mučil vlastního syna, jen proto, aby získal moji sílu. Mučil Colina a já s tím nic nedělala! Bastard!..........................Utekli jsme, ale znovu nás chytili. A já se naštvala. Zabila jsem jejich otce.”rozbrečela jsem se. „Colin mně teď nenávidí! Zabila jsem mu tátu!”ječela jsem a tiskla si kolena k hrudi.
„Noemi…..”vzdychl Alex a objal mně.
„Alexi, já jsme vrah. Opravdový vrah. Ztratila jsem sestru a teď i Colina. Já už nechci. Už ne….“vzlykla jsem.
„Nic jiného si dělat nemohla.”snažil se mně uklidit.
„O to nejde. Zradila jsem Colina. On ve mně věřil.”zašeptala jsem.
„Noemi. Byl to zlý člověk. Nic jiného si nezasloužil.”
„Ale já mu chtěla moc ublížit. Chtěla jsem, aby trpěl. Sestra nikdy nechtěla, abych měla takovéto myšlenky. Chtěla, abych byla hodná a čistá. A já chtěla být jako ona. Byla statečná a ani v těch nejtěžších situacích nikomu neubližovala. Žila láskou a věřila v dobrotu ostatních. Věřila ve mně. Starala se o mě od malička. Od doby, kdy nás tu rodiče nechaly samotné. Pamatuji si ji jako silnou, ale dobrou osobnost. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem být tou, kterou mně chtěla mít. A tímto jsem ji zradila. Zabila jsem.”zasténala jsem.
„Noe….”
„Zemřela kvůli mně a já nedokázala splnit její přání. Zničila jsem to, v co doufala. A to všechno jen kvůli tomu, že jsem se chtěla pomstít! Chtěla jsem být silná a zachránit nás všechny! Ale jen jsem ublížila.”
„Noemi, ty se nikdy nezměníš. Stále jsou kolem tebe lidi, co tě milují a věří v tebe. Nikdy si nikoho nezradila, ani Colina. Všechny si nás chránila a to není zločin. Sestra tě chtěla mít silnou. Chtěla, aby ses ubránila. Abys splnila své poslání.”
„Ale-“
„Noe, ne vždy musíš být jen hodná. Jsou chvíle, kdy je potřeba trocha násilí. Jinak bys nikdy nikoho doopravdy nechránila. Život nikdy nebyl jednoduchý, tak to taky nesmíme chtít. Nemůžeš se jen procházet a doufat, že když nikomu nebudeš ubližovat bud vše dobré. Protože tak to nefunguje. Lidé, kteří chtějí chránit spravedlnost, musí bojovat. Musí bojovat za ty, které milují. Za ty které chce chránit.”
„Připomínáš mi moji sestru.”
Začala jsem kvílet.
„Tak hrozně moc mi schází! Chtěla jsem být jako ona! Chtěla jsem stát po jejím boku! Proč?! Proč nemůže být život jednoduchý?! Proč je k nám tak krutý?! Chcete po mně, abych chránila spravedlnost! Já sama to chci! Ale vždyť žádná neexistuje! Svět je plný temnoty! Co s tím lidé jako mi, můžeme dělat?!”
Popadl mně za ramena.
„Svět je možná temný a proto tu jsme my. My jsme tu proto, abychom chránili dobro a spravedlnost. Opravdu si myslíš, že nic takového už neexistuje? Že to z ničeho nic zmizelo? Opravdu si myslíš, že jsme k ničemu?”
Zadržela jsem dech.
Opravdu si to myslím? Svět přece není ještě tak prohnilý. Ještě se najdou bytosti, které ve svých srdcích chovají lásku.
„Ne. Nemyslím si to. Věřím, že ještě je co zachraňovat. Ale bojím se. Tak hrozně moc se bojím, že všechny ztratím. Že jim ublížím.”
„Nám ublížíš jen tím, že budeš sedět a litovat se. Noemi, máš v sobě neuvěřitelnou sílu, tak ji využij. Svět je krutý, tak mu ukaž, že ty nejsi loutka! Nebo tu chceš dál sedět a litovat se?”
Narovnala jsem se.
Skutečně. Nemůžu se jen litovat. Na světě je mnoho lidí, kteří trpí víc než já. A já ty lidi musím zachránit. Potřebují mě. Je to můj osud.
„Alexi? Potřebuji, abys mi pomohl.”řekla jsem sebejistým hlasem, který mě samotnou překvapil.
„Spolehni se.”mrkl na mně.

„Noemi!”vykřikl Alex.
