Sangui

21.Kapitola
Stojím na útesu a pode mnou je jezero tak čisté, že vidím hluboko na jeho dno. Míhají se tam barevné rybky a třpytí drahé kameny. Kouknu se na druhý břeh. Stojí tam několik stovek lidí a Sangiú. Všichni na mně hledí. V jejich očích se zračí strach.
Přiblížím se k okraji. Vím, co mám dělat. Mezi mořem tváří spatřím ty nejdražší. Malou Niki, Elen, Alexe, Colina a mojí tetu. Všichni na mně hledí s prosbou v očích.
Usměju se na ně a skočím.

„Píííííííííp, pííííííp, pííí, píp, píp píp, ……”
Choulím se v sladkém objetí bezvědomí. Nechci se probudit. Už ne. Nechci se vrátit. Nechci cítit další bolest.
„Žije! Probouzí se!”zaslechla jsem z dálky.
Odvrátila jsem se od těch hlasů a mířila za světlem. Vábilo mně k sobě. Slibovalo mi klid a mír. Po ničem jiném netoužím.
„Zavolejte doktora! Ztrácíme ji! Noemi! Noemi, vraťte se!”volali mně hlasy.
Na vteřinu jsem se ohlédla.
Na vteřinu jsem zatoužila se vrátit, ale hned jsem si to rozmyslela.
Co mně tam čeká? Zrada, bolest, utrpení. Odvrátila jsem se a blížila se k jasnému světlu na druhé straně. Šla jsem za sestrou. Cítila jsem ji.
„Lusi!”vykřikla jsem a rozběhla se.
„Dělejte něco! Ztrácíme ji!”hlasy byli čím dál víc slabší. Za chvíli jsem je už neslyšela. Daly mi pokoj.
Spatřila jsem sestru. Usmívala se na mně.
„Ahoj Noemi.”zašeptala.
Vlasy jí vířili kolem hlavy a zelné oči se leskly radostí. Natáhla ke mně ruku.
„Lusi…”
Chytla jsem se jí.
„Co tu děláš?”zeptala se.
„Jdu za tebou. Chci být s tebou.”vyhrkla jsem a padla ji do náruče.
Jemně mně objala.
„Tady není místo pro tebe.”usmála se.
„Ale je. Chci být s tebou.”
„Nemůžeš tu zůstat. Ještě ne.”
Chytla mně dlaněmi za tváře a podívala se mi do očí.
„Nenastal tvůj čas. Musíš se vrátit. Musíš je zachránit.”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechci se vrátit! Stýská se mi po tobě! Už tě nikdy neopustím!”vykřikla jsem.
„Noemi, my budeme spolu. Ale teď ještě ne. Vrať se ke svým přátelům a zachraň je. Teprve potom budeme spolu. Počkám tu na tebe. Slibuji.”zašeptala.
„Ne. Znova tě nechci ztratit. Bolí mně vědomí, že nejsi se mnou. Lusi! Já tě chci zpátky!”
„Šššš. Jsem s tebou. Nikdy jsem tě neopustila, jen nestojím vedle tebe. Prosím, poslechni měn a vrať se. Udělej to pro mě. Až splníš svůj úkol najdu si tě. Máma i táta se na tebe těší.”zasmála se.
„Ne…”hlesla jsem.
Sestra mně něžně postrčila zpátky a zmizela. Světlo se mi začalo vzdalovat.
„Ne! Lusi! Vrať se! Prosím! Neopouštěj mně! Já to sama nezvládnu!”ječela jsem.
Natáhla jsem ruce před sebe, ale světlo mi mizelo před očima. Ztrácela jsem ho.
„Máme ji!”ozvalo se blízko mě.
Ucítila jsem něčí doteky na svém těle. Do očí mně udeřilo ostré bílé světlo.
„Žije! Ona opravdu žije! Rychle. Musíme zašít řez.”přidal se jiný hlas.
Ucítila jsem bolest.
Žiju. Já žiju.
Pomalu jsem otevřela oči.
Oslnilo mně bílé světlo. Spatřila jsem několik rozmazaných tváří sklánějících se nade mnou.
„Vítej zpátky, Noemi.”pozdravila mně nějaká žena.
Zamžourala jsem na ni.
