Toulám se Prahou

Toulám se Prahou a nevnímám podzimní chlad, který se mi nemilosrdně zakusuje do těla. Přitáhnu si bundu blíž k tělu a nadechnu se chladného vzduchu, prosyceného stále ještě letmým dotekem sluníčka. Usmívám se na lidi kolem, přestože k tomu nemám žádný zvláštní důvod. Pozoruji jejich tváře, jak se usmívají nebo mračí nebo jen lhostejně procházejí kolem mě.
Pomalu přicházím ke Karlovu mostu. Davy turistů spěchají okolo mě, snad za další památkou, zachytit nezachytitelnou krásu jejich majestátnosti. Usedám na nízkou zídku před starou bránou, jejíž jméno neznám, ale pod kterou jsem nesčetněkrát prošla při cestě na Karlův most. Slyším tiché šumění Vltavy, která se prodírá pod mohutnými pilíři mostu. Usazuji se a chlad zdi mě studí do stehen. Vedle mě na vyhrává na housle falešnou melodii slepý hudebník. Několik lidí se zastaví a vhodí do nastaveného klobouku minci, zbytek ale míří dál za svým cílem. Vytáhnu několik drobných a také je svěřím ošuntělému klobouku. Odměnou je mi další falešný tón.
Naslouchám řeči města. Jako by na mě promlouvalo tisícem hlasů, šuměním Vltavy, ruchem aut, shlukem cizích řečí turistů i hrou houslisty. Mám ráda tuhle naší tichou rozmluvu. Každá část Prahy na mě křičí svůj příběh, každá zídka mi chce vyprávět o objetích milenců. Poslouchám, každičkou částí těla vstřebávám tisíce osudů… Konečně mám pocit, že jsem doma.
Ještě chvíli vnímám řeč mého města a pak seskakuji ze zídky. Pohledem se loučím s okolím a tiše slibuji, že se sem ještě mnohokrát vrátím. Praha to ví, a tak jen její povzdech je mi rozloučením.
Odcházím a zasněný úsměv mi zdobí tvář ještě dlouhou dobu…