Sangui

26.Kapitola
Byla tma jako v pytli. Blbě jsem šlápla na chod, klopýtla jsem a někoho sejmula k zemi.
„Noemi! Ty seš fakt nebezpečný tvor!”ozval se Colin z pod mně.
„Promiň. Nemá někdo baterku?”zeptala jsem se a pokusila vstát.
„Mám.”zaslechla jsem Alexe.
„A tos ji nemohl vytáhnout dřív?!”
„Bavilo mně vás poslouchat.”
„Tě zabiju.”sykla jsem a znovu spadla na zem.
„Noemi! Moje tělo není z oceli.”vyjekl Colin.
Konečně se objevilo světlo a osvítilo prostor kolem nás. Vlhké kamenné zdi a děsně kluzké schody. Pod nohama nám lezli nějací brouci.
Vstala jsem z Colina a pomohla mu na nohy.
Usmál se na mně a chytl za ruku.
Pomalu jsme šli dál.
Konečně jsme došli na konec schodiště a před námi se objevila rovná cesta.
„Jdu první.”oznámil Alex.
Cesta se zdála být nekonečná. Pořád rovná, nikam nezatáčela, ani se nerozdvojovala.
„Je to divné.”poznamenala jsem.
„Proč myslíš?”zeptal se Colin vedle mě.
„Není to až moc jednoduché?”
„Tohle není film. Tuhle chodbu vybudovali Aralané, ta proč si to zbytečně stěžovat?”řekl Alex.
„Ale co kdyby se sem dostal někdo jiný? Člověk, nebo něco jiného?”
„Jsou tu ochranné bariéry. Jimi dokáží projít jen Aralané, ostatní by museli přijít na způsob jak je obejít.”
„Colin není Aralan.”
„Je tu s námi.”
Stejně se mi to nezdá.
Najednou jsem zaslechla dusot a vrčení. Celá chodba se začala třást.
„Schovejte se!”vykřikl Alex.
Všichni jsme bleskově zalezli do výklenků ve stěně.
Kolem nás proběhla armáda Sanguíů. Mohlo jich být kolem pěti stovek možná víc.
Zadržela jsem dech.
Ať si nás nevšimnou§ Ať si nás nevšimnou! Prosím!
Mé přání se nesplnilo.
„Tady!”zvolal jeden z nich a ukazoval přímo na mně.
Strnula jsem.
Začali se ke mně přibližovat.
V tom mezi ně skočil Colin a odhodil je k protější stěně.
„Utíkej!”zařval.
Vstala jsem a začala zdrhat. Štvalo mě, že je chodba pořád tak rovná.
Začala se rozšiřovat.
„Stůj!”ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. Deset okřídlených stvůr po mne natahovalo ruce.
„Odprejskněte!”křikla jsem a zlatým paprskem je odhodila.
Zaslechla jsem rozzuřené vrčení, ale běžela jsem dál.
Uviděla jsem světlo.
Nechala jsem ze zad vyjet křídla. Polo jsem běžela a polo letěla.
Vyběhla jsem z chodby a zůstala překvapeně civět na místo před sebou.
Bylo to nádherné čisté jezírko. Na dně jsem viděla barevné rybičky. Na jednom břehu byla vysoká skála a na druhém pláž z písku. Vzhlédla jsem na horu, abych zjistila, kde se bere to světlo.
Nějaká obrovská koule zbarvená do všech teplých odstínů. Bylo to celé kouzelné. Tohle všechno bylo schované v nějaké skále.
Zaslechla jsem kroky a rozběhla se dál. Ve stěně jsem zahlédla tunel. Vběhla jsem dovnitř.
„Ty zmije!”někdo mně povalil na zem.
Cvakli mi zuby.
Začala jsem sebou házet.
„Ne, ne, ne, Maličká.”
Zvedl mně ze země a odnášel pryč. Snažila jsem se ho odkopnout, ale marně.
V tom jsem zaslechla varovné vrčení.
„Coline!”vykřikla jsem.
Colin se vrhl na svého druha a rozcupoval ho na kousky.
Pevně mně stiskl.
„Jsou tu i Aralané. Alex říkal, že rada Starších a hodně dalších.”vyhrkl.
„Co?”
Kousla jsem se do rtu.
„Vždyť se tu všichni pozabíjíme.”sykla jsem.
Colin mě pustil, jelikož na nás zaútočily další stvůry.