Necítila jsem tělo. V krku jsem měla sucho a na jazyku mně šimrala nepříjemná pachuť chemie. Na nose a ústech jsem měla dýchací přístroj a z mé hrudi vedlo ven několik hadiček a jiných drátů. Kolem mě pobíhalo několik lidí v bílém.
Pomalu jsem si začala vybavovat, co se stalo.
Chladivý kov v mé hrudi. Ano Alex mně probodl.
Pane bože! Kde je Colin?! Žije? Je v pořádku?!
Začala jsem sebou zmítat.
Musím vidět Colina. Musím se přesvědčit, že žije. Že mně Alex pochopil. Že pochopil jeho. Musím! Potřebuji to vědět!
„Uklidni se. Prosím, klid.”žádali mně doktoři.
Já je neposlouchala.
Snažila jsem se zvednout. Ale někdo mně držel na lehátku a něco na mně pokřikoval.
Co, když ho Alex zabil? Co, když se Colin naštval a všechny povraždil? Co se stalo?!
„Ublížíš si. Uklidni se.”
Konečně ke mně pronikla slova a prosby doktorů.
Přestala jsem sebou házet a jen vyplašeně zírala okolo sebe.
Kde jsou? Kde? Musím je vidět.
„Operace úspěšně dokončená. Můžete je k ní pustit.”řekl jeden starší muž a sundal si rukavice.
O pár minut později do místnosti vtrhli mý společníci. Alex, Elen s Niki v náruči.
„Noemi! Ty žiješ!”vykřikla Elen a opatrně mně objala.
Zaskuhrala jsem.
Usmála jsem se na ni. Nebo jsem se o to pokusila.
„Je my to strašně líto. Prosím, odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit.”řekl zhrouceně Alex.
Kývla jsem.
Nezlobím se na něj. To já se vrhla před Colina. On za nic nemůže. Vinu můžu dávat jen sobě.
Colin.
Rychle jsem stočila zrak ke dveřím. Čekala jsem, až vejde. Doufala jsem v to. Ale dveře zůstávali zavřené.
Trhla jsem sebou.
„On tu není.”zašeptala Elen, jakoby mi četla myšlenky.
Sevřelo se mi srdce.
Hodila jsem na ni tázavý pohled.
„Zmizel. Nevím, kam šel. Prostě tam najednou nebyl.”pokrčila rameny.
Upřeně jsem ji pozorovala a čekala, kdy řekne, že je to vtip. Že tu Colin je. Že mně neopustil.
Ale Elen to myslela vážně.
Rozklepala jsem se.
Skutečně je pryč. Odešel. Opustil nás a neřekl ani sbohem.
Po celém těle se mi rozlezla neskutečná bolest.
Zakvílela jsem.
Tak přece jen zůstanu sama. I druhá polovička mně opustila. Vše v co jsem věřila, se rozplynulo. Zbyla jen prázdnota.
Po tvářích mi stékaly slzy. Házela jsem sebou. Chtěla jsem utéct. Uletět.
Sestra, máma, táta, Colin. Všichni mi zmizeli. Mohla jsem je zachránit, ale jediné na co jsem se zmohla, bylo jim dát bolest. Všichni trpěli jenom kvůli mně. Byli schopni za mě položit život a já jim to nikdy nezaplatila. Nikdy jsem pro ně neudělala nic. A teď jsou pryč! Je pozdě! Už jim nikdy neřeknu, jak je mám ráda. Už nikdy jim nebudu moct pomoct. Nikdy nesplatím dluh, který u mne mají. Už je neuvidím.
Zůstala jsem bezvládně ležet.

Koukám z okna, ale vlastně nic nevidím. Nevnímám svět za sklem. A ani nechci. Nestojím o krásu světa.
Před čtyřmi dny mně přivezli z operačního sálu do nemocničního pokoje. Mý kamarádi u mě zůstali, ale pak se vydali domů.
Alex mi řekl, co se stalo. Když jsem ztratila vědomí, zavolali záchranku a ta mně odvezla domů. Do kolínské nemocnice. Nůž mi projel srdcem. Ale naštěstí na straně. Doktoři mně dali do pořádku, ale měla jsem na mále. Kdykoli jsem mohla usnout a už se nevrátit.
Zabořila jsem se hluboko do polštáře a snažila se ignorovat prázdný pocit v žaludku.
Od doby co tu jsem, odmítám jídlo. Pomyšlení na něj mi dělá blbě.
