Sangui

23.Kapitola
„Noemi.”ozve se slabé zašeptání.
Prudce zvednu hlavu a zadívám se Colinovým směrem.
Leží kousek ode mě celý zakrvácený a hledí na mě ledovýma očima.
„Coline.”vydechnu.
„Musíš žít.”zašeptá a klesne hlavou na podlahu.
Zajíknu se.
„Slib mi to.”
„Nemůžu.”špitla jsem.
„Noe, ty musíš žít. Nechci, abys umřela.”vydechl.
„Coline. Já nechci žít bez tebe.”
Usmál se.
„Nebuď paličatá.”zašeptal.
Rozbrečela jsem se.
Co když je tohle náš poslední rozhovor? Co když už nám moc času nezbývá?
„Neplač. Nesluší ti to.”
Usmála jsem se. I v těchto chvílích, kdy je jeho život v ohrožení, myslí na mě.
Ozve se cvaknutí zámku a do místností vstoupil Colinův táta.
„Už ses probral.”zaradoval se.
Colin se pokusil vstát, ale zřítil se k zemi.
„Kdepak hochu. Odtud se nedostane ani jeden z vás.”
„Prosím nechte ho být.”zaškemrala jsem.
„Moje drahá, asi to pořád nechápeš. Abych získal tvoji sílu, potřebuji tě oslabit. Potřebuji, abys ztratila chuť žít, a toho docílím jedině takhle. Svěřila si své city stvoření noci, ale náš svět je temný. A takhle to u nás chodí.”řekl hrozivě klidným hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech.
„Ale……je to tvůj syn.”
„Už jsem ti jednou říkal, že není. Je po své matce. Je zrádce.”zavrčel.
Došel ke Colinovi a za vlasy ho vytáhl za nohy. Colin zařval a pokusil se bránit. Ale marně.
„Dívej se.”pobídl mně otec a přejel čepelí nože po Colinově krku. Vytryskla rudá krev a pocákala zem okolo. Colin zaskučel a slabě do otce udeřil.
Ten se jen zasmál.
„Jak můžeš být tak krutý. Jak můžeš ubližovat svému synovi?! Copak v sobě nemáš ani kousek citu?! Ani kousek lásky?! Proč si tak prohnilý?! Proč?! Lidé kolem tebe trpí a umírají! To chceš na věky žít jako zločinec?! Jako stvoření zla?! “ječela jsem a celá se třásla.
Bezmoc. Strach. Zlost. Smutek. Moje duše byla rvána na kusy. Každým zářezem do Colinova těla, ze mě mizela chuť žít. Colin už to dlouho nevydrží a jednou to vzdá. Nechci být u toho. Nechci vidět umírat někoho pro mě cenného. Znova už ne.
„Je to kvůli mně! Kvůli mně všichni odcházejí! Kvůli mně všichni vraždí a ubližují svým blízkým! Je to moje chyba! Já jsem ta, co způsobuje nerovnováhu! Já a moje síla! Ve chvíli, kdy jsem se narodila, byla rovnováha narušena. Všichni toužili po moci. Toužili po mně. Chtěli mně zabít a získat to co patří mně! Musím to celé ukončit! Musím ukončit válku, kterou jsem rozpoutala! Náš svět umírá! Zabíjíme se navzájem. Ale to přece není smysl naší existence!”křičela jsem.
Jaký je vlastně smysl našeho světa? Zničit se navzájem? Ne. Máme si pomáhat a milovat se. Máme tvořit náš svět lepším. Tak proč děláme tak špatné věci?
„Seš ještě naivní dítě, které ničemu nerozumí. V dnešním světě je důležitá moc. Bez moci seš nic.”
Další zářez do Colinova těla. Krev se valila ven a já jen přihlížela, jak umírá před mýma očima. Jeho oči mně neustále sledovali. Jeho rty stále neslyšně volaly mé jméno.
Slzy my smáčely tváře a kapaly na podlahu.