„Sakra! Rušíte nás při práci!”vykřikla jsem a všechny je zlatým paprskem odhodila.
Colin mně popadl za ruku a začali jsme utíkat.
Za námi se ozývali skřek y a výkřiky.
„Coline, neutečeme jim.”vydechla jsem udýchaně.
„Já tě nedám.”zavrčel a stiskl mi ruku.
Nahromadila jsem v sobě veškerou nenávist a zlost. Otočila jsem se a všechny pronásledovatelé sejmula.
Tihle už se nezvednou.
„Jsou mrtví?”zeptal se Colin.
Kývla jsem.
„Musíme se dostat na tu skálu.”řekla jsem.
Najednou se z jednoho tunelu napravo vyřítily další zrůdy a sejmuli Colina.
„Utíkej!”vykřikl a začal je mlátit hlava nehlava.
„Ne!”
„Běž!”
Pevně jsem stiskla víčka a rozběhla se pryč. Ještě jsem se ohlédla.
Asi třicet potvor se sesypalo na Colina.
Sakra! Už ho zase necháváš samotného! Tohle nezvládne ani on.
Někteří si všimli, že prchám a vyřítili se za mnou.
Přitiskla jsem křídla k tělu a zdrhala, jak nejrychleji jsem dovedla.
Nesmí mě dostat!
Prudce jsem se otočila.
„Potvory otravný.”zasyčela jsem a poslala je do pekel.
Konečně se objevil konec tunelu. Vyběhla jsem a spatřila krvelačný obraz.
Zalapala jsem po dechu a zhroutila se k zemi.
Byla jsem na skále a pode mnou na pláži zuřila bitva. Na jedné straně Aralané a na druhé temné stvůry noci. Sangiu požívali své tesáky a drápy. Aralané magii a různé zbraně.
Připadala jsem si jako ve filmu.
Mezi bojujícími jsem spatřila několik těl. Mrtvých těl.
Zahlédla jsem Alexe, Elen a tetu.
„Noemi, musíš to ukončit.” Ozvalo se za mnou.
Ohlédla jsem se.
„Niki?”
Usmála se na mně.
„Co tady děláš?!”vykřikla jsem a pevně ji objala.
„Jsem jedna z vás. Noemi, musíš to ukončit.”naléhala.
Shlédla jsme dolů.
Já vím, že musím. Ale bolí to. Bolí mně to.
Rozbrečela jsem se.
Nechci je opustit. Nechci je tu nechat samotné.
„Jsi jediná, která to může udělat.”
„Niki, ani nevíš, jak se mi stýskalo.”zašeptala jsem jí do vlasů.
„Tak proč pláčeš?”
Zavrtěla jsem hlavou a znovu se podívala dolů.
Proč? Proč se to děje?
„Děkuju ti.”
Nechápavě se na mně podívala.
„Prosím slib mi něco.”
„Dobře.”
„Slib mi, že budeš žít šťastně. Že nebudeš plakat. A taky mi slib, že se postaráš o Elen, Alexe, tetu i Colina.”
„Proč? Proč t to mám slíbit?”
„Protože já už tu nebudu.”
„To neříkej! Zlomíš kletbu a půjdeme všichni domů! Společně jako rodina!”
„To nejde. Prosím, slib mi to.”
„Slibuju, ale-“
Vstala jsem.
„Mám tě moc ráda.”špitla jsem.
Došla jsem ke kraji skály a zadívala se pod sebe. Ve vodě se proháněli rybky a leskly kameny. Podívala jsem se na břeh.
Pár jedinců mě už zaregistrovalo a zůstalo opařeně stát.
„Noemi! Co to děláš?!”vykřikla Niki.
„Splním své poslání.”
Dlouze jsem se zadívala na tvory pod sebou.
„Noemi!”křikl někdo ze zdola.
Všichni se na mně podívali.
„Co to pro Krista zase vyvádíš!”křičel Colin.
Zhluboka jsem se nadechla.
Ano. Tady končím. Tady zanechám svůj život.
„Uvědomujete si, čeho se kvůli vám všem musím vzdát?! Kvůli vám! Kvůli světu!”zakřičela jsem na ty dole.
Po tváři se mi začali koulet slzy.
„Všichni mě učili se chovat slušně. Chtěli po mně, abych byla hodná a spravedlivá. Ale k čemu to bylo?! K čemu! Svět je tak prohnilý! Všichni myslí jen na sebe! Proč?! Proč musela má sestra umřít! Proč museli umřít moji rodiče! Proč musela umřít spousta lidí?! Zabíjíme! Ubližujeme! A všem je nám jedno, kdo to je! Na vlastní oči jsem viděla, jak otec ubližuje synovi. A to všechno kvůli moci!
Svět je zkažený! My jsme zkažený! Ale vám je to jedno!”
Zrychleně jsem dýchala. Po tvářím mi tekly slzy a šimraly mně na krku.
Chtěla jsem aby věděli jací doopravdy jsou. Aby viděli, že můžou být šťastní.
„Je vám jedno, že vám umírá přítel! Setra! Otec! Proč? Proč jsme takoví?! To v sobě nemáme ani kousek lásky?!
Nevěřím, že jsme tak zkažení. Že nikdo už nemá city! Pořád držíme při sobě! Podívejte se na sebe! Jste tu se svojí rasou! Se svými přáteli! I vy pořád cítíte! Tak si to sakra uvědomte!”
Podívala jsem se do tváří mých přátel. Byli plné strachu a bolesti. Zahleděla jsem se do ledově modrých očí a usmála se.
„Já miluji. Já mám pro koho se obětovat. A vy určitě taky! Prosím, otevřete svá srdce! Ukažte světu, že jste jiní. Že máte skutečné místo v tomto světě! Ukažte sami sebe! Vneste do tohoto temného světa světlo. Prosím!”
Přistoupila jsem k úplnému kraji.
„Noemi! Nedělej to!”
„Coline, miluji tě. Nezapomeň na mě.”usmála jsem se se slzami v očích.
„Ne! Já tě nechci ztratit!”
„Neztratíš. Já budu vždy s tebou. Stačí poslouchat srdce. Sbohem.”
„Ne!”
Vzlykla jsem a roztáhla ruce.
„Zbavuji tento svět temnoty! Chci, aby ode dneška vládla spravedlnost a radost!”
Zavřela jsem oči.
Jdu za tebou Lusi.
„Sbohem.”zašeptala jsem a skočila.
Před očima se mi míhaly tváře, vzpomínky.
Splnila jsem své poslání. Dokončila jsem svůj úkol. Teď všichni budou šťastní. Na svět se vrátí rovnováha.
Prorazila jsem hladinu.
Z mého těla vytryskly zlaté paprsky.
Po dlouhé době jsem se cítila skutečně šťastně. Naplňovala mně čistá radost. Byla jsem si jistá, že je vše v pořádku. Zachránila jsem je.
Miluju vás všechny.
Propadla jsem do tmy a už se neprobudila.


Colin
„Ne!”vykřikl jsem a vrhl se do vody.
To není pravda! Je to jen zlý sen!
„Coline!”ozval se Erik.
„Noemi! Ty seš tak hloupá!”padl jsem na kolena.
„Coline.”
Erik mně zezadu objal.
Strnul jsem.
„Je mi to líto.”zašeptal.
Po prvé ve svém životě jsem se doopravdy rozbrečel. Nechal jsem citům volný průchod. Má duše byla rozervána na kousky. Pocítil jsem bolest v srdci. Tu o které jsem ani nevěděl.
Najednou se všude objevily zlaté paprsky.
„Noemi.”zašeptal sem a hrábl po jednom. Zahřál mně na ruce a proudil dál.
Ohlédl jsem se na břeh.
Všichni strnule zírali na paprsky. Jejich tváře vypadaly jinak. Objevili se v nich city.
„Noemi, tys to dokázala. Ale za jakou cenu!”
Udeřil jsem pěstí do vody.
„Žijte šťastně.”zaslechl jsem její hlas.
Zadíval jsem se na místo kde zmizela.
Slibuji ti, že splním tvé přání. Budu žít šťastně. Přesně tak jak si mi říkala.

Noemi vnesla do mého života světlo. Ale ne jenom do mého. Vnesla ho do života všech. Ta černovlasá dívka s veselým pohledem v očích. Ta, která mně vytrhla ze světa temnoty. Ta nám všem ukázala život. Ukázala nám jak žít.
Přála si, aby to světlo doprovázelo každého tvora na zemi. A já jdu v jejich stopách. Pomáhám a ukazuji všem světlo. Světlo, které má každý z nás. Jen ho musíme najít. Já ho našel a chci, aby ho našli i ostatní.



  KONEC