Celý den jen ležím v posteli a koukám do prázdna. Na nic jiného se nezmůžu.
Ozve se tiché zaklepání na dveře.
„Ahoj, Noemi.”ozve se tetin hlas.
Chodí ke mně každý den i s ostatníma.
Neodpověděla jsem.
„Je tu se mnou i Niki. Moc se na tebe těšila.”řekne teta.
Dál k ní zůstávám otočen zády a okoukám z okna.
Chudák Niki. Ta to teď má také těžké. Teta se s ní stavila na úřadech a tam ji šoupli do dětského domova. Teta teď o ni usiluje a vypadá to, že ji dostane. Niki bude součástí naši rodiny.
Niki oběhla postel a zašklebila se na mně.
„Něco jsem ti přinesla.”řekla vesele.
Jen jsem na ni zírala.
Sundala si ze zad malý batůžek a začala z něj vytahovat věci. Růžového medvídka, knížku a ovoce.
„To je pro tebe.”
Vyskládala mi to na poličku.
Ani jsem se nepohnula.
„Moc se mi po tobě stýská.”řekla smutně.
„Noemi. Za pár dní tě propustí. Sehnala jsem nám nový dům. Bude se ti tam líbit.”ozvala se teta nadšeně.
Čekala, že něco povím. Že se nějak vyjádřím. Ale já dál tiše ležela.
„Všechno bude v pořádku.”zašeptala.
Jak? Jak může být všechno v pořádku? Přišla jsem o sestru. Přišla jsem o Colina. Nechci, aby vše bylo v pořádku. Protože bez nich to nejde.
„Zítra se u tebe stavím. Donesu to něco dobrého.”vzdychla teta.
Obě se se mnou rozloučily a odešli.
Vzdychla jsem.
Nechci jim ubližovat, ale já se na nic jiného nemůžu. Teď ne.
Přivinula jsem si k hrudi růžového medvídka od Niki.

„Tak se měj.”rozloučila se se mnou sestřička a propustili mně.
Teta mně něžně vzala kolem ramen a vydala se se mnou ven. Nohy jsem měla hrozně zesláblé a z dlouhého ležení mně bolela hlava.
„Vítej zpátky.”usmál se na mně Alex, který čekal před vchodem.
Chabě jsem se na něj usmála.
„Ale, ale. Takovýto obličej se mi nelíbí.”poznamenal a objal mně.
„Ahoj.”řekla jsem.
Všichni tři jsme pomalu mířili do našeho nového domu.
„Nelekni se. Elen něco chystá a já nemám páru co.”oznámil mi tajemně Alex.
Koula jsem na něj.
„Jen to ne.”zasmála jsem se.
Po dlouhé době jsem ucítila záblesk radosti.
Zašklebil se.
Zbytek cesty jsme šli mlčky.
Když jsme stanuli před naším novým domem zalapala jsem po dechu.
„To je naše?!”vyjekla jsem a chytila se za hlavu.
Teta s Alexem nadšeně přikývli.
„Šmarjá! To snad…..”skákala jsem radostí.
Dům měl dvě patra. Byl obložený dřevem a kolem něj nádherná zahrada.
Teta otevřela dveře a já vešla do útulného vnitřku domečku. Byl zařízený do přírodního stylu. Dřevěné stěny, nábytek, obrazy krajin a zvířat, rostliny, heboučké koberce, nádherné lustry.
„Tak to je božské.”vzdychla jsem.
„Vítej zpátky!”vyskočila na mně Elen, která se krčila za křeslem.
„Ahoj.”usmála jsem se a pevně ji objala.
„Tak jo. Škrtit mně nemusíš.”zasýpala.
Odběhla do kuchyně a přinesla dort.
„To ne…”vzdychla jsem.
„Ale jo.”zasmála se Elen.
Usadili jsme se ke stolu a rozdělili si dort mezi sebe.
Začali jsme tetě vyprávět o našem dobrodružství a na mně spadly všechny vzpomínky. Teta to všechno už věděla před tím, protože mý společníci se neudrželi, ale nikdy se to neprobíralo se mnou.
Sklíčeně jsem se bořila do křesla a sledovala ostatní, jak se horlivě vybavují.
Mně se v hlavě odehrávalo ne moc veselé kino vzpomínek.
„Jdu si prohlídnout svůj pokoj.”zabrblala jsem.
