Sangui

14.Kapitola
Hleděla na mně svýma velkýma černýma očima.
„Zabili je.”zašeptala.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a chytla ji kolem ramen.
„Jak se jmenuješ?”
„Niki. Jsem stejná jako ty. Nejsem úplný člověk. Moje rodiče napadli strašidla a nechali jen jejich těla.”vykoktala a začala znovu plakat.
Ormoni.
„Niki, kde bydlíš?”
„Nikde.”zavrtěla hlavou.
„Musíš přece ještě někoho mít.”
„Nemám. Rodiče byli má jediná rodina.”
Nevěděla jsem si rady. Přede mnou klečí uplakaná holčička, která ztratila rodinu i domov. Bylo mi ji tak strašně líto. Vím jaké to je. Ale když se to stalo mým rodičům, byla jsem malá a neuvědomovala jsem si to. Ona je už starší.
„Pojď se mnou.”
Vzala jsem ji za ruku a dovedla k ohni.
„Alexi! Alexi! Vstávej!”křikla jsem směrem ke stanu.
„Nejsi tu sama?”zeptala se.
„Mám tu kamarády.”usmála jsem se na ni, ale ona se znova rozbrečela.
„Víš, že rušit mně ze spaní je tres……Co se stalo?”
„Tohle je Niki. Musíme ji pomoct. Její rodiče jsou mrtví a ona nemá kam jít.”vysvětlila jsem.
„Budeme muset zajít do nějaké vesnice.”řekl.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Je jako my.”
„Nechci jít k cizím lidem! Prosím. Nechte si mně.”vyjekla.
„Ale my jsme také cizí.“nahodil Alex.
„Ne. Jste má rodina. Jste stejní. Vemte mně s sebou. Prosím.”
„Niki, je to moc nebezpečné.”
„A co s ní jako chcete dělat?”ozval se chladný Colinův hlas.
Dívenka sebou trhla a ohlédla se po něm.
Seděl skrčený u ohně, vlasy rozcuchané a moji mikinu na sobě.
„Má pravdu Alexi. Colin říkal, že půjdeme přes vesnici, ale nemůžeme se zdržovat. A navíc, co bychom jim řekli?”řekla jsem.
Alex se zamyslel.
„Dobře. Půjde s námi, ale jak se vrátíme………..vyřešíme to.”rozhodl a zalezl do stanu.
„Děkuju.”zašeptala Niki.
Všimla jsem si, že má na sobě černé těsné tílko a kraťase.
„Coline, vrať mi mikinu.”
Podíval se na mně ledovým pohledem.
„Vrátíš mi tu moji?”
„Jo. Zítra. Je někde ve stanu.”
Probodl mně pohledem a hodil mi ji.
„Vem si ji.”podala jsem ji Niki.
Pousmála se na mně a hodila si ji přes ramena.
Byla ji velká. Sahala ke kolenům, ale hlavně, že bude v teple.
Vypadala pohuble a já se zamyslela, jak dlouho nejedla.
Posadila jsem ji k ohni a šla hledat zbytky z večeře.
To jsme museli všechno sníst?
Vylovila jsem alespoň okurku.
„Najez se.”
Sedla jsem si vedle ní a zakoukala se do ohně.
Nikdy jsem si nemyslela, za jak krátký čas se může celý život změnit. Přišla jsem o dům, o sestru, zcvokla jsem se do kluka, vydala se na nebezpečnou výpravu a zachránila malou holčičku. Bylo to jako splav. Všechno se na mně hrnulo a já čekala, kdy se potopím.
Ale trpím jenom já? Co malá Niki? Ztratila rodinu. Pro ni už naděje není. Já mám nadějí, protože sestra žije. Ale ona? Ztratila všechno. Můžu jí dát nový svět? Nový domov?
Poté co dojedla jsem ji uložila ke spánku do stanu a sama zůstala venku. Ale po chvilce převalování u ohně, jsem došla k rybníku.
Sedla jsem si na hebký písek a dívala se na klidnou hladinu. Bylo ticho.
Na hladině se odrážely hvězdy a stíny stromů.
Přepadla mně touha.
Pomalu jsem vstala a rozhlédla se kolem sebe. Potom jsem si opatrně svlékla oblečení a ve spodním prádle vkročila do temné vody.
Bylo to děsivé.
Šla jsem dál, až jsem byla po břicho děsivé.
Bylo to jako bych kráčela v temnotě. Klidné, ale děsivé.
Rozpřáhla jsem ruce a ponořila se.
Pocítila jsem radost. V té tmě se všechno zdálo být lepší. Pak mně něco napadlo.