„Proč? Proč jsou všichni tak zlí? Vždyť jsme byli stvořeni společně. Žijeme na stejném místě. Naše životy jsou navzájem propletené. Ale stejně si ubližujeme. Ptám se: proč?”zašeptala jsem se skloněnou hlavou.
„Síla. Některé druhy jsou moc slabí a zabírají místo silným. Proto musí být vyhlazeni. Je to pro svět.”
Zavrtěla jsem hlavou.
Popadl Colina a vymrštil ho proti zdi. Colin tvrdě narazil a v bezvědomí se svezl k zemi.
„Coline!”marně jsem bojovala s pouty.
Otec odešel.
„Ty zrůdo! Nechci, abys umřel! Chci, abys žil v utrpení! Se svými špatnými činy! Chci, abys bloudil světem a nikdy nenašel klid! Ty bezcitný bastarde!”křičela jsem za ním.
Bezmocně jsem svěsila hlavu a zírala na kolena. Černo-zlaté, zacuchané vlasy mi vyseli přes ramena.
„Proč všichni umírají?”
Musím něco udělat. Ale co? Co mám udělat, abych nás s Colinem zachránila?
Kousla jsem se do rtu.
Když vchází, nechává dveře odemčené. Stačí ho na chvíli udržen mimo hru. A potom….
Usmála se na mně malinká naděje.
Nesmíme tu zůstat.
Pohlédla jsem Colinovým směrem.
Pokud se toho ovšem dožije.
Začala jsem znovu brečet.
Pomyšlení na to, že by Colin odešel, bylo nesnesitelné. Pocit, že by tu nebyl.
Ne! To nedopustím! Už nemůžu být bezbranná holčička, která se spoléhá na ostatní. V této době nemohu!

Pohyb.
Prudce jsem se nadechla. Už nekonečně dlouhou dobu sleduji Colina a čekám na známky života. Do teď jen bezvládně ležel u zdi.
„Coline.”špitla jsem.
Vydal jen slabé zachrchlání a dál ležel.
Popustila jsem svůj vztek a zpřetrhala pouta. Rozběhla jsem se k němu.
„Coline, prosím. Jsem tady. Neumírej.”mlela jsem.
„Noemi.”vydechl skoro neslyšně.
Usmála jsem se.
Ještě žije!
Lehce jsem ho objala a rychle mu zkontrolovala rány.
Už nekrvácel, ale dobře nevypadal.
„Mám plán. Až sem příjde tvůj táta, odlákám ho a utečeme. Slyšíš? Dostaneme se ven.”
Mlčel a jen na mně zíral pootevřenýma očima.
„Slibuju, že nás odtud dostanu. Věř mi.“
Nepatrně zavrtěl hlavou.
„Prosím. Bude to v pořádku.”
Náhle se rozletěly dveře a vešel Colinův táta. Pobaveně si nás prohlížel.
Přitiskla jsem Colina k sobě.
„Ale, ale, ale. Možná nebudeš až taková měkotina.”zamlaskal.
„Táhni do háje.”zasyčela jsem.
Vyhodil nůž do vzduchu a zase ho chytil. Pozorovala jsem lesknoucí se čepel.
Znovu ti to nedovolím. Už ne. Ty prohnilý bastarde.
„Řekni Noemi. Vydržela bys, kdybych ho teď zabil? Kdybych mu vyrval srdce z hrudi? Stejně jako jeho matce.”usmál se.
„Hádej dvakrát!”zavrčela jsem a zlatým paprskem ho odhodila pryč. Narazil do zdi a svezl se k zemi.
Popadla jsem Colina a vystřelila z místnosti ven.
Zaslechla jsem vzdálené nadávky.
Běžela jsem chodbou, zahnula za roh a vpadla do jedněch z dřevěných dveří.
„Sakra.”zanadávala jsem a vystřelila pryč.
V místnosti stál Petr a teď za mnou běžel.
Začaly mě bolet ruce. Colin je možná hubený, ale ne lehký.
Náhle jsem spatřila okno.
Ohlédla jsem se.
Petr s Erikem byli kousek za mnou.
Rychle jsem proskočila oknem a tvrdě dopadla na zem. Křuplo mi v kotníku a já vyjekla bolestí.
