Sangui

16.Kapitola
Krev. Spousta krve. A někdo ječel.
„Pomoc!”zaječela jsem.
Ormoni mně trhali. Jejich hladové pohled vyvolávali strach. Strach, který nedokážu popsat. Strach, který mně celý pohltil.
Jejich zohavená těla se kolem mě kroutila v tanci smrti.
Mé smrti.
Zahlédla jsem svoji ruku a zděsila se. Viděla jsem kost. Z rány kapala krev.
„Víš co je nejlepší? Noemi?”zaslechla jsem Amařin hlas. „Máš silnou regeneraci, takže tohle tě vlastně nezabije.”zasmála se.
Jeden z Ormonů mně chytil za vlasy a vytáhl na horu.
Zaječela jsem.
Byl tak blízko, že sem viděla každý detail jeho obličeje.
Černou kůži, mrtvolné žluté oči bez špetky soucitu.
Vycenil na mně pilovité zuby a zakousl se do ramene.
Krev mi potříštila tvář a po paži kapala na zem.
Najednou se všichni rozestoupily a přede mnou stála Amara.
„Víš, já si ráda hraju. Co ty?”
Pokynula a jeden z těch potvor mně chytil kolem pasu a zvedl. Neměla jsem sílu se bránit, jen jsem bezvládně visela.
Amara šla před ní a on ji následoval.
Proplétali jsme se bludištěm tunelů, až jsme došli k železným dveřím.
Ormon mně hodil dovnitř a odešel.
„Tak tady bude tvůj pokoj. Snad se ti bude líbit.”oznámila mi Amara.
Místnost byla cítit zatuchlinou a plísní. Stěny byli vlhké a popraskané. Uprostřed místnosti stál dřevěný kůl, jinak byla místnost prázdná.
„Nevadí, když si dám zákusek?”
Klekla si vedle mě a ostrým nehtem porušila kůži na lýtku.
„Přála bych si vidět obličej toho kluka, až se dozví, že jsi tady. Chtěla bych vidět jeho bolest a utrpení. I když……………..mohla bych ho zabít. Aby to měl jednodušší.”přemýšlela.
„Ne. Ani se ho nedotkneš.”zasýpala jsem.
Zasmála se a hodila mně proti zdi.
„To je roztomilé. Bráníš takovou zrůdu, jako je on. Počkej, on ti to vlastně neřekl!”
A je to tu zas. Někdo ví, co Colin skrývá. Co to je? Co mi nechce říct?
Zvedla jsem hlavu ve chvíli, kdy mi Amara prorazila rukou břicho a pochutnávala si.
Omdlela jsem.

Probrala jsem se.
Cítila jsem se hrozně slabě. Mé tělo už přestalo krvácet, ale rány zůstaly. Odhalené kosy, cáry visícího masa a kůže. Vlasy mi celé ulepené od krve spadali do obličeje, ale to jsem neřešila.
„Lusi.”zašeptala jsem a doplazila se ke dveřím.
Opřela jsem si o ně a snažila se je otevřít, ale marně.
Najednou se rozletěli a já odletěla do rohu.
„Na to seš moc slabá. Chuděrko.”řekla Amara a dřepla si.
Snažila jsem se utéct k druhé straně místnosti. Chytla mne za nohu a přitáhla zpět.
„Já mám hlad.”usmála se a zakousla se do paže.
Vykřikla jsem a marně se ji snažila odstrčit.
Když se nasytila, utřela si krev z úst.
„Budu si s tebou hrát tak dlouho, dokud se neunavíš a já nedostanu tvoji sílu. Věř, že si počkám.”
Vydala jsem hrdelní zvuk, kterým jsem chtěla naznačit, že se mi t nelíbí.
„No……………ale zatím si budu jen hrát.”
Chytla mně pod krkem a hodila proti zdi. Svezla jsem se k zemi a zaskuhrala.
Došla ke mně s nožem v ruce.
