DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE

Občas mi někdo dřív vyprávěl nějaký humorný příběh ze života,který se opravdu stal. Říkám si že je škoda, aby zapadl do zapomění,možná se mu někdo zasměje nebo aspoń pousměje. Tak je začnu zapisovat formou takových "humoresek". Nejsem v psaní zběhlý,spíš ty říkanky a básničky mi snad trochu jdou,tak se omlouvám za formu. Ale důležitý je myslím víc obsah a ta pointa...




DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE

Autor-život
Interpret-moje maličkost.

Jedno přísloví tvrdí,že méně je někdy více. Taky se dřív říkalo, že snaživý horlivec je horší než třídní nepřítel.
O pravdivosti těchto rčení se na sklonku života přesvědčil i pan Suchánek. Podzim svého života trávil v domově důchodců, který se nacházel v pěkném údolí mezi lesy a kopci.Tímto údolím protékala i horská říčka,provoz po silnici byl minimální,takže ideální místo na odpočinek a dožití-pokud se to tak dá nazvat. I když byl pan Suchánek po mozkové mrtvici odkázaný na invalidní vozík a taky špatně komunikoval,jinak byl celkem zdravý a i prostředí domova mu,ale i jiným obyvatelům dělalo dobře.

Postaráno o ně bylo na výbornou, a těšili se i určité míře svobody, samozřejmě v rámci jejich možností,věku a omezení. Pantáta Suchánek byl celkem čilý,i když většinu života svému příjmení "Suchánek " zrovna čest nedělal. Jeho dřívější vztah k alkoholu by se dal s klidným svědomím nazvat milostným poměrem,a pokud by toto pevné pouto nepřervala násilně mrtvice,byla by to láska až za hrob. A to doslova.

Těžko říct, jestli jeho mrtvička byla i důsledkem trvalé náklonnosti k alkoholu,ale v každém případě mu prodloužila život. Kdoví o čem děda Suchánek často přemýšlel,možná o tom,že se často tak zřídil že nemohl chodit. A že teď nemůže taky. Ale může aspoň jezdit,ruce má zdravé.
A tak tedy jezdil. Nejen po domově důchodců,ale jednou za čas i do hospůdky vzdálené asi necelý kilometr. Jel vždycky pomalu po kraji silnice,a několikrát se zastavil aby si odpočinul. Měl už své vytipované místa, na které vždycky zacouval aby nezasahoval do vozovky, takže nebylo na první pohled patrné,kam vlastně,na kterou stranu, jede.
A to se mu tenkrát stalo skoro osudné,druhá mrtvice, tentokrát srdeční nebyla daleko. A tam taky poprvé v životě pocítil na vlastní kůži "sílu dobra".

Hospoda,do které si občas zajel,samozřejmě jen za dobrého počasí, byla tenkrát už nadohled. Dal si vždycky pravidelně své dvě malé piva a jel zase pomalu zpátky.Těšil se na pivo a i na to,jak si "povykládá"s místními štamgasty nebo s hostinským.Jeho specifické řeči plné podivných zvuků,mumlání a huhňání,mimikou a máváním rukama,proloženém občas i trochu srozumitelným slovem,místní už částečně rozuměli.Tato řeč byla důsledek někdejší mozkové mrtvice,a zlepšilo se mu to už jen minimálně,stejně jako částečné ochrnutí jeho noh.

Připravoval se už na poslední etapu své cesty,když tu se na silnici,směrem od hospůdky objevily dvě turistky s batůžky.Děda jim nevěnoval pozornost,proč taky,se ženskými už dávno skončil-ovšem ne tak ženy s ním. Jak se vzápětí dost krutým způsobem přesvědčil.
Výletnice se vracely z podařeného výšlapu,,a nemohoucí děda na vozíku se jevil jako výborné zakončení dne, v podobě dobrého skutku.
Dobrý den,dědo,vy jedete do domova důchodců,že? My vás tam odvezem,je horko,jste určitě unavený a my to máme po cestě! A tak jedna drapla vozík i s milým dědou Suchánkem a už se jelo. Zpátky,odkud asi před hodinou vyjel.
Jeho mávání rukama a skoro zoufalé skřeky, považovaly ty dobré duše za odmítání ze slušnosti,tak tomu nevěnovaly nějakou zvláštní pozornost. Neděkujte dědo,nám to nic neudělá a vy si odpočinete! Děda Suchánek byl v takovém šoku,že i těch pár trochu srozumitelných slov,které uměl,v tom rozčilení nebyl schopen ze sebe vyloudit. Po chvíli už jen něco občas zachrčel, nebo zvedl rezignovaně ruku aby ukázal zpátky,ale i to posléze vzdal.

Milé turistky,naplněné sledkým pocitem z vykonaného dobréhu skutku,šly ve svém altruismu tak daleko, že dědu odvezly až ke dveřím ošetřovatelny,aby ho v pořádku předaly. Zazvonily na zvonek,na kterém stálo "kancelář,zvońte!" a když vyšla pečovatelka, podivila se. Dědo,vy jste dnes nějak brzo zpátky... Po těchto slovech spustil pantáta Suchánek zoufalý vodopád zvuků,prokládaných grimasami a opětovným máváním ruk. Když skončil,ošetřovatelka tlumočila s kameným výrazem jeho řeč těm dvěma dobrodějkám. Nastalo ticho. Trapně rozpačité. Jejich couvání a omluvné "promińte" zaniklo ve zvucích, které za nimi vydával děda Suchánek,a které se nápadně podobaly jednomu velice neslušnému,krátkému slovu, ženského rodu...