Sangui

22.Kapitola

„Jak často musíš jíst?”zeptal se Alex.
Colin, sedící vedle mně, ho probodl pohledem.
„Když mám hlad, tak se najím.”řekl klidně.
„Jak zvládáš své emoce?”
„Dokonale.”
„Mýváš někdy chuť zabít, jen tak?”
„Jo.”
„A stalo se ti někdy, že si člověka zabil jen pro zábavu?”
„Už několik let, ne.”
„Dokázal by ses sžít s lidmi?”
„Nevím.”
Na Colinovi bylo znát podráždění, ale Alex pokračoval ve výslechu. Chtěl si být naprosto jistý, že nic nehrozí.
„Jsi schopný někoho zradit?”
„Jo.”
„A kdyby šlo o tvé přátelé?”
„Ne.”
„Nejseš tu jen pro to, abys získal Noemi pro otce?”
„Ne.”
„Jak to máš se Sluncem?”
„Snesu ho.”
„Jaké máte vztahy ve vaší rase?”
Colin se napnul a já poznala, že jeho trpělivost našla konce.
„Alexi, tohle přece nemusíme dělat. Přísahal, že nic špatného neudělá.”vpadla jsem do rozhovoru.
Alex se mi zahleděl do očí.
„Noemi, já jen chci, abyste byli v bezpečí.”řekl potichu.
„Ale on nic neudělá.”
Alex vzdychl a přikývl.
„Dobře.”vstal a odešel.
Podívala jsem se na Colina. Díval se za ním s vražedným pohledem, ale pak se na mně usmál.
„On to nemyslí zle.”řekla jsem.
Přikývl.
„Tak! Co budeme dělat?”zeptala jsem se vesele.
Pokrčil rameny.
„Hmmm……….Můžeme se jít projít.”navrhla jsem.
„Jo.”

Tráva mně šimrala na bosých nohách a kapičky vody mně chladily na lýtkách. Colin vedle mě spokojeně rozhlížel a pevně mně držel za ruku. Jako by se bál že mu uteču.
„Je tu krásně.”řekl.
Usmála jsem se.
Byli jsme na rozkvetlé louce, blízko lesíka. Tráva nám sahala ke kolenům a Sluníčko nás hřálo na kůži.
Cítila jsem se jako normální šťastná holka.
Kéž, by to tak mohlo zůstat.
Proč nemohu být jako ostatní v mém věku? Proč musím jít po cestě plné strachu? Nikdy jsem to nechtěla.
„Proč se tak mračíš?”zeptal se Colin.
Zavrtěla jsem hlavou.
Naklonil hlavu na stranu a světlé vlasy mu spadaly do obličeje.
„Už bude vše v pořádku.”řekl.
No jasně.
Kdyby věděl, co vím já. Kdyby tušil, co budu muset udělat, abych naplnila svůj osud. Kdyby věděl…
Přitáhl mně k sobě a dýchl mi do tváře.
„Nemám rád, když se neusmíváš.”zašeptal a políbil mně.
Něžně.
Přitiskla jsem se k němu a hladila ho po vlasech. Nasávala jsem vůni tajemna, která z něj vycházela.
Jeho ruce putovaly po mém těle a důkladně ho zkoumaly.
Tak hrozně moc bych si přála, aby vše bylo v pořádku. Aby nám nic nestálo v cestě.
„Ty brečíš.”poznamenal.
„To nic.”špitla jsem a přitiskla svoje rty na jeho.
Moc dobře jsem si uvědomovala, že tohle není správné. Že bych to neměla dělat. Až nastane můj čas. Až prolomím kletbu. On neví, co se bude dít. Já, jo.
Zoufale jsem se k němu tiskla.
Bála jsem se, že mi zmizí, stejně jako vše ostatní.
Cítila jsem své slzy na tváři a bradě.
Colin se ode mě odtrhl a setřel mi je prstem.
„Noe, už je vše v pořádku.”
Sklopila jsem zrak.
Dlouze se na mně zadíval. Najednou se v jeho očích mihla jiskra a on se usmál.
„Mám nápad.”řekl radostně. Chytil mně za ruku a rozběhl se do lesa.
Běžela jsem za ním.
„Kam jdeme?”zeptala jsem se.
„Uvidíš.”řekl tajemně.
Pořád se usmíval a já se začala taky.
