Sangui

15.Kapitola
„Pf! Kdybych si chtěla opéct kuře, bylo by to celkem snadné a rychlé.”vzdychla Elen a setřela si pot z čela.
Usmála jsem se.
Vyrazili jsme docela pozdě a sluníčko nás pomalu opékalo. Alex se mně snažil naučit, jak křídla schovat a vyšlo to. Jen jsem z toho nebyla nadšená. Cítila jsem se svázaná a zranitelná.
A to ty křídla mám jen pár hodin.
Colin říkal, že dnes se dostaneme k cíli a já z toho byla děsně nervózní. Plán zněl zachránit Lusi, ale nikdo z nás nevěděl jak na to.
„Zase přemýšlíš?”ozval se Colin, který šel po mém boku.
„Hm.”
Chtěl něco říct, ale zrovna jsme vešli do vesnice.
„Páni, je divné vidět zase civilizované lidi.”poznamenala jsem.
Všichni mí společníci se na mně podívali.
„Sorry, ale vy máte do civilizovaných lidí daleko.”zakřenila jsem se.
„Musíme dokoupit jídlo.”řekl Alex.
„A pití.”dodala Elen.
„Měli byste vzít i nějaké baterky, kdo ví, jestli Amara zná elektřinu.”přidala jsem se.
„Coline, chceš koupit něco speciálního k jídlu? Poslední dobou si vůbec nejedl a zhubl si.”zeptal se Alex.
Colin zavrtěl hlavou.
„Já chci čokoládu.”vykřikla malá Niki.
Usmála jsem se na ni.
„Tak jo. My půjdeme do obchodu a Noemi s Niki zůstanou venku.”rozhodl Alex.
„Proč musím jít taky?”zeptal se Colin.
„Vybereš si jídlo.”
Když všichni odešli, vzala jsem Niki za ruku a došli jsme k lavičce.
Už delší dobu jsem přemýšlela o to, proč byli její rodiče zabiti. Nedávalo mi to žádný smysl. Ormoni sice jedí maso, ale tyhle těla tam prý nechali.
„Protože věděli.”řekla z ničeho nic Niki.
„Co?”
„Moji rodiče věděli, kde je to jezero. Proto byli zabiti.”
„Jak víš, že to chci vědět?”
„Umím číst myšlenky. To je můj dar.”zasmála se.
No bezva.
„O jakém jezeře.”
„O tom, u kterého bude zrušena kletba.”
Další facka.
„Ty víš jak tu kletbu zrušit?”
„Ne. Ale vim, kde má být zrušena.”
„Kde je to jezero?”
„Pod Vltavou v Praze.”
Opřela jsem se a dlouze vydechla.
Pořád jsem se nevzpamatovala z toho všeho.
„Noemi? Víš co je Colin zač?”
„Člověk.”
„Nikdo z vás nezná pravdu?“
„Jakou pravdu?”
„Pravdu o něm.”
Podívala jsem se na ni.
Hleděla na mně svýma velkýma očima.
„Řekneš mi to?”
„Ne. Nemůžu.”
Sklopila zrak a začala si hrát s konečkama svých vlasů.
Copak toho už nebylo dost? Co mně ještě čeká?
Po chvilce se vrátila družina s nákupem. Elen podala Niki čokoládu a ta kolem nás začala radostně skákat.
„Budeš si ho muset naučit jíst.”oznámil mi Alex, a když jsem na něj nechápavě pohlédla, kývl směrem ke Colinovi.
„Já tě slyšel!”houkl Colin a sedl si vedle mně.
„Vážně bys měl jíst.”řekla jsem.
Zavraždil mně pohledem.
„Už musíme jít.”
Vstali jsme a plouživým krokem se vydali skrz vesnici do lesů.
Chytla jsem Colina za ruku.
Chtěla jsem mu vyčíst to, že nejí, ale když jsem se nadechla k prvnímu písmenu zarazil mně.
„Ne.”
„Ale proč?!”