Začala mi probodávat břicho. Pořád dokola a dokola. Bodala, bodala. Smála se. Krev stříkala všude kolem, ale ona bodala dál. Já ječela, ale ona se jen smála.
„Není to nádhera?! Cítíš ji? Cítíš smrt?! Tu chladnou bytost, která je tvoji součástí a teď tě chce spolknout?!”křičela.
Bolelo to. Neskutečně. Pokaždé nožem zajela hlouběji. Rvala mi vnitřnosti. Cítila jsem, jak mi projela žaludkem. Ale sladké omdlení, které by mně vysvobodilo, nepřišlo. Pořád jsem cítila.
Amara se začala hystericky smát a podala dál a dál.
Po tvářích mi stékaly slzy a z úst se mi rvalo ven volání o pomoc. Ale bylo tak slabé, že to nikdo nemohl slyšet.
Najednou přestala a vyčerpaně se svezla vedle mě na záda.
Nadzvedla jsem hlavu a podívala se na její veledílo.
Znova jsem zaječela.
Moje břicho vypadalo jak kaše. Žádná kůže, jen probodané maso a vnitřnosti vylézající ven.
„Líbí?”
Amara odešla a já zůstala bezvládně ležet na zemi.
Čekala jsem na omdlení, ale nepřišlo.
Vnímala jsem bolest po celém těle. Vlezla mi do mozku a já se nedokázala soustředit na nic jiného. Cítila jsem, že umírám.
Čemu by vlastně uškodilo, kdybych odešla? Vždyť jen všem ubližuji. Zabíjela jsem. Brala jsem nevinné životy. Kvůli mně rodiče zemřeli. Kvůli mně unesly sestru. Kvůli mně Niki přišla o své rodiče. Kvůli mně jsou kluci bůh ví kde v tomto bludišti. Všechno to je kvůli mně.
Co umím Jen ničit a brát životy.
Rozbrečela jsem se.
Já je zradila.
Opustila jsem je. Nechala jsem je tam samotné. Kdo je teďka bude chránit? Nemůžu je tam nechat. Když Amara získá moji sílu, zničí je. I když jsem udělala tolik špatných věcí, pořád mám pro koho žít. Pro moji sestru, tetu, Elen, Alexe a Colina. Oni měn potřebují.
„Jedna. Pět. Devět.”začala jsem počítat.
Musím se držet při vědomí a nezbláznit se. Musím přežít a zachránit mé blízké. Mám osud. Mám úkol, který musím splnit.
„Třináct, sedmnáct, dvacet jedna…..”

„Dva tisíce…………sto…….čtyřicet…….jedna.”
Otevřely se dveře a vstoupila Amara.
Krčila jsem se v koutku, celá rozdrásaná a zakrvácená.
„Musím uznat, že máš tuhý kořínek.”zavrčela.
Nevím jak dlouho tu jsem. Hodiny, dny, týdny. Přestala jsem vše vnímat. Už necítím ani bolest, nic. Uvázala jsem se na čísla. Ty mně drží pořád tady. Vše ostatní vnímám rozmazaně, mlhavě. Jako sen.
„Dva…………tisíce…..sto…….čtyřicet…..pět.”vydechla jsem znaveně.
Amara zlostně zasyčela a práskla mnou o zem.
Projel mnou blesk bolesti, ale já ho nevnímala.
„Dva tisíce…………sto…………čtyřicet………….devět.”
„Tak už padni!”
Amara mně znovu vytáhla do vzduchu a hodila mne na zeď.
Zaslechla jsem křupnutí.
„Dva tisíce…………………………..s…………sto…………….pade………………sát…………tři.”
Amara ne mně skočila a roztrhla mi stehno.
Vykřikla jsem.
„Vzdej to!”
„Dva………..tisíce…..”
„No tak!””
„Sto……..padesát……………………………………….sed…………….sedm.”
Amara zlostně zaječela.