Běželi jsme ruku v ruce zeleným lesem. Proběhli jsme křovím a blátem. Zastavili jsme na mýtince.
Colin se šibalsky usmíval.
„Co máš v plánu?”zeptala jsem se.
„Udělat to, co k nám oběma patří.”řekl.
Chvíli jsem na něj nechápavě civěla, ale pak mi to došlo.
Létání.
Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se kolem sebe.
„Neboj, nikdo nás neuvidí.”uklidnil mé myšlenky.
„Víš jistě, že je to dobrý nápad?”
„Ne.”
Zasmála jsem se.
„Dělat blbiny je můj úkol. Ty máš být ten chytrý a zastavit mně.”
„Pojď, bude zábava.”
„Tak jo. Ale, kdyby něco, tak to bude na tebe.”
„Rozkaz.”
Odstoupila jsem od něj a zavřela oči. Nechala jsem křídla vylézt na svobodu. Roztrhly mi tričko a jemně zašustila ve větříku.
Ucítila jsem pocit svobody.
Otevřela jsem oči a spařila Colina. Byl už převtělený a se zájmem si mně prohlížel rudýma očima.
Vypadal děsivě.
„Neublížím ti.”řekl něžně.
„Já vím.”
Chytli jsme se za ruce a společně se vznesly do vzduchu. Moje zlatá křídla se leskla na Slunci a jeho černá elegantně mávala nad zemí. Vířili jsme listí kolem nás.
Usmáli jsme se na sebe a vzlétly k oblakům.
Vítr mu hučel u uší a klouzal mi po těle. Nastavila jsem tvář větru.
Colin spokojeně zavrněl.
Koukla jsem na něj. Vlasy mu tancovali kolem obličeje a jeho tvář zdobil opravdový úsměv.
Tahle chvíle patřila jen nám. Nikdo nám ji nemohl sebrat. Jsme jenom my a nebe.
Zahleděla jsem se na město pod sebou. Vše bylo tak malinké.
Colin náhle vystřelil do předu.
„Chyť si mně!”zavolal a zmizel v mracích.
Napjala jsem svaly na křídlech a vylétla za ním. Vítr mně divoce šlehal do tváře a já musela přivřít oči.
Chytila jsem Colina za kotník.
Ohlédl se po mně.
„Seš rychlá.”
Zakřenila jsem se jak blázen.
Přitáhl mně k sobě a začal hladit. Jemně se dotýkal křídel, paží, tváře.
„Nikdy tě neopustím.”zašeptal mi do ucha.
Položila jsem mu tvář n a rameno.
Poté jsme oba složili křídla a volným pádem se řítili k zemi. Nebála jsem se dopadu. Necítila jsem strach, jen lásku.
Těsně nad zemí Colin roztáhl temná křídla a lehce se se mnou snesl k zemi.
Zůstaly jsme naproti sobě stát a zíraly si do očí.
„Víš, co jsem si vždycky přála?”
„Ne.”
„Tři věci. Létat, bílé růže a rande u řeky.”zasmála jsem se.
„To mám co dohánět.”řekl vážně.
Objala jsem ho.
„Ale, ale, ale. Copak to tu máme?”ozval se hlas za mnou.
Naježily s e mi chloupky na krku a Colinovo tělo ztuhlo. Polila mě vlna strachu.
Pomalu jsem se otočila.
„Eriku?”vydechla jsem.
Jeho hnědé oči se mi zavrtávaly do těla.
„Ahoj Noemi. Dlouho jsme se neviděli, že Coline?”kývl na bratra.
Colin zavrčel a strčil mně za sebe.
„Co chceš?”zasyčel.
„Pff. Jen takovou maličkost.”odfrkl si Erik.
„Našel si je?”ozval se hlubší hlas z lesa.
„Jo.”křikl Erik.
Z lesa se vynořil Colinův táta a Petr.
„Ahoj synu.”kývl otec na Colina.
Colin mlčel a držel mně za sebou.
„Jsem rád, že po té malé zradě ses rozhodl nám jí chytit.”řekl táta.
„Já ji nedám.”zavrčel Colin.
„Nemusíš, já si ji vezmu sám. Co jsem od tebe požadoval, si splnil. Důvěřuje ti a je tady.”
„Opovaž se na ni vztáhnout ruku.”
Celá jsme se klepala. Byla jsem obklíčena chladnokrevnými zrůdami a nebylo to příjemné.