Po dřevěných schodech jsem vyšlapala do patra, prošla chodbu a vešla do svého pokoje.
Stěny tu byly taky dřevěné, velká postel se zeleným potahem a spoustou polštářů, na zdi visel obraz kopcovité krajiny, velká dřevěná skříň, a u okna psací stolek.
Byl moc pěkný.
Otevřela jsem okno a opřela se o parapet. Vítr mi vehnal do tváře vůni pozdního léta.
Bylo zvláštní být zase „doma”. Už žádné spaní ve stanu. Žádné túry, které by mně unavili. Bude to divné.
Za chvíli začne škola, ale já si nejsem jistá, jestli jsem připravená. Po tom všem co se stalo. Po tom čím jsem si prošla, mi návrat do normálního života nepřijde správný. Už nepatřím mezi obyčejné lidi. Teď ne.
Ale co tedy se mnou bude? Co bude s mým životem? S mojí budoucností? Nemohu se vrátit a tvářit se jako že se nic nestalo. Že je všechno v naprostém pořádku. Že jsem to zase já. Protože já už nikdy nebudu stejná.
Zavřela jsem oči.
Stalo se tolik špatných věcí. Po nich by žádný člověk nebyl stejný. Stará Noemi, která všude viděla dobro a radovala se je pryč. Já teď znám pravdu. Vím co se kolem mě děje a nedokážu se smát. Ne, když vedle mě umírají lidé a já tomu nedokážu zabránit. Ne, když jsem zradila všechny mé blízké ve chvíli, kdy jsem nechala své srdce Colinovi.
Nechtěla jsem, aby ho zabili. Abych o něj přišla. A teď je pryč. Zradila jsem všechny kvůli ničemu. Zradila jsem sebe a k ničemu to nebylo. Stejně odešel. Jako Lusi.
Rozhlédla jsem se po pokoji a zastavila se u prázdné nástěnky vedle dveří.
Popadla jsem útržek papíru a napsala na něj: ŽIVOT NENÍ, TO CO CHCEME, ALE TO CO MÁME.
Připnula jsem to špendlíkem a dlouho se na to dívala.
Tohle mi kdysi řekla sestra.
Pousmála jsem se.
„Tys vždycky měla radu po kapse.”zašeptala jsem a padla na postel.
Zavřela jsem oči a užívala si hebkost peřiny.
Potřebovala jsem pomoc. Pomoc sestry, ale ta tu není. Tak kdo mi může pomoct?
„Noemi dáš si jídlo?”zaslechla jsem tetu za dveřmi.
„Ne!”křikla jsem roztřeseným hlasem.
Slyšela jsem její vzdalující se kroky.
O pár minut později jsem usnula.

Když jsem se probudila, byla už noc. Tma zalila můj pokoj.
Posadila jsem se. Zakručelo mi v břiše.
Vstala jsem a potichu se vkradla do kuchyně. V lednici jsem našla těstovinový salát.
S chutí jsem se do něho pustila.
Poté jsem se vrátila do svého pokoje a lehla si zpátky na postel. Zírala jsem na temný strop.
V tom jsem ucítila, jak se matrace prohnula a uslyšela jsem dech.
Ztuhle jsem se posadila, ale něčí ruka mně vrátila na postel.
Rozklepala jsem se strachem. Nechala jsem zhasnuto, takže jsem viděla houby. Ucítila jsem chlad na pažích, jelikož jsem nechala otevřené okno.
Neodvažovala jsem se promluvit.
„Neboj se.”ozvalo se ze tmy.
Trhla jsem sebou. Ten hlas bych poznala i po smrti.
„Coline!”vykřikla jsem a rychlostí blesku jsem se posadila.
Tolik jsem toužila spatřit jeho tvář.
„Ahoj, Noe.”zašeptal.
Pohladil mně po tváři a něžně políbil. Přitiskla jsem se k němu a začal mu cuchat vlasy. Byli přesně tak hebké, jak jsem si je pamatovala. Začal líbat vášnivěji, rukou mně hladil po zádech, po vlasech, pažích. Tiskli jsme se k sobě. Tělo na tělu.
Je zpátky! Vrátil se! Je tu se mnou. Možná mi přece jen někdo zůstal. Někdo kdo mi rozumí.
Odtrhla jsem se od něj.
„Kde si byl?”vyhrkla jsem udýchaně.