Mlčel.
Už jsem pochopila, že když dělá tohle nikdy z něj odpověď nedostanu.
Vzdychla jsem.
„Niki mi něco řekla. Něco na co mi musíš odpovědět.”
„Co to je?”
Skousla jsem si ret.
„Ona……umí číst myšlenky. Řekla mi, že o tobě nezmáme pravdu. Víc mi neřekla. Coline………………..co nám nechceš říct? ”vyklopila jsem ze sebe.
V jeho očích jsem zahlédla záblesk hněvu. O vteřinu později se po něm Niki vyděšeně ohlédla.
Docvaklo mi, že vycítila jeho myšlenky a nebyli moc pěkné.
Chudák holka.
„Coline?”
„Noemi, jsou věci, které je lepší nevědět.”
„Ale já chci znát pravdu.”
Mlčel.
Zavrtěla jsem hlavou a mlčky šla dál.

Hned jsem poznala, že jsme blízko. Byla tu taková temná atmosféra.
Zamrazilo mně v zádech.
Bylo už šero, ale i tak jsme šli dál.
Les byl čím dál hustší a temnější. Vůbec se mi tu nelíbilo.
„Tak jo tady přespíme.”
Všichni jsme potichu hodili batohy a usadili se.
„Je to bezpečné?”zeptala se Elen.
„Nevím. Ale spát potřebujeme.”odpověděl Alex.
„Alexi, mně se to taky nezdá jako nejlepší nápad.”řekla jsem.
„Nemusíte se bát. Vycítím jejich myšlenky.”ozvala se Niki.
„Ty musíš spát také.”
„Ale já dokážu cítit i ve spánku.”
Všichni jsme mlčeli.
„Věřte mi.”škemrala.
„Dobře.”vydechla jsem s těžkým srdcem.
Oheň jsme se rozdělat neodvážily a tak jsme si dali jen okurky s rajčaty. Ale nikdo z nás neměl na jídlo pomyšlení. Do mysli se nám vkradl strach.
Všichni už ulehly jen já si pořád dřepěla na kameni a koukala do tmy.
„Noemi?”zaslechla jsem Colina.
„Nemůžu spát. Je tu tolik zla.“
Slyšela jsem jak se pousmál a došel ke mně. Zezadu mně objal.
Zaklonila jsem hlavu a pohlédla do jeho modrých očí.
„Myslíš, že ji zachráníme?”
„Snad jo.”
„To teda bylo motivující.”broukla jsem.
„Přece ti nebudu lhát.”
Usmála jsem se.
„Hele, fakt si nedáš nic k jí…..”nenechal mně domluvit a políbil mně.
Ty víš jak mně umlčet.
Nic jsem nedělala a jen ho nechala, aby mi rukou lehce přejížděl po zádech.
Odtáhl se.
„Už o tom nemluv, nebo bude trest větší.”
„Tak tento trest se mi líbí.”
Chvíli jsme tam seděli a koukali na nebe plné hvězd. Pak jsme se vydali lehnout k ostatním.
Když jsem se uvelebovala, myslela jsem si, že dnes v noci neusnu. Ale jak mile jsem si našla důlek stala se ze mě mrtvola.

Někdo mnou zatřásl a já pootevřela oči.
Nade mnou se skláněla Elen.
„Vstávej, ospalče.”
Zakňučela jsem a opřela se o lokty.
„Kluci už našli vchod.”
V tu ránu jsem byla na nohou.
„Kde je?”
„Uklidni se.”
Byla jsem děsně vystresovaná. No řekněte sami, kolik bláznů leze nebezpečí přímo do chřtánů?
Nervózně jsem chodila kolem batohů a neustále se rozhlížela. Elen se mně snažila uklidnit a Niki to celé nechápavě pozorovala.
Konečně se objevili kluci.
Vydechla jsem úlevou a hned mně zaplavila nová vlna nepříjemných pocitů.