Všimla jsem si, že Petr někam zmizel.
„Coline. Nejsi jako oni. Nepatříš k nim. Patříš ke mně. K našemu druhu.”řekl otec.
„Ne! Já nechci být jako ty!”zařval Colin.
„O tom nerozhoduješ. Narodil ses jako Sangui. Tam musíš taky tak žít. Když se vrátíš ke mně, slibuji, že tvůj trest nebude velký.”
„Ne!”
„Škoda. Myslel jsem, že budeš chytřejší.”pokrčil rameny.
Erik opodál se zasmál a s pobaveným výrazem si nás prohlížel.
„Ty ses do ní fakt zabouchl.”vyprskl smíchy. „Kvůli holce jako je ona, zradíš vlastní druh?”zeptal se bratra.
„Tomu nikdy neporozumíš.”
„Ani nechci. Lidé jsou jen hračka a jí taky zůstanou.”
Z jeho slov mně zamrazilo.
Jenom hračka, Jenom hračka.
Najednou jsem na svém rameni ucítila dotek. Prudce jsem se otočila a spatřila Petra.
„Zase se potkáváme.”usmál se.
Zůstala jsem stát jako přibitá. On patří k nim. Ten milý prodavač knih je taky zrůda.
Colin se proti němu vyřítil a odhodil ho někam do lesa. Petr zavrčel a změnil se do své pravé podoby. Začali se s Colinem prát.
Vyděšeně jsem je sledovala.
Krev.
Někdo mně chytil za pas a táhnul pryč.
„Ne!”vykřikla jsem a odkopla Erika.
„Chceš zlobit?”usmál se.
„Hajzle!”křikla jsem.
Zamračil se a skočil po mně. Svalili jsme se na zem.
Začala jsem mávat křídly, shodila ho do sebe a vzlétla. On mně, ale chytil za nohu a práskl mnou o zem.
„Nikam.”
Za jeho zády se objevil otec s provazem. Erik mně chytil za paže a zkroutil je.
„Pusť mně!”
Začali kolem mě stahovat provaz. Mrskala jsem sebou jako ryba na souši.
Erik mi zkroutil ruce a já vyjekla bolestí.
„Noemi!”ozval se Colin.
Ohlédla jsem se jeho směrem. Vyděšeně sledoval scénu. A přestal vnímat bratra. Petr ho ze zadu udeřil do hlavy. Colin se zapotácel a spadl do trávy.
„Coline!”vykřikla jsem a vysmekla se.
Rozběhla jsem se k němu a padla na kolena.
Petr a Erik se rozběhli za mnou.
Z mé ruky vystřelil paprsek a oba je odhodil.
Zavrčeli.
„Vy zrůdy! Je to váš bratr!”ječela jsem.
„Byl.”usmál se Petr.
Zase se na mně vrhly. Chtěla jsem je zase odhodit, ale někdo mi chytil ruce.
Zasyčela jsem.
„Teď patříš nám.”ozval se chladný hlas u ucha. Pak jsem dostala ránu do hlavy a
omdlela jsem.

Probrala mně bolest v zápěstí.
Otevřela jsem oči a připravila se čelit nepřátelům. Ale nikdo nikde nebyl.
Byla jsem přivázaná na židli v prázdné místnosti. Nebylo tu žádné okno ani nábytek. Jen jedny kovové dveře.
Ruce jsem měla svázané za opěradlem a provaz se mi zařezával do kůže. Přes pusu jsem měla pevně zavázaný šátek.
Kde to sakra jsem?
Hrozně mně bolela hlava.
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Colinův táta.
Do prkenní ohrady.
„Už ses probudila.”usmál se mile.
Chtěla jsem na něj začít řvát, ale ústa jsem měla pevně zabezpečená.
„Asi už víš, co po tobě budeme chtít. Viď?”
Zavrčela jsem a vrhla na něj vražedný pohled.
„Díky Amaře už vím, jak z tebe sílu dostat. Stačí tě zbavit chuti žít.”
Zamyslel se.
„Doufám, že máš ráda bolest. Protože teďka ji budeš potkávat často.”
V jeho ruce jsem zahlédla nůž.
Zakňučela jsem.
„Nebo, to není pro tebe. Stejně jako u Amary ses nevzdala. Místo mučení fyzického jsem se rozhodly pro psychické. Uvidíme kolik toho vydržíš.”řekl chladně a zahvízdal.