Střepy padaly na zem a několik nás jich zasáhlo.
Chtěla jsem se rozběhnout pryč, ale práskla jsem sebou na zem.
„Vrať se!”ozval se hlas.
Začala jsem se kolem sebe rozhlížet.
To není konec. Není!
Colin vedle mě s funěním posadil.
„Keře.”zaskučel.
Kývla jsem. Popadla ho za ruku a oba jsme se skrčily za keř.
„Noemi, uteč. Najdou tě.”zašeptal Colin.
„Ne.”odsekla jsem.
„Co chceš dělat? Nemůžeš mně sebou vláčet. Jsme daleko v horách. Tady jsme předtím žil a táta tohle místo používá jako vězení. Vesnice jsou daleko.”
Ohlédla jsem se po něm.
Bydlel tu.
Popadla jsem ho za ramena a povalila na zem.
„Musí existovat nějaké místo. Místo kde nás nenajdou.”řekla jsem.
Colin na mně vyjeveně koukal, ale pak se zamyslel.
„Jedno by bylo.”
„Tak dělej! Ukaž ho.”
„A jak to mám podle tebe udělat?”
Ztuhla jsem. Naše pohybové schopnosti byly značně poškozeny. Já nemůžu chodit a on taky moc nezvládne.
Ale byla jsem rozhodnuta nezemřít. Ne teď.
Chytla jsem se kmene a s funěním se postavila.
„Ukaž mi to místo.“zavrčela jsem.
„Noemi, to nezvládneme. Všimnou si nás.”
„Stejně by nás našli.”
Colin vzdychl a pomalu se postavil. Pozorně si prohlédl okolí a kývl.
„Pojď za mnou.”zašeptal.
Šli jsme pomalým krokem. On dělal malé krůčky a držel se za žebra, já se chytala stromů, abych nespadla.
Do cesty se nám pletly kořeny, trsy trávy, kameny. A mně brzy začalo být špatně.
Vydrž. Přece si tu nesedneš a nepočkáš na smrt, ne?
V lese se začalo stmívat.
„Už to je jen kousek.”řekl.
Přikývla jsem.
Každý krok byl pro mě utrpením. Z kotníku mi do těla vystřelovala nesnesitelná bolest pokaždé, když jsem došlápla. Bolela mě hlava a dělalo se mi blbě od žaludku.
Musely jsme přelézt malou skalku.
Colin se na ni vyškrábal a pokusil se mi pomoct.
Bolavým kotníkem jsem si našlápla a vykřikla bolestí.
„Seš v pohodě?”
„Jasně.”sykla jsem a vyškrábala se nahoru.
Sklouzly jsme na druhou stranu.
Už byla skoro tma, ale Colin řekl, že už jen kousek. Neustále se po mně ohlížel.
Konečně jsem spatřila otvor do skály. Málem bych ho přehlédla, kdyby na něj Colin neupozornil. Byl celý zarostlý trávou a břečťanem.
Prodraly jsme se dovnitř a spadly na zem.
Colin se svalil na záda a lapal po dechu. Všimla jsem si, že jeho zranění začala znovu krvácet.
„Coline, ty…..”
„Nech to být.”odsekl.
„Můžu ti pomoct.”nabídla jsem se.
„Šetři síly.”
Přisunula jsem se k němu a zezadu ho objala. Přitiskla jsem se na jeho záda a dýchala mu na krk.
Zavřela jsem oči a snažila se si vybavit nějaké pěkné vzpomínky. Ze začátku to šlo těžce, protože jsem se necítila v bezpečí, ale když jsem se uvolnila, ucítila jsem hřejivou magii.
Proudila z mého těla do jeho těla.
Odtáhla jsem se.
„Je ti líp.”
„Seš dobrá doktorka.”usmál se na mně.
Nepřítomně jsem se usmála. Začala se mi hrozně motat hlava.
„Noemi?”zaslechla jsem Colina, ale to už mně vítal svět snů.
Ucítila jsem tvrdý dopad a chladivou zem. Potom jsem omdlela.