„Vchod je pod jeskyní a je tam pěkná tma. Budeme muset vzít baterky. Když jsme to tam obhlíželi, nikoho jsme neviděli.”popisoval Alex, mezitím co Colin balil batoh.
„Vy zůstanete tady a my se tam vydáme.”
„Počkat! Á chci jít s vámi!”vykřikla jsem.
„Noemi, je to moc nebezpečné. Teď, když víme jakou máš ceny, tě nemůžeme ztratit.”vysvětlil mi klidně.
„Ale je tam moje sestra!”
„My víme. Ale musíš to pochopit.”
„Alexi, já to chápu. Ale ….”
„Ne. Zkrátka budeš tady a tečka. Elen hlídáš ji.”
Vzdychla jsem a chytila se za spánky.
Myslela jsem, že zešílím.
Colin ke mně přišel a pohladil mně po vlasech.
„My budeme v pohodě.”usmál se na mně.
Objala jsem ho.
„Dávejte na sebe pozor.”zašeptala jsem.
Políbil mně a s Alexem se vydali do hnízda Ormonů.
„Co když je zabije? Nebo se tam někde ztratí? Co když už je sestra mrtvá?”hysterčila jsem.
„Noemi, klid. Uklidni se. Sestra určitě žije.”
Vzdychla jsem.
„To si piš, že žije. Klidně ji můžeš vidět. Noemi.”ozvalo se z poza stromu.
Ztuhla jsem. Chloupky se mi naježily a já v bleskové rychlosti strčila Niki za sebe.
„Bojíš se mně? Já tu přece lidi nevraždila pro zábavu.”zasmála se Amara a vyšla poza stromu.
„Ale ty jsi mně ovládla.”zavrčela jsem.
„Zdá se, že někdo přežil.”zahleděla se na Niki.
„Drž se od ní dál.”zasyčela jsem.
„A tady máme tvoji nejlepší kamarádku. Elen?”
Elen se ani nepohnula a jen vyděšeně zírala na ženu před sebou.
„Ti vaši kamarádi asi nebudou moc chytří. Nechat vás tu o samotě. Hm?”
Začala kolem nás kroužit a prohlížet si nás. Cítila jsem se jako myš zahnaná do kouta kočkou.
Polkla jsem.
„Noemi, nemusíš se bát, že bych té malé ublížila. Já si nepřišla pro ni, ale pro tebe.”zasmála se.
Její hubené paže se po mně natáhly, ale já uskočila.
„Vidím, že si ovládla plně svoji sílu. To je dobře.”řekla.
Chtěla jsem něco udělat, cokoli. Ale Amara po mně skočila, popadla a odnášela pryč.
Nemohla jsem se vůbec hýbat. Nic. Jen jsem se dívala, jak Niki s Elen mizí mezi keři. Elen cosi křičela a Niki plakala.
Chtěla jsem ji utěšit, že všechno bude v pořádku, ale teď jsem si tím nebyla jistá ani já.
Amara se mnou vběhla do jeskyně a nějakým tunelem běžela dál a dál.
Nic jsem neviděla. Kolem mě byla jen tma a zlo.
„Už asi víš, proč tě potřebuju. Viď? Zeptala se.
„Chceš moji sílu.”pípla jsem vystrašeně.
„Ano. Ale nejdřív tě musím tak unavit a vyčerpat až nebudeš mít dost síly si ji držet.”
Pak se objevilo světlo. Teda spíš pochodně na stěnách.
Uviděla jsem, že kolem nás je to samý Ormon. Hnusné deformované těla se po mě sápala a cosi huhňala. Jejich kůže byla černá jako uhel a oči žluté jako moje pero do školy.
Byli ohavně strašidelní.
Vykřikla jsem.
Amara mně upustila na zem a já po čtyřech začala utíkat.
„Pobavte se mí bratři a sestry.”
Ormoni se na mně vrhli.
Sápali se po mně svýma rukama s drápy. Strhávali ze mě kůži i s masem.
Vykřikla jsem.