Poselství, druhá kapitola

Zazvonil budík. Adam se probudil. "Už zase ten sen!" naštval se.
Už třetí noc se mu zdálo o tom, jak ho pronásledují podivní jezdci v černém. Přišlo mu to, jako by to byla skutečnost. Dokonce měl poprvé po probuzení z toho snu ošklivou jizvu na ruce. Jeho máma si myslela, že je náměsíčný, a tak ho chtěla vzít k doktorovi. Adama to naštvalo - neměl rád návštěvy doktora, a tak se rozhodl, že se projde po lese, aby se trochu uklidnil. V lese měl pořád pocit, že ho někdo sleduje, a v jednu chvíli mu připadalo, že zahlédl podivného koně s jezdcem v černém.
Dnes měl jít k doktorovi, ale jeho máma musela náhle kvůli něčemu odjet do města, a tak se rozhodl, že se místo toho projde. Do lesa se bál jít, protože si myslel, že tam straší. Vydal se tedy na nedalekou louku. Po cestě potkal svého kamaráda a spolužáka Jana, a tak se rozhodl, že místo přímé cesty na louku s ním na chvíli půjde.
"Honzo, nebyla tady farma, a ne les?" podivil se Adam. Jan se zamyslel a udiveně řekl : "Nojo, máš pravdu. Snad jsme nezabloudili." Adam se otřásl. Přišlo mu, že z toho lesa vychází podivná černá mlha. "Honzo, mám z toho špatný pocit. Pojďme radši domů." Jan přikývl a řekl že Adama doprovodí, protože se také začal bát.
"Hej! Kde je můj dům!? A co tu dělá tahle chaloupka!? Tam byla přece zahrada!" vykřikl Adam. Honzu něco napadlo.
"Věříš na paralelní reality?" zeptal se. Adam přikývl a plný strachu řekl : "Myslíš, že jsme se dostali do jiné reality? Jak je to ale možné?" Jan neodpověděl a místo toho zajásal : "Támhle je můj dům! Poběž rychle!" Dali se do běhu, ale dům i jeho okolí se náhle začalo proměňovat ve zříceninu s věží uprostřed. Náhle Janovi vše došlo : "My jsme se nedostali do paralelní reality. Ona se dostala k nám! Prosakuje do našeho světa! Támhle zrovna mizí nějaké město!" Opravdu. V dálce se místo města začal objevovat les.
Civad Arb se zrovna vracel z lesa s košíkem plným hub, když zahlédl v dálce dva chlapce, pravděpodobně ne starší 15ti let. Adrien se už týden neukázal a tak se Civad musel vydat do azziského přístavu. Chtěl vědět, jestli ti chlapci někde Adriena neviděli, a tak se vydal směrem k nim. "Chlapci, neviděli jste kolem projíždět černovlasého mladíka v hnědém koženém oblečení?" zeptal se Civad. "Hele, my tomu člověku rozumíme! On mluví česky!" zajásal Adam. "Co to blábolíte? Na něco jsem se ptal..." zamumlal Civad. "Nemusíte