Když jsem byla malá, dokázala jsem se svou magií udělat něco kouzelného.
Vynořila jsem se.
Tentokrát jsem nehromadila pocity. Jen jsem čekala. Čekala jsem na svou sílu. Čekala jsem na její světlo.
Pak se to stalo.
Z mé dlaně vystřelil pruh světla a začal se kolem mě vlnit. Viděla jsem v něm obrazy ptáků, rostlin. Světlo mělo zlatavou barvu.
Síla skrz mně proudila a vystřelovala ven. Začala se šířit po hladině rybníka a pak do vody. Osvěcovala dno a já viděla rybky.
Zasmála jsem se.
Ponořila jsem se a doplavala ke dnu.
Světlo se začalo plazit po písku a budit všechny tvory. Jezero bylo zlaté.
Pak mně to náhle trefilo do hlavy. Ta myšlenka byla tak silná, že jsem jí nechtěla věřit. Převrátila celý můj život naruby ještě víc než byl. Bylo to poznání. Poznání mé magie.
Síla, která stvořila všechno. Síla, která všechno řídí. Síla, která je řízena mými pocity. Síla, která mi dala život.
Všechno to zapadlo do sebe. Všechny kousíčky skládačky zapadly na své místo.
Síla života a smrti.
Vynořila jsem se a začala lapat po dechu.
„Síla života a smrti.”zašeptala jsem.
Proto po mně Amara jde. Proto jsem zabila tu myšku. Proto dokážu uzdravovat. To je život.
Náhle paprsek kolem mě začal vířit a celou mně pohltil.
Tentokrát nešel ze mě, ale do mě.
Nadzvedl mně nad hladinu a já se vznášela. Paprsek prošel skrze mou pokožku a pokračoval dál do mě. Cítila jsem radost a život. Cítila jsem změnu.
Ale byla jsem klidná. Věděla jsem co se děje. Plně jsem ovládla svoji magii.
Pocítila jsem příjemný tlak na zádech. Srdce zrychlilo tep.
Neviděla jsem nic, jen zlatavou záři.
Pak se záře roztříštila a já přistála na písku.
„Noe?! Co se tu dě…………………”na pláž vběhl Colin, ale zarazil se v půlce věty a spadl do písku. Ohromeně na mně zíral a ústa mu div nespadla na zem.
„Co je?”nechápala jsem.
„Cos to se sebou provedla?”zeptal se ohromeně.
„Jak to myslíš?”pomalu jsem k němu došla.
Z lesa vyběhl Alex s Elen, ale jak mile mně spatřili, zřítili se do písku.
„Noemi!”vykřikly zároveň.
„Co vám sakra je?!”
„Na to se budeš muset podívat sama.”řekla Elen a došla k vodě. Udělala několik pohybů rukama. Voda začala stoupat, až vznikla stěna. Ta se začala lesknou a byla jako zrcadlo.
Pomalým krokem jsem k ní došla a nahlédla dovnitř.
Zalapala jsem po dechu.
Viděla jsem samu sebe. Teda myslím, že jsem to byla já.
A sakra. Asi se něco vymklo kontrole.
Mé obvykle černé vlasy, byly protkané zlatými melíry, ze zad mi šlo několik paprsků světla a vypadali jako křídla. Když jsem se podívala zblízka, bylo to zlaté peří. A kolem mě se vznášela slabá zlatavá záře.
Podívala jsem se na ostatní.
„Ale, mluvil si o melírech, ale ne o křídlech.”řekla jsem.
„Já vím.”vydechl.
„Ty seš jediná z nás, která je má.”ozvala se Niki, která přišla. Byla naprosto klidná.
„Jak to víš?”zeptala jsem se.
„Vypráví se legendy. Našeho prokletí nás zbaví okřídlená dívka.”usmála se na mně.
„Jakého prokletí?”
„Prokletí našeho druhu. Prokletí Aralanů.”
„Koho?”
„Tak se jmenovala naše rasa. Než začala vymírat. Prokletí praví: Na Aralany se vznese temnota a všechny je zahubí. Svět na ně zapomene a lidé začnou být slabí. Už nebudou strážci lidského druhu. Už nebudou bytosti, které jsou jen z poloviny magie. Až vymřou, rovnováha dobra a zla bude narušena.
Jen dívka s křídly z vesmíru je může zachránit. Dívka čistá a plná života. Ta dívka je jejich naděje. Pokud nepřijde pozdě.
Noemi! Ty nás musíš zachránit! Musíš!”vyjekla Niki a chytla mně za ruku.