Chytla mně za hlavu a začala jí třískat do podlahy.
Ječela jsem.
V hlavě mi dunělo a praskalo.
Třísk. Třísk.
Začal se mi motat celý svět a já omdlela.

„Bzzzzzzzzzzzz…”bylo jediné, co jsem slyšela.
Hlava se mi šíleně motala a viděla jsem černě. V hlavě mi tepalo a bzučelo. Ale stále jsem žila.
Cítila jsem se zase o něco slaběji, než před tím. Za chvíli ze mě vyprchá veškerý život.
„Dva………………..tisíce………………………sto……………………šedesát……………….jedna.”zachr
aptěla jsem.
Musím držet.
„Dva…………………….tisíce……………………sto……………………….šedesát…………………………pět.”
Zaslechla jsem bušení na dveře. Připravila jsem se na další krutou návštěvu.
Dveře se rozletěly a někdo vešel dovnitř. Nevnímala jsem nic. Dál jsem nehybně a zničeně ležela na chladné zemi a držela se čísel.
„Dva……tisíce……………………..sto……………...še………..š…….šedesát………………..de-ev
ět.”
„Noemi!”vykřikl někdo.
Nebyla to Amara. Nikdy mně neoslovila jménem. Ten hlas……..znám ho. Možná. Ale odkud?
„Dva…………………………tisíce………………………………..sto…….sedm…………..desát……………tři.
”
Ucítila jsem lehký dotyk na zádech. Trhla jsem s sebou a připravila se na novou bolest.
Zavřela jsem oči a čekala. Nic však nepřišlo.
„Noemi. To jsem já.”ozval se hebký hlas.
Kdo? Kdo jsi?
„Noe. Vydrž.”
Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl nějaký kluk. Světlé, skoro bílé vlasy mu spadali do obličeje a jeho vystrašené oči se mi vpíjely do mých. Jeho tvář byla světlá, jako by nechodil na slunce. Byl pár centimetrů ode mě.
Začala jsem ječet a pokusila se dostat od něho co nejdál.
„Noe! Ne! Já ti neublížím. Prosím.”řekl.
Tiskla jsem se do rohu a vyděšeně sledovala, jak se ke mně blíží.
Bála jsem se ho. Amara mně mučila, ale zvykla jsem si na to, co mi dělala, i když to hodně bolelo. Tohohle kluka neznám a nevím, jak se mnou bude zacházet.
Po tváři mi stekla slza.
„Neboj se mně. Já ti pomůžu.”uklidňoval mně.
Rozklepala jsem se.
„Dva tisíce………………………….sto……….sedmde………sát………….sedm.”vzlykla jsem.
„Sakra.”zanadával.
Popadl mně do náruče a rozběhl se pryč.
Ječela jsem, ale bránit se nedokázala.
„Vydrž. Za chvíli budeme pryč.”
„Dva…….tisíce………….sto……..osmdesát………….jedna.”
Kličkoval bludištěm. Tiše a rychle jako šelma.
Náhle se před námi objevil Ormon.
Kluk mně položil na zem.
„Počkej tady.”
V jeho ruce se zablýsklo ostří nože. Skočil po Ormonovi a nažil se ho zlikvidovat. Byl rychlý a silný.
Chtěla jsem se odplazit pryč, ale byla jsem moc slabá.
Ozval se skřek. Ohlédla jsem se a spatřila mrtvého Ormona. Kluk se vrátil, popadl mně a běžel dál.
Pak jsem to zahlédla. Něco co moc dobře znám, ale teď jsem se toho bála. Světlo.
„Už jen kousek.”řekl kluk.
Světlo se stále přibližovalo, ale najednou nám do cesty vstoupila postava.
Amara.
„Ale, ale, ale. Copak to tu máme?”usmála se na mně a pak se podívala na mého únosce.
„Nech nás projít.”zavrčel výhružně.
„To nepůjde.”
Kluk mně zase položil na zem a chystal se na Amaru skočit. Když v tom k sobě přitáhla nějakou dívku.