„Po té co si omdlela, jsem myslel, že je po tobě. Myslel jsem, že si mrtvá. Věděl jsem, že mi Alex nedá pokoj, tak jsem zmizel. Pane bože, Noemi. Já se tak hrozně bál. Myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil.”šeptal mi do vlasů.
„Já tu jsem. Žiju. Mně se jen tak nezbavíš.”
Ucítila jsem, jak se usmál.
„Ani nechci.”
Znovu mně políbil a svalil mně na záda.
„Myslela jsem, že si odešel na vždy.”řekla jsem mezi polibky.
„To bych neudělal.”vydechl.
Zalehl mně svým hubeným tělem.
Tentokrát to neudělal ze vzteku, ani kvůli tomu abych neutekla. Tentokrát to bylo z vášně.
Hladila jsem ho na krku a snažila si zapamatovat každý kousek jeho.
Tak hrozně moc se mi stýskalo. A teď je tady. Jsme spolu. Živý.
„Noemi, moc mně mrzí, co se stalo.”
„Nemusí.”špitla jsem.
„Nikdy se nikdo pro mě neobětoval.”řekl zkroušeně.
„Já tě nenechám umřít.”zavrčela jsem a přitáhla si ho zpět.
Usmál se.
V tom se rozletěly dveře a někdo rozsvítil. S Colinem jsme od sebe odskočili.
Do pokoje vtrhl Alex. Jeho pohled byl vražedný.
„Dostal si šanci utéct, ale stejně ses vrátil? Proč?”zasyčel vztekle na Colina.
„Alexi, prosím.”zakňučela jsem.
„Noemi, přestaň se chovat jako malá holčička. On není náš přítel.”
„Ale můj jo!”vykřikla jsem.
„Alexi, nejsem proti vám. Věř mi.”řekl Colin. Své ledově modré oči měl zabodnuté do Alexe a vyčkával.
„Nevěřím. Jendou jsem tě utéct nechal, ale po druhé ne.”
„Ne! Nedovolím, abys ho zabil!”stoupla jsem si před něj.
„Noemi, víš, koho bráníš? Víš, koho ses rozhodla nechat žít?”
„Ano.”
„Prosím jdi pryč. Nechci ti znova ublížit.”prosil mně.
„Ale tím, že ho zabiješ. Mně ublížíš. Alexi on není zlý. Je jako my. To, že jeho táta je zrůda, neznamená, že on je stejný. On má city. Jen je v něm musíš umět najít.”
„Noemi, odejdi. Hned.”
„Ne! Já tě nenechám!”
Uvědomovala jsem si, že zrazuji vlastní druh. Ale já se rozhodla. Radši se postavím před zrůdu, než žít bez Colina.
Alex mně probodl pohledem. Měl mně plné zuby.
Vzdorně jsem vystrčila bradu.
V tom se za jeho zády objevila moje teta.
„Noemi, musíš pochopit, že takhle to u nás chodí. Jena nás udržen rovnováhu. Proto musí zemřít.”řekla něžně.
„Já ho nedám.”zasyčela jsem.
„Coline, zradil si nás. Lhal si nám do obličeje. Vydával se za našeho přítele. Musíme to udělat.“obrátila se na Colina, který stál za mnou.
„Teto! Copak mně neslyšíš?! On je pro mě důležitý! A navíc si zaslouží žít! Zachránil mi život!”vykřikla jsem.
Alex s tetou byli čím dál víc naštvanější. Ale já jen chtěla, aby mně pochopily. Aby pochopili Colina.
„Promiň. Musím to udělat.”řekla teta a napřáhla ke mně ruku.
Dřevěné zdi se začali vlnit a vylezlo z nich několik větví, které se mi omotaly kolem těla a držely na místě. Snažila jsem se jim vykroutit, ale marně. Byla jsem přikována na místě.
„Jednou nás pochopíš.”řekl Alex.
Alex před sebe natáhl provaz.
„Ne!”vykřikla jsem a dál se kroutila.
„Noemi je se dívej, co se s nimi dělá. Uvědom si, že to nejsou přátelé.”
S vyvalenýma očima jsem pozorovala dějí před sebou.
Ani jsem si nevšimla, že se Colin převtělil. Dřepěl a vrčel jako divoké zvíře. Černá křídla měl přitisknutá k tělu.
Proč neuletí? Okno je otevřené, tak proč?!