Tak tohle jsem nečekala.
„Jsou to jen legendy!”vykřikla jsem.
„V legendách jsou pravdy.”opravila mně malá holčička.
Chceš mi říct, že já jsem naše poslední naděje? Poslední naděje rovnováhy světa.
Splav mně potopil.
Složila jsem křídla na záda a rozběhla se pryč. Pryč ode všeho.
Všechno na mně spadlo.
Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Padla jsem na zem a dala si čelo na kolena.
Nechci žít takový život. Jak může být vražedkyně poslední nadějí? Jak?!
Tohle není skutečné. Tohle se doopravdy neděje. V normálním životě je řád.
„Ale ty nejsi obyčejná. Tak jak může být tvůj život normální?”ozval se hlásek v hlavě.
Zmlkni! Já tohle nikdy nechtěla! Chtěla jsem žít šťastný život se sestrou. Ne, tohle!!
Vzlykla jsem.
Někdo si ke mně přisedl a dal mi ruku kolem ramen.
„Noe, to bude dobré.”zašeptal Colin.
„Jak to může být dobré?”vzlykla jsem.
„Teď už víš kdo seš. Znáš pravdu.”
„Právě. Leží na mně osud světa. Leží na mně osud sestry.”
„Ale nejseš na to sama.”
„Jsem, Coline. Jak tomuhle může rozumět někdo cizí?”
„Když někdo cizí rozumí tobě, porozumí i tvé druhé části.”
Zvedla jsem hlavu a zahleděla jsem se do jeho ledových očí.
Hleděli na mně. Opravdu na mně hleděli.
„A je někdo takový?”
„Tvý přátelé.”
Sklopila jsem hlavu.
Přátelé.
Něžně mně vzal za bradu a donutil mně se na něho podívat.
„Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsi mně přišla zničit?”
Kývla jsem.
„Řekl jsem ti, že my ti všichni věříme, ale musíš věřit i ty nám.”
„Já vám věřím. Ale nevěřím sobě.”zašeptala jsem sotva slyšitelně.
Pousmál se.
„To tě budeme muset naučit.”
Rozbrečela jsem se na novo.
„Chci zachránit Lusi, chci pomoct tetě, chci zůstat s vámi, chci všem pomoct. Ale je to tak těžké.”
„Těžké možná, ale ne nemožné.”
„Některé věci jsou nemožné.”špitla jsem.
„Na příklad?”
Podívala jsem se na něj.
Například tě nemilovat.
Polkla jsem.
Colin mi rozumí. Chápe mně. Není to moc dlouho od doby, kdy jsme se potkali poprvé, ale zná mně. Zná mně víc než moje nejlepší kamarádka.
„Vzpomínáš, když jsme se potkali poprvé?”zeptal se.
„Ano. Na té oslavě, jak si mně seznámil s Lilith.”
Zavrtěl hlavou.
„V knihkupectví.”
Zalapala jsem po dechu.
Ano, tam to bylo poprvé.
„Už tenkrát jsem v tobě neviděl člověka. Byla jsi tak neomalená a zároveň zdvořilá. Vyzařovala z tebe síla. Ale musíš si to uvědomit i ty. Teprve potom můžeš dělat velké věci.”
Síla života.
„Ale ta síla není moje. Ona sama je bytost.”
„Ale ta bytost seš ty.”
Co se stalo pak jsem vnímala mlhavě. Nečekala jsem to a dostalo mně to do pořádného šoku.
Colin mně něžně pohladil po tváři.
V jeho pohledu už nebyl chlad, ale touha.
Sklonil se a políbil mně. Něžně a vášnivě.
Ztuhla jsem.
Coline?
Pak jsem mu začala polibek oplácet.
Dala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu. On mi zajel rukou do vlasů a lehce mně hladil.
V té chvíli jsme existovali jen my dva a naše city. Všechno ostatní se rozplynulo a zmizelo.
Tak dlouho jsem v sobě skrývala city a potlačovala je. Teď, ale vypluly na povrch a celou mně pohltily.
Odtáhla jsem se.
„Coline, tohle dělat nemusíš.”řekla jsem.
„Nemusím, ale já to chci. Noe, já chci tebe. Vždycky jsi byla jen ty.”pousmál se.
„Miluji tě.”zašeptala jsem a znova ho políbila.
Ruku jsem mu položila do hebkých světlých vlasů a užívala si naši blízkost. Naši novou lásku.
Bylo to tak zvláštní. Colin, který se raději všem vyhýbá a je nevrlý tu teď je se mnou a já v jeho náruči.
Věděla jsem, že začal nový život. Život s ním.