Světle hnědé vlasy jí padla přes ramena, měla špinavý obličej a zelené oči, které si mně prohlíželi.
Ta dívka……….
„Lusi!”vykřikla jsem.
„Noemi! Panebože žiješ!”křikla a začala brečet.
Nemůžu tomu uvěřit. Žije. Ona žije!
„Tak co Noemi? Tohle tě už zlomí?”zeptala se Amara.
Chytla Lusi a podržela jí nůž pod krkem.
„Ne! Prosím! Ne!”ječela jsem.
„Víš co je na tomto noži nejlepší? Když s ním někoho poraním, už se to neuzdraví. Ani magií.”
Lusi se pokusila vymanit jejího sevření.
„Sbohem Lusi. Byla jsi mi výbornou výpomocí, při chytání tvé malé sestřičky.”zasmála se Amara. „Sbohem.”
Podřízla jí krk.
Zaječela jsem a vrhla se k ní.
„Lusi! Ne!”
Lusi padla na zem. Vrhla jsem se k ní.
„Prosím. Zůstaň. To mi nesmíš udělat.”
„Mám tě moc ráda. Noemi.”zašeptala.
Chytla mně za ruku a slabě stiskla.
„Já tebe taky. Prosím. Vrátíme se domů a budeme šťastně žít.”řekla jsem mezi vzlyky. Slzy se valili proudem a skapávali na Lusiin obličej.
Usmála se na mně. Byl to takový ten nepatrný úsměv před konce.
„Noemi. Vždycky budeme spolu. Ať se děje co se děje. Budu v tvém srdci.”špitla.
Po tváři ji stekla slza.
Klekla jsem si a položila si její hlavu na stehna. Jemně jsem ji hladila po hebkých vlasech.
„Mám tě ráda. A vždycky mít budu. Žij šťastně.”řekla.
„Lusi. Prosím. Neopouštěj mně.”řekla jsem potichu.
Naposledy se na mně usmála, pak zavřela oči a přestala dýchat.
„Lusi! Lusi! Ne! Lusi!”ječela jsem.
Sklonila jsem hlavu a dotkla se svým čelem jejího čela.
„Tak co Noemi? Jaký to je pocit, když víš, že umřela díky tobě?”ozvala se Amara.
Se zaslzenýma očima jsem se podívala jejím směrem.
„Nenávidím tě.”
Zvednula se ve mně tak silná nenávist, až jsem se lekla. Mně neznámým způsobem, jsem se postavila.
„Mohla žít. Kdyby ses mi poddala.”usmála se na mně.
„Zrůdo!”zaječela jsem na ni.
Napřáhla jsem obě ruce před sebe.
Vystřelil z nich oslepující zlatý paprsek plný nenávisti. Zasáhl Amaru přímo do srdce.
Vyvalila oči.
Paprsek prošel skrz ni. Potom zmizel.
„Ne. To ne.”řekla a skácela se k zemi.
Vyčerpaně jsem padla vedle sestry a objala ji.
„Nemůžu umřít. Ještě ne.”zaskučela Amara. Pak bylo ticho, až na mé vzlyky.
„Lusi. Je mrtvá. Prosím. Lusi.”škemrala jsem.
Zaslechla jsem dupot a skřeky Ormonů.
„Noemi. Musíme, vypadnou.”ozval se kluk.
„Ne! Nenechám ji tady!”zaječela jsem na něj.
„Noe. Nenechám tě umřít. Miluju tě.”
Miluju tě.
„Coline?”zašeptala jsem.
Ano. Byl to Colin. Přišel pro mě.
„Prosím. Musíme jít.”řekl znovu.
Odmítala jsem se od sestry vzdálit.
Popadl mně. Ještě než mně odnesl, strhla jsem z Lusiina krku náhrdelník. Byla to diamantová kytka se zelenými lístky okolo.
Poté jsem omdlela.