Sangui

24.Kapitola
Stála jsem u kašny. Znám ji. Tolikrát jsem u ní seděla s Elen a Lusi. Zahleděla jsem se do špinavé vody. Něco mně táhlo dovnitř. Instinkt. Vylezla jsem na kamennou zídku a chystala se skočit do vody.

„Vstávej! Noemi! Vstávej!”zaslechla jsem vzdálené volání.
Pootevřela jsem oči.
Colin se na mně usmál.
„Co se stalo?”zachraptěla jsem.
„Omdlela si.”zamračil se a začal mi ohmatávat hlavu, jestli jsem se nezranila.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. V jeskyni už byla tma a zvenku dovnitř pronikalo slabé měsíční světlo.
„Musíme jít dál.”zašeptala jsem.
„Noemi, nevím kde je táta a bráchové. Můžou tu někde čekat.”
„A to tu jako zůstaneme?”
Colin sklopil zrak.
„Coline, musíme se dostat domů. Je tu něco co si musím vyřídit.”řekla jsem a chytla ho za rameno.
„Ale já se o tebe bojím. Nedokážu tě před nimi ochránit.”zakňučel.
„Nechci být přítěž. Dokážu se o sebe postarat.”narovnala jsem se.
Dlouze jsme si hleděli do očí a pak se políbili.
Přestala jsem vnímat okolí a jen si užívala Colina. Jeho hebké pokožky, rtů, dotyků, vlasů. Teď byl na pár sekund jenom můj a já jeho.
„Musíme jít.”zašeptala jsem.
Přikývl.
Vstal a opatrně nahlédl skrz křoví. V duchu jsem pochybovala, že v té tmě dokáže něco vidět.
Pokynul mi, abych šla za ním.
Tiše jsme našlapovali a dávali si pozor, abychom nešlápli na větývku.
Začalo mi být chladno. Zima se mi zakusovala do paží a tváře. Větřík pohupoval větvemi nad námi. Pokaždé, když se ozval nějaký zvuk, jsem sebou trhla a očima hledala nepřítele. Byla jsem celá napnutá.
„Kde to vlastně jsme?“ zeptala sem se potichu.
„V horách, kousek od hranic. Když se dostaneme na silnici a chytíme nějaké auto, dojedeme do města a tam sedneme na vlak.”
„Jak seženeš peníze?”
„Mám tajné kapsy, o kterých táta neví.”usmál se.
Stačí jen najít silnici a vše bude dobré. Řekla jsem si, ale pocitu že mně někdo sleduje jsem se nezbavila.
Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl.
„Děje se něco?”zbystřil Colin.
„Ne. Jen jsem měla divný pocit.”zavrtěla jsem hlavou.
Colin se po mně ohlédl a pak se zadíval za mně.
„Sakra.”zanadával.
Naklonila jsem hlavu na stranu, ale to už mně držel za ruku a utíkali jsme skrz les.
„Co je?!”vyjekla jsem.
„Erik.”
Přejel mi mráz po zádech.
Takže tě někdo opravdu sledoval.
Běželi jsme lesem jak namydlený blesk. Když jsem zakopla a svalila se na zem.
Ve zraněném kotníku se ozvala bolest.
„Noemi!”vykřikl Colin. V tom ho zezadu popadl Petr a přidržel mu nůž o krku.
„Ne!”
Natáhla jsem ruku a nechala vystřelit zlatý paprsek, který Petra odhodil do lesa.
Colin mně popadl do náruče a utíkal se mnou lesem. Tiskla jsem se k jeho hrudi a držela oči zavřené.
Když nás znovu chytí, už jim neutečeme. Budou si dávat větší pozor. Nesmí nás chytit.
„Coline, můžeme letět.”
„Zvládneš to?”
„To si piš.”
Colin přikývl.
„Převtěl se.”nakázal mi.
Zavřela jsem oči a nechala svá křídla vyjet ze zad. Lehce přejeli po Colinově tváři.
„Leť!”křikl Colin a vyhodil mně do vzduchu.
Bez otázek jsem zamířila k nebi, jako pták. Vítr mi hučel u uší a hladil po křídlech, která šelestila ve větru. Napínala jsem svaly co nejvíc jsem dovedla a letěla jako o život.
Vedle mě se mihl temný stín.
Colin.