Dál jsem se klidně opírala a měla ruce složené v klínu.
„Je to jediná možnost. Jen takhle vrátím rovnováhu.”zašeptala jsem.
„To po mně nemůžeš chtít!”
„Ale já tě potřebuju. Určitě víš, kde to jezero leží.”naléhala jsem.
Alex sklopil zrak.
„Vím.”
„Doveď mně tam.”
V tom zazvonil zvonek u dveří.
Nadskočila jsem.
„Jdu tam.”řekl Alex a vstal.
Koukla jsem se na hodinky. 05:15
Kdo otravuje v tuhle dobu?
„Noemi!”ozvalo se z chodby.
Vzdychla jsem a vyšourala se ven.
„Promiň, že mi to tak trvalo.”
„Coline.”zajíkla jsem se a opatrně se ho dotkla. Bála jsem se, že je to jen výplod mojí fantazie.
Proč? Proč tu je? Vždyť jsem mu zabila tátu?
„Co tu děláš?”
„Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že si letěla domů. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál.”objal mně a přitiskl k hrudi.
„Ale já to nechápu. Ty ne mě nejsi naštvaný?”
Zahleděl se mi do očí.
„Zasloužil si to.”zavrčel.
Přitiskla jsem se k němu.
„Omlouvám se.”zašeptala jsem.
Colin se pousmál, ale hned zase zvážněl.
„Ale vypadá to, že máš malej průser.”řekl chladně.
„Jaký?!”
„Nic velkého. Jen to, že kousek od města se shromažďují Sanguíové a myslím, že se tě chystají dostat.”řekl.
Vyjekla jsem a spadla na zem.
„Do háje!”zanadávala jsem.
Podívala jsem se na Alexe.
„Myslíš, že bys mně tam mohl zavést už dnes?”zeptala jsem se.
„Noemi, nechci to udělat.”
„Ale musíš! Je to poslední věc, kterou můžu udělat!”křikla jsem.
„Jakou?”nechápal Colin.
„Zlomit kletbu.”
„Ty víš jak?”zeptal se ohromeně.
Kývla jsem.
„Alexi, prosím. Je to naše poslední šance. Jestli mně chytí, bude po všem.”naléhala jsem.
Jestli mně chytí, už se nedostanu pryč a kletba nebude nikdy zlomena. Dobro bude zničeno. A to nedovolím.
„Fajn. Běž se přichystat.”zasyčel a vběhl do pracovny.
Nechala jsem Colina stát na chodbě a vřítila se do svého pokoje. Za kalhoty jsem si chytla nožík a do kapsy strčila fotku mojí sestry.
Půjdeme tam spolu.
Vlasy jsem si svázala do copu.
Koukla jsem se do zrcadla.
Nepoznala jsem se. Místo veselé dívky s nevinou tvářičkou, se na mně dívala dívka s chladným zlatým pohledem a s jizvenou tváří.
Už nejsem holčička, co se potřebuje držet za ruku. Teď jsem velká. Není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Musela jsem se postavit na vlastní nohy. A i přes to, kolik jsem si toho vytrpěla mi po boku zůstali lidé, které chci chránit.
Zamračila jsem se.
Už nikdy nedovolím nikomu, aby jim ubližoval.
Vyšla jsem před dům. Alex už stál před brankou s Colinem a tetou. Byla tam i Elen.
Jdeme tam všichni.
Chtěla jsem jim říct, ať zůstanou tady, že potřebuji jen Alexe, ale mlčela jsem. Cenila jsem si jejich pomoci.

„Je to tam”ukázala jsem do špinavé vody v kašně.
„Jako fakt?”zhnusila se Elen.
Kývla jsem a skočila do vody.
„Blé!”
Začala sem ohmatávat dno a stěny kašny. Ale nic jsem nenašla.
„Zkus ten prostřední sloup.”navrhl Alex.
Ohmatávala jsem sloup, tlačila na něj, až konečně něco cvaklo.
Ozvalo se zavrzání a voda začala mizet. Nebo spíš někam odtékala. Na dně jsem uviděla vchod do podzemí.
„Tady to je.”řekla jsem.
Ostatní taky naskákali do kašny.
Po kluzkých schodech jsem se vydala dovnitř.
Naposledy jsem se koukla na oblohu. Na růžovounké obloze už zůstalo jen pár hvězd, které se na mně smáli.
Sbohem.
Věděla jsem, že to vidím naposledy.
Obrátila jsem se k temnotě a pomalu šla po schodech níž a níž.