Sangui

17.Kapitola
Je to sen. Jenom zlý sen. Všechno se mi to jen zdálo.
„Noemi. Noemi.”zaslechnu z dálky své jméno.
Pevně sevřu víčka.
Jen sen. Spala jsem. Ano.
„Probuď se. Noemi.”hlas se přibližuje.
Odmítám otevřít oči. Nechci. Chci zůstat ve sladkém objetí spánku. Věřit, že nic z toho se nestalo.
„Prosím. Vrať se k nám.”
Před očima se mi objeví obrázek mojí sestry. Má rozříznuté hrdlo, ze kterého teče krev. Padá k zemi.
Začnu ječet a otevřu oči.
Někdo mně chytne za ramena a mluví na mně, ale já nevnímám. Nevnímám co se kolem mě děje.
Cítím jen bolest ve své hrudi. Jakoby měla každou chvíli prasknout, dýchám zrychleně a mělce.
Brečím. Horké slzy mi stékají po tvářích a lechtají mně na krku.
Po vlasech mně pohladí něčí ruka.
Zaječím a odstrčím ji.
Bojím se. Bojím se těch bytostí okolo.
Začnu kolem sebe máchat rukama a dál ječím.
„Noemi! Noe! To jsme my! Prosím, vrať se. Uklidni se.”prosí mně hlasy okolo.
Jsem slabá a brzo se unavím. Vyčerpaně se tisknu k chladné zemi a sténám.
V ruce pevně tisknu sestřin náhrdelník. To jediné mi zůstalo.
Je mrtvá. Moje sestra.
Ne! Nemůže to být pravda!
Ale je. Viděla jsem to. Viděla jsem ji umírat, ve své náruči.
„Neeeeee!”zakřičím a ještě víc se přitisknu k zemi.
Byla pro mě vším. Zachránila mi život a já jí to nedokázala oplatit. Neubránila jsem ji. Zemřela kvůli mně. Kdybych nebyla tak slabá, mohla jsem ji zachránit. Mohli jsme teďka sedět doma a sledovat Avatar. Jako tehdy.
Pohled jejích zelených očí se mi vpálil do duše.
„Uklidni se. Je to v pořádku. Jsi v bezpečí.”zaslechnu Elen. Vezme mně kolem ramen a posadí.
„Ne.”
Jak můžu být v bezpečí, když já sama jsem nebezpečí.
„Je mrtvá. Moje sestra je mrtvá. Lusi.”rozbrečím se.
„Já vím. Mrzí mně to. Noemi, moc mně to mrzí.”
„Elen, já ji ztratila.”
„Ne. Máš ji v sobě. Noemi.”
„Neuchránila jsem ji, když jsem měla. Je to celé moje chyba.“
„Není to ničí vina. Zabila ji Amara a tys sestru pomstila.”ozval se Alex.
Podívala jsem se na něj.
Poprvé od svého probuzení, vlastně poprvé ve svém životě jsem se pořádně rozhlédla po všech mým blízkých.
Elen klečící vedle mě se slzami v očích. Jsme nejlepší kamarádky už od školky. Vždy jsme držely při sobě. Alex sedí na proti mně s ustaraným výrazem. První člověk, který se pokusil dát moji magii do hromady. Člověk, který se pokusil dát mně dohromady. Malá Niki krčící se u stromu. Tak mladá a nevinná holčička a kolik toho zažila. A Colin. Věčně chladný kluk, ve kterém doutná žár. Kluk, kterého miluji.
Všichni jsou moje rodina, ale už nejsme úplní. Lusi byla naše sluníčko. Moje pýcha.
„Mám vás ráda.”zašeptala jsem.
Všichni se na mně usmáli, ale jejich oči zůstaly smutné.
Přišli jsme zachránit Lusi, ale selhali jsme. Já selhala.
„My tebe taky.”
„Noemi, jak se cítíš? Jsme pořád blízko hnízda a měli bychom už jít.”řekl chladně Colin.
Ucítila jsem prázdnotu. Nevím, co si teď počnu. Bez sestry. Sama.
„Musím se pro ni vrátit.”špitla jsem a zadívala se do jeho chladných očí.
„To nejde. Musíme odsaď vypadnout.”
„Ale já nechci! Nechci ji tam nechat!”vyjela jsem na něj.
„Víš, čím bys tím docílila? Zabili by tě. Copak nestačí jedna oběť?”zavrčel.
„Lusi nebyla žádná oběť.”zasyčela jsem.
„Fajn. Ale musíme jít.”trval na svém.
Prostě Colin. Nezná lidské city. Vždycky zůstane chladným podivínem.
„Noemi, vážně musíme jít. Musíme se zachránit. Sestra by nechtěla, abys zemřela.”řekla mi Elen.
„Chtěla, abych žila šťastně.”vzlykla jsem.
Ale jak bez ní můžu žít šťastně? Je to vůbec možný?
Setřela jsem si slzy, které se mi začali hrnout po tvářích.
„Nemůžu ji opustit.”zašeptala jsem.
„Neopustíš.”povzbudivě se na mně usmála Elen.
Mají pravdu. Sestra by nechtěla, abych zemřela. Copak jí můžu zradit? Ale přece ji tam nemohu nechat.
Lusi tě milovala. Položila by za tebe život. Važ si toho. Běž domů a splň její přání. Splň svůj sen. Ozval se hlásek.
„Musíme jít.”zašeptala jsem.
Pomalu jsem vstala, ale musela jsem se zapřít o Elen.
Moje tělo bylo vyčerpané. Rány už se zahojily, ale zůstaly nepěkné jizvy.
„Dobře. Půjdeme.”
Pomalým tempem jsme se vydali na cestu. Les kolem nás byl tichý a klidný. Jako by s Lusi odešla všechna zvěř a radost ze světa. Nevím kolik bylo hodin, ale kolem nás panovalo šero a chlad.
Celé tělo mně bolelo. Každý krok byl utrpením, ale pro mne to byl osvobozující pocit. Alespoň na malou chvilku zakryl prázdnotu v mém srdci a já zapomněla na díru. Na bolest v hrudi a na všechno ostatní.
Elen se mi snažila pomoct, ale já odmítala a tak se zařadila k Alexovi a něco si šeptem povídali. Niki pobíhala kolem nich.
Colin šel mlčky vzadu.
Chtěla jsem mu poděkovat. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale nenašla jsem odhodlání.
„Děkuju.”zašeptala jsem jeho směrem.
Zvedl ke mně modré oči a pousmál se.
„Sis myslela, že bych tě tam nechal?”zeptal se.
„Nevím.”
Došel vedle mě a podepřel mé zmrzačené tělo.
„Jsi v pohodě? Myslel jsem, že se nevzpamatuješ. Když jsem tě viděl v té místnosti tam dole. Bála ses mně.”řekl zkroušeně.
Vzpomněla jsem si.
Mlčela jsem. Co se na to dá říct?
„Jsem rád, že jsi celá.”objal mně.
Po tváři mi stekla slza.
Šel tam jen kvůli mně. Mohli ho zabít, ale on tam šel. Zachránil mně.
„Děkuju.”zopakovala jsem.
Pokračovali jsme v cestě.
Tupě jsem zírala před sebe a na nic nemyslela.

Už byla skoro tma.
„Rozděláme oheň.”rozhodl Alex a shodil batoh.
Colin mi pomohl se posadit ke stromu a šel pomoct ostatním.
Alex s Colinem obstarali oheň a Elen udělala večeři, Niki si sedla vedle mě.
„Budeš jíst?”zeptala se mně Elen.
Zavrtěla jsem hlavou a tak nabídla Niki. Alex si také vzal a Colin odmítnul.
„Bolí to?”zeptala so Niki.
Nejdřív jsme myslela, že myslí rány, ale ona myslela duši.
„Ano.”řekla jsem přiškrceně.
„Ona s tebou zůstane.”usmála se na mně.
„Já vím. Ale bolí to. Strašně moc.”
Začala jsem brečet.
„Promiň.”pípla Niki.
Objala jsem ji.
„Za to nemůžeš ty. Jen ztratila jsem hodně blízkého člověka. Lusi byla pro mě vším. Vědomí, že je pryč hrozně bolí. Je to, jako by mi vpálili kulku přímo do srdce. Bolí to. Tak strašně moc ji chci zpátky.”vzlykala jsem.
„Neplač.”fňukla.
Pustila jsem ji a skryla obličej do dlaní.
Nechci, aby viděla moji bolest. Aby viděla, jak jsem zničená.
„Byla to skvělá holka. A dobrá sestra.”ozval se Alex.
Zvedla jsem hlavu a zabodla do něj pohled.
„Dobra sestra? Kdyby byla tak by mně tu nenechala! Já ji milovala!”ječela jsem na něj zničeně. V krku se mi utvořil knedlík a z očí se mi hrnuly slzy. „Kdyby mně měl a opravdu tak ráda, jak říkáte, nenechala by mně tu! Byla by tu se mnou. Jak jsme si to slíbili. Jak jsem jí to slíbila já! Ale ona odešla! Opustila mně!...............................Chtěla jsem jí k narozeninám dát růže. Milovala je. Ale nemohu! Zmizela!”
„Noemi, to není pravda.”ozval se někdo.
„Ona mně měla ráda a stejně odešla! Tam dole! Nechala mně tu trpět!.............................Byla to bezvadná osobnost! Vždy stála při mně! Ale teď ne! Už tu není! Už žádné večery s filmem! Teď se budu dívat sama! Sama! Bez ní! Bez jejích průpovídek! A blbých keců při scénách! Žádné společné slzy při dojímavých situací! Nebude nic! Budu se dívat sama! Sama budu brečet a nadávat! Štvala mně! Tak hrozně mně štvala, když koupila paprikové brambůrky! Nesnáším je! A ona je stejně koupila. Měla je tak hrozně ráda. Ale vždy mi koupila jiné. Jenom pro mě. A já se s ní podělila.”
Přitáhla jsem si kolena k tělu.
Všichni na mně soucitně hleděli. Nikdo nepromluvil.
„Teď bude ticho. Můžu si pouštět, co chci. Ale to já nechci!”
„Noemi. My zůstaneme s tebou. Věř nám.”
„To říkala i ona.”vzlykla jsem.
„Nemůžeme ti nic slíbit. Ale my se pokusíme. Musíš nám věřit.”
Věřit.
Já vám věřím. Tak hrozně moc, že to není možné. Věřím ve vás. Věřím vám.
„My tě neopustíme.”dodal Colin.
Usmála jsem se i se slzami v očích.
„Já vím, že ne.”řekla jsem.
Po večeři jsme se všichni semknuli k sobě a uložili se ke spánku.
Ale já nemohla usnout.
Pořád mi tekly slzy. Vzpomínky na sestru mně zaplavovali jak moře pláž. Vzpomínala jsem na naše společné chvíle, na ni.