„Chvilku jim potrvá, než zjistí, že jsme uletěli, ale moc času nemáme.“ zavrčel.
Kývla jsem.
Klouzali jsme oblohou.
„Myšičko myš, pojď ke mně blíž!”ozvalo se kousek ode mě.
Ohlédla jsem se a vyjekla.
Erik byl těsně za mnou. Jeho mohutná temná křídla tiše klouzala vzduchem a jeho ruka se natahovala po mém kotníku.
Popustila jsem svou energii do ruky a odpálila ho.
„Táhni.”zasyčela jsem.
V tom se kolem mě objevila temná chapadla a celou mě znehybnila. Volným pádem jsem se řítila k zemi, ale tentokrát Colin nezbrzdí můj pád.
Marně jsem se snažila se vyprostit, pouta se jen ještě víc utáhla.
Tvrdě jsem dopadla na zem. Před očima se mi zatmělo.
„Ks.”sykla jsem.
„Myslela sis, že utečeš?”ozval se hlas.
„Popravdě, jo.“zavrčela jsem.
Chytil mně za vlasy a vytáhl na horu.
Ječela jsem.
„Nemám čas si hrát na honěnou. Dej mi svou sílu. Slyšíš?!”
„Ne!”zaječela jsem.
Chtěla jsem ho skopat do hranaté kuličky, ale má pouta mi v tom bránila. V tom muži jsem viděla vše zlé v mém životě. Chtěl jsem ho roztrhat na cucky a ty spálit na popel. Chtěla jsem mu vyrvat srdce z hrudi. Vidět ho trpět.
„Aaaaaa!“zaječela jsem. Z mého těla vytrysklo oslňující světlo a rozdrtilo pouta. Mého mučitele to odhodilo tři metry daleko.
Kašlala jsem na bolavý kotník a postavila se.
„Ty, Amara ani nikdo jiný mou sílu nikdy nezískáte. Ta síla má za úkol chránit a já nedovolím, aby byla využita jinak. Každého kdo se o to pokusí, zničím. Každého kdo ublíží mým blízkým, roztrhám. Je na tom něco nesrozumitelného?”syčela jsem.
Vstal a vrhl na mně vražedný pohled.
„Holka jako ty mi nemůže stát v cestě.”zasmál se a vrhl proti mně.
„Blbe.”zašeptala jsem a odhodila ho.
Rozzuřil se a poslal na mně své chapadla.
Všechny jsem je rozštěpila na střepy, které se zůstaly válet na zemi.
„Řekla jsem, že ti nedovolím vzít si moji sílu. Ublížil si Colinovi, teď budeš trpět ty!”
Odrazila jsem se a svalila ho na zem. Začal kolem sebe mlátit, ale já ze svých prstů nechala proudit magii plnou vzteku. Mířila jsem s ní přímo na srdce.
„Teď poznáš bolest. Tohle si zasloužíš.”
Vydával děsivé zvuky a začal plivat sliny.
„Postupně zpomaluji tvé srdce a paralyzuji ti plíce. Rozkládám vnitřnosti. No tak zaječ! Chci slyšet tvou bolest! Chci vidět tvé utrpení!”ječela jsem na něj.
Vyděšeně mně sledoval s doširoka rozevřenýma očima. Snažil se mně odstrčit, ale já se nedala. Chtěla jsem mu ublížit. Chtěla jsem ho zabít.
„Colin byl tvůj syn a ty bys ho klidně zabil. Jen proto, abys získal co je mé. Zradil si vlastní rodinu. Ty seš opravdová chladnokrevná zrůda.”smála jsem se.
Chytil mně za zápěstí.
„Já to dělal pro ně.”zaskřehotal.
„Nevěřím ti. Zabil jsi svou ženu, chtěl si zabít i svého syna. Věřím, že kdyby tě zradil Erik nebo Petr taky bys je zabil. Jsou pro tebe jen věci. Chci, abys poznal jaké to je. Ty pro mě taky nic neznamenáš.”vrčela jsem zlostně.
Celá jsem se třásla vztekem. Pohltil mně a já ho uvítala s otevřenou náručí. Ten chlap si nezaslouží nic jiného.
„Já je miloval.”vydechl a pak se přestal hýbat.
Jeho tělo bezvládně leželo na zemi a já na něm. Ale bylo mi jedno že je po něm. Netrpěl dost. Tohle ještě není jeho konec.
„Vstávej! Dělej!”třásla jsem s ním. „Ty odporná zrůdo! Tohle není všechno! Chci tě vidět trpět!”křičela jsem.
Někdo mně popadl za ramena a odtáhl od těla.
„Pusť mně! Chci ho rozcupovat na kousíčky!”kopala jsem kolem sebe.
Oči jsem pořád upírala na tělo. Bylo mi všechno jedno, já se chtěla pomstít.
„Noemi, uklidni se. Je mrtví slyšíš?! Je mrtví!”zaslechla jsem Colina.
„Ne! Já ještě neskončila!”ječela jsem.
V tom se u těla objevil Erik. Začal tělo objímat a plakal. Něco tiše šeptal a neustále se tiskl k tělu.
Přestala jsem se vzpínat a svezla jsem se k zemi. S vyvalenýma očima jsem sledovala dění před sebou.
Erik pláče. Opravdu pláče!
„Otče! Vrať se, prosím.”šeptal.
Zaječel. V tom jekotu se odrážela zničená duše. Slyšela jsem hlubokou ztrátu.
Z lesa vyběhl Petr a nechápavě vše prohlížel. Když spatři svého otce, padl na kolena a schoval tvář do dlaní.
Za mnou jsem taky zaslechla zakvílení. Otočila jsem se a spatřila Colina. Objímal si kolena a ramena se mu třásla.
Uvědomila jsem si, co jsem provedla.
Pisklavě jsem se nadechla.
Teď je ze mě opravdový vrah. Nemůžu se vymluvit na Amaru. Teď jsem jednala sama za sebe. Sama od sebe jsem zabila živého tvora. Tvora, který měl rodinu.
Dala jsem si ruku přes ústa.
Erik stále ze sebe vydával srdce rvoucí řev.
Začalo mně tlačit na hrudi.
Tak hrozně moc jsem toužila po pomstě, že jsem si neuvědomila, co dělám. Byla jsem jako divoké zvíře řídící se instinktem.
Stala jsem se vrahem.
Zradila jsem všechny. Dokonce i své nepřátelé.
Zavrtěla jsem hlavou tak prudce až mi vlasy spadali do obličeje.
„Tys ho zabila! Ty vrahu! On chtěl jen tvou sílu! Zabiju tě! Já tě zabiju!”křičel na mě Erik.
Něco mi říkalo, ať uteču, ale já zůstala klečet. Kam bych utekla? Už nemám domov. Nemám přátelé. Ty jsem ztratila ve chvíli, kdy jsem zabila tohoto muže.
Erik se ke mně rozběhl a roztřeseným tělem mně shodil na zem.
„Zabiju tě!”křičel na mě, ale po tvářích se mu kutáleli slzy. „On byl krutý a zlý, ale dělal to pro naše dobro! On nás miloval! Stejně jako svou ženu!”řval mi do obličeje.
Nehnula jsem ani brvou.
Nemohla jsem.
Měla jsem před sebou tři bratry, kterým jsem zabila tátu. Co jsem asi tak mohla dělat?
„Dělej něco! Braň se! Proč tu jen tak ležíš?!”ječel.
Do očí mi vyhrkly slzy.
Ještě nemůžu umřít, mám přece úkol. Musím ho splnit, nebo na světě už nikdy nebude rovnováha. Když to neudělám, celý svět se zhroutí a bude to má vina.
„Promiň.”zašeptala jsem.
Pak jsem ho odkopla a vznesla se do vzduchu.
Shlédla jsem ke Colinovi.
Pozoroval mně se zaslzenýma očima. Poprvé jsem viděla jeho slzy. Slzy, které jsem způsobila já.
Sklopila jsem hlavu a rozletěla se pryč.
Rozbrečela jsem se.
Tentokrát jsem já opustila Colina.
Vždycky jsem si přála žít klidný a šťastný život, ale to ž není možné. Ne po tom, co jsem zažila. Ne po tom, co jsem provedla.
Pevně jsem stiskla víčka.
Teď můžu udělat jen jednu věc. Zrušit kletbu a splnit své poslání. Teprve pak se mohu setkat se sestrou. Teprve potom bude vše v pořádku.
Začala jsem ječet.
Můj jekot se rozléhal široko daleko. Byl plný zoufalství.
Letěla jsem noční oblohou a mířila k jedinému cíli.