Do místnosti vešel Erik s Petrem a nesli Colina.
Vyjekla jsem a začala sebou házet.
„Noemi, říkal jsem, že dostane trest. A jeho trest bude to, že tě donutí nám dát tvoji sílu.”
Colin měl pootevřené oči, ale jak mile mně spatřil zjihnul a snažil se ke mně dostat.
Jeho bratři ho pevně chytili a zaklonili mu hlavu.
„Bud hodný kluk.”řekl Colin.
Kývl na kluky, že mohou odejít. Popadl Colina a hodil jím přede mně.
Zajíkla jsem se.
„Noemi.”zašeptal Colin a pohladil mně po tváři.
„Řekněte si sbohem.”zasmál se otec.
Colin po něm skočil, ale jeho táta byl silnější. Chytil ho za krk a podržel mu nůž u hrdla. Colin sebou divoce házel.
„Dívej se Noemi. Dívej se, co jsi provedla. Kvůli tobě zemře další. Nemyslíš, že jich už bylo dost?”
Po tváři se mi začaly koulet slzy a snažila jsem se ječet.
„Noemi.”zachroptěl Colin.
Dál jsem se snažila vyprostit ze svých pout.
Nesmíš zemřít! Já to nedovolím! Ne!
Cítila jsem se hrozně bezmocně. Nechci, aby kvůli mně umřel další můj blízký. Nechci, aby zemřel Colin. On musí žít. Musí!
Ovládly mně své pocity.
Energie ze mě vystřelila a odhodila má pouta.
Ječela jsem.
Rozběhla jsem se k nim a odstrčila otce pryč. Upustil Colina a ten spadl na zem.
„Nedovolím ti to.”zasyčela jsem zlostně.
Ne. Už nikdo neumře. Já to nedovolím.
„Noemi, nedělej to.”vykřikl Colin.
Jeho otec zvednul ruku a kolem mně se objevila černá chapadla. Znehybněla mně.
Zaječela jsem a snažila se je zničit.
„Asi jsem ti to neřekl. Ale někteří z našeho druhu také mají schopnosti.”
Znova popadl Colina a vrazil mu čepel do břicha.
„Ne!”vykřikla jsem.
Colin se zajíkl a spadl na zem.
Pouta zmizela a já se k němu vrhla.
„Coline! Coline! Prosím!”
Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem stejně prosila sestru.
Rozbrečela jsem se.
Nechci to zažít znova.
„Noemi.”zašeptal.
„Tak co. Jak dlouho tohle vydržíš?”ozval se nelítostný hlas.
„Proč?! Proč to děláš?! Vždyť je to tvůj syn!”řvala jsem z plných plic.
„Už není.”
Zmlkla jsem a zírala na něj s otevřenými ústy.
Bezcitný. Tohle slovo vystihovalo tohohle muže. Bezcitná zrůda, nic víc není.
Popadl mě a přivázal k židli. Znova jsem se začala vzpírat.
Klekl si vedle Colina a nožem zajel do jeho stehna.
„Nech toho! Prosím! Nech ho!“křičela jsem.
Na vlastní oči jsem viděla, jak otec zabíjí vlastního syna. Jak na něj bezcitně hledí a je mu jedno, že je jeho. Ten muž měl jediný cíl. Dostat mou sílu a klidně obětuje vlastního syna.
Colin se kroutil a snažil se bránit. Ale jeho otec bodal a bodal.
„prosím, nech ho být. Chce mně, ne jeho.”
„Jedině tahle tě oslabím.”řekl.
Když se Colin přestal hýbat, vstal a odešel.
„Coline!”
Nic. Nehybně ležel na zemi.
„Ne! Nesmíš odejít!”
Uvědomila jsem si, že jsem doopravdy k ničemu. Všichni umírají kvůli mně a já je nedokážu zachránit. Jen sedím a tupě přihlížím, jak zlo likviduje dobro. Jak se svět hroutí přímo před mýma očima. A nejsem schopná nic udělat. Jen ječet a brečet.
Jednoho dne vše dobré zmizí. Přátelství, víra, láska, krása, důvěra. Ale já tomu mohu zabránit. Jedině já to mohu zastavit.
Ještě pořád mám co zachraňovat. Ještě pořád můžu něco dělat.