Pohledem ke mně zabloudil.
Pochopila jsem. Nechtěl mně tu nechat. Chtěl mně zachránit.
Zavrtěla jsem hlavou.
Nemůže mně zachránit před mými přáteli. Oni my neublíží.
Alex skočil po Colinovi a pokusil se ho svázat. Colin vycenil tesáky a uskočil. Přikrčil se a vyjel po Alexovi. Strhl ho k zemi a zavrčel mu přímo u obličeje.
Alexovi se v ruce zaleskla čepel a vrazil ji Colinovi do břicha.
Zakňučel a uskočil.
„Ne! Prosím!”ječela jsem.
Bojovala jsem s dřevěnými pouty a řvala na ně, ať toho nechají.
„Noemi, dívej se!”
Teta napřáhla rozevřenou dlaň ke Colinovi. Objevili se větve a začali se kolem něj omotávat.
Colin kolem sebe mlátil a lámal je, ale stejně ho uvěznily. Dál sebou zmítal a vrčel.
„Prosím.”zašeptala jsem.
Alex přišel ke zmítajícímu se Colinovi a přidržel mu nůž u hrdla.
Vykřikla jsem.
„Ne! Alexi! Prosím! Nedělej to! Nech toho!”vzlykala jsem.
„Uvědom si to. Podívej se na něj. Není jako my. Je zrůda. Nemá city. Někoho jako je on nemůžeme nechat žít. Noemi, jednou to budeš dělat taky. Budeš zabíjet stvůry, abychom my a lidé mohli žít v klidu. Dívej se.”řekl chladně Alex.
„Ale ty taky nemáš city! On má rodinu!”
„Ale je nebude zajímat, jestli umře!”
„Bude! Jeho táta je sice zlý, ale miluje své syny! A proč je vlastně máme zabíjet?! Jen kvůli tomu, že jsou jiní?! Jen kvůli tomu, že nejsou tací jaký si je představujeme?! Kvůli tomu bereme životy?! Nejsme o nic lepší než oni!”zaječela jsem.
Colinovi rudé oči mně pozorovali.
„On nám pomohl. Nikdy nám neublížil. Tak proč?”řekla jsem tiše.
Alex se zarazil a pohlédl na mně.
Doufala jsem, že mně pochopí včas.
Upřeně jsem se mu dívala do očí.
„Noemi,….”
Polkla jsem.
„Alexi! Tohle nemůžeme!”řekla tvrdě teta.
Alex se vzpamatoval a znovu přiblížil nůž ke krku.
Začala jsem panikařit.
Moje síla má chránit. Má udržet rovnováhu. Stvořila vše. Teď nastal její čas.
Nechala jsem svým pocitům volný průchod. Cítila jsem, jak mi proudí žilami. Vztek, smutek, bolest, zoufalost, touha,….. Nechala jsem je. Vířili ve mně jako vír. Zahlédla jsem zlatou zář vycházející z mého těla. Pak se má magie vydala ven. Vytryskla jako vulkán.
Rozbila má pouta a omotala se kolem mě. Zlaté světlo mně celou pokrylo a ozářilo místnost.
„Ustup od něj.”zavrčela jsem.
Vyšlehl paprsek a odhodil Alexe s tetou na druhou stranu pokoje.
„Noemi!”vykřikly zároveň.
Paprsek se omotal kolem Colina a rozbil pouta. Padl na zem.
Nechala jsem paprsek zmizet a ustálila své pocity.
„Alexi, vzpomínáš si, kdo mně zachránil od Ormonů? Kdo nás k nim přivedl? Colin tě mohl stokrát zabít, ale neudělal to. Hádej proč?”
Alex se díval střídavě na mně a na Colina.
„Záleží mu na tobě.”vydechl.
Přikývla jsem.
Alexovi se v očích zračilo pochopení. Pochopil.
„Alexi, nemůžeme…..”vložila se do toho teta.
„Ne, má pravdu. On nám pomohl. Musíme udržovat rovnováhu a on patří k dobru. Vzdal se své temné stránky.”vysvětlil Alex.
Teta se na mně podívala a po dlouhé době se usmála.
„Noemi, seš jako tvoje matka.”řekla.
Zamrkala jsem.
„Taky vždy poznala pravdu.”
Obrátili jsme se ke Colinovi.
„Vítej mezi námi.”řekl Alex.