Sangui

18.Kapitola
Hledím na miliony světýlek nad sebou. Možná u některého světýlka je taky život a hledí na nás stejně jako já na ně.
Noc osvětloval Měsíc svým chladným svitem. Les kolem nás byl tmavý a tichý. Z dálky se neslo volání sov. Ale já je vnímala jako skučení. Skučení něčí duše.
Potichu jsme vstala a vydala se mezi stromy.
Chtěla jsem se alespoň na chvíli vzdálit od svých problémů. Na chvíli na vše zapomenout a být svobodná. Být sama sebou.
Došla jsem dostatečně daleko od ostatních. Shodila ze sebe děravé tričko a zhluboka se nadechla.
Nechala jsem vyjet svá zlatá křídla z pod kůže. Byl to úchvatný pocit. Jako by ze mě shodily pouta a já se mohla po dlouhé době protáhnout.
Vztyčila jsem svá křídla nad sebe a protáhla je. Jemně zašustily ve větříku.
Usmála jsem se.
Opatrně jsem jimi zamávala.
Znejistěla jsem. Nevím, jestli jsou dost silná na to, aby mně unesli. Možná jsou jen na okrasu.
Sklopila jsem je zpátky na záda a kousla se do rtu.
Tak strašně moc jsem chtěla zapomenout. Být sama sebou. Cítit svobodu.
Rozhodla jsem se.
Odrazila jsem se od země a začala máchat křídly. Rozvířila jsem listí na zemi a rozpohybovala větve stromů.
Chvíli jsme se vznášela na zemí a pak vylétla k oblakům. Letěla jsem neuvěřitelnou rychlostí, ale strach se vypařil.
Vítr mi skučel kolem uší a šlehal do tváře. Hladil mně po holých pažích, trupu a pokračoval dál.
Shlédla jsem dolů. Země se rychle vzdalovala, viděla jsem bíle lehké mraky. Les vypadal jako temnota, která vše pohltila.
Prolétla jsem skrz mrak, který mi nechal na kůži malinké kapky vody. Stoupala jsem výš a výš. Mířila jsem ke hvězdám.
Zavřela jsem oči.
Svoboda. Tohle je svoboda. Když si můžete dělat co chcete a nic vás nedrží při zemi. Můžete se dotknout hvězd a nespálit se. Můžete být sami sebou.
Zastavila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Vlasy se mi divoce vlnily kolem hlavy. Kolem mě byli mraky a nade mnou hvězdy. Byli tak blízko.
Zasmála jsem se.
Složila jsem křídla a začala padat střemhlav dolů. Své perutě jsem tiskla k tělu, ruce držela podél a hleděla na přibližující se zem.
Měla jsem strach, ale užívala jsem si to. Bála jsem se nárazu, ale já věděla, že nepřijde.
Těsně nad zemí jsem se zastavila a lehce dosedla na zem.
Celá jsme se chvěla nadšením. Radost mnou lomcovala.
Po dlouhých dnech bolesti a utrpení, jsem pocítila svěžest.
„Jako sluníčko.”ozvalo se ze tmy.
Zamžourala jsem. Zpoza stromu se vynořil Colin.
„Nespíš?”
„Mám pocit, že ne.”zakřenil se na mně.
Uvědomila jsem si, že jsem někde nechala tričko.
Zrudla jsem.
Zasmál se.
„Triko nedám, ale mikinu jo.”řekl a hodil po mně svoji mikinu.
Navlékla jsem ji přes křídla a zapnula.
„Jaké to bylo?”zeptal se.
Vzhlédla jsem k nebi.
„Úžasné.”pousmála jsem se.
Podívala jsem se na něj. Hleděl na mně svýma chladnýma očima.
„Coline, moc ti děkuji.”zašeptala jsem a padla mu kolem krku.
Ztuhl.
„Já vím, že je to se mnou těžké, ale slibuji, že se polepším.”řekla jsem.
Chtěla jsem začít žít šťastně, tak jak to po mně sestra chtěla.
Chytil mně za bradu a donutil mně se mu podívat do tváře.
Usmál se a lehce mně políbil.
Dala jsem mu ruce kolem ruku a přitiskla se k němu. On mi položil ruce na boky a začal líbat vášnivěji.
Zavřela jsem oči. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, že po mně touží. Že mně chce.
Tiskli jsme se k sobě a líbali. Byli jsme jako jedno tělo. Nedokázala jsem určit kde končí on a začínám já.
Když jsme se od sebe konečně odlepily lapali jsme oba po dechu a zírali si do očí.
Létalo mezi námi tolik nevyřčených slov, že je nešlo spočítat.

„Vstávejte ospalci.”ozvalo se.
Pootevřela jsem oči a zahleděla se do modrých očí vedle sebe.
Zakřenila jsem se a vstala.
„Dáte si snídani?”zeptala se Elen.
Kývla jsem. Coli zavrtěl hlavou.
Sáhla jsem si na krk, kde visel sestřin náhrdelník, a má nálada zakolísala. Pořád jsem se nesmířila s tím že je pryč.
Elen mi podala krajíc chleba. Sedla si ke Colinovi.
„Vážně nebudeš jíst?”zeptala se znova.
Colin tvrdohlavě zavrtěl hlavou.
Všimla jsem si, jak hodně zhubl a to už před tím byl hubený. Měl vystouplejší lícní kosti a klouby na prstech.
Elen ho chytla za vlasy a strčila mu krajíc do pusy.
Zasmála jsem se.
„Coline, jako mimčo!”ozval se Alex, který se válel na zemi smíchy.
Niki je s úsměvem pozorovala a sama jedla svůj krajíc.
Elen do Colina narvala půlku chleba a pak ho nechala být.
„Doufám, že oběd sníš sám.”podotkla a zasmála se.
Colin chvíli omráčeně seděl, pak prudce vstal a rozběhl se pryč. V půlce běhu ze sebe obrátil obsah žaludku.
Nevěřícně jsme na to všichni hleděli. Kromě Niki. Jakoby věděla co se děje.
Moje mysl to nemohla pobrat. Jediné logické vysvětlení bylo, že je Colin anorektik, ale to mi k němu nesedělo. Nedokáže strávit potravu.
Ohlédl se po nás a zabodl oči do Elen. V jeho pohledu bylo tolik zla, až jsem se lekla. Elen zbledla společně s Niki.
„Říkal jsem, že hlad nemám.”zavrčel na ni.
Elen mlčela.
Došel k ní. Vypadalo to, že ji chce vzít za ramena a odhodit metry daleko.
„Měli bychom jít.”přerušil ho Alex.
Colin zasyčel a šel skládat věci.
Přispěchala jsem k Elen.
„Nevěděla jsem, že bude reagovat takto.”pípla.
Bouchla jsem ji do ramene.
„Buď ráda, že to neschytalo tvoje triko.”
Usmála se.
O patnáct minut později jsme už byli na cestě. Sluníčko svítilo a ptáčci vesele prozpěvovali.
„Až dorazíme do vesnice, obnovíme zásoby jídla.”řekl Alex.
Všichni jsme mu to odkývali.
Hluboko v hrudi se mi uhnízdil strach. Ještě jsem nebyla připravena jít mezi lidi.

Nevinně jsem se usmála na prodavačku, která si nás podezřívavě prohlížela.
Byli jsme celí špinaví, já s roztrhanýma věcmi a ještě jsem ji vysypala samý drobáky.
Dala se otráveně do počítání. Potom nás nechala jít i s nákupem.
„Tak to bychom měli.”vydechla jsem a snažila se nevšímat si udiveným pohledů kolem jdoucích. Lezlo mi to na nervy.
„Nevím jak vám, ale mně se už dnes dál nechce.”vzdychla Elen.
Alex souhlasně zamručel a zamířil k lesu.
Rozložili jsme stan a rozdělali oheň. Já a Elen jsme se dali do vaření.
Nakrájely jsme zeleninu a dali vařit těstoviny. Potom jsme do toho hodily konzervu masa a zamíchali.
Nabrali jsme sobě a Alexo. Na Colina jsme se vykašlali, protože jeho odpověď jsme znali dopředu.
„Dobrou chuť.”řekli jsme Alexovi zároveň.
Ten se zakřenil a pustil se do jídla.
Seděli jsme u ohně a já si všimla, že tu není Colin.
„Kde je?”
„Nevím. Ani jsem si nevšimnul, že zmizel.”poznamenal Alex.
„Vy jste moc dobré kuchařky.”zajásala Niki a dala si přídavek.
S Elen jsme se na sebe podívali a usmáli se.
Po večeři se Alex uchýlil s Niki do stanu.
„Nechceš se projít?”nabídla mi Elen.
„Proč ne?”
Vykročili jsme z lesa do vesnice. Tma pohltila ulice a pouliční lampy se jí marně pokusily proříznout. Bylo ticho.
„Je krásně.”poznamenala Elen.
„To jo.”
„Takže……jak jste na tom s Colinem?”začala provokovat.
„Šmarjá! Nech toho.”ošila jsem se.
„Hmm?”
Pousmála jsem se.
„Jsme na tom dobře. Stačí?“
„Zatím jo.”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Hele, já bych si potřebovala něco koupit. Nevadí ti to?”
„Ne, jen běž.”
Elen zmizela v bludišti uliček. Já se ještě vracet nechtěla, ta jsem pokračovala v cestě.
Vál mírný větřík, který mi čechral vlasy. Na nebi se třpytily hvězdy a byl klid.
Najednou noc prořízl výkřik.
Ztuhla jsem.
Byl to ženský křik o pomoc.
Rozběhla jsem se ulicemi k hlasu. Ozýval se z jedné slepé uličky za rohem.
Přitiskla jsem se ke zdi a nahlédla za roh.
Ztuhla jsem. Chloupky na krku se mi naježily a naskočila husí kůže. Dech se mi zadrhl.
Na zemi tam ležela mrtvá dívka. Mohlo jí být kolem dvaceti, ale podle zakrváceného obličeje se to dalo těžko odhadnout. U těla se krčilo něco a požíralo ji to. Mělo to dračí černá křídla. Dřepělo to a spokojeně vrnělo.
Věděla jsem, co vidím. Sestra mi o tom s Alexem vyprávěla.
Sangui.
Bezcitná zrůda co vraždí lidi.
Chtěla jsem se otočit a rychle prchat, ale kopla jsem do kamínku a ten spadl do kanálu. Ozvalo se cinknutí a šplouchnutí.
Podívala jsem se do uličky.
Zrůda byla otočena mým směrem. Zírala na mně rudýma očima a měla odhalené tesáky. Za ní ležela mrtvola s rozervanou hrudí.
Zalapala jsem po dechu. Ale kyslík se do plic nedostal.
Padla jsem na kolena a vyjeveně koukala na stvoření před sebou.
Na tohle jsem připravená nebyla.
Ty světlé vlasy a chladný pohled bych poznala kdekoli, kdykoli.
„Coline.”zajíkla jsem se.
Stvoření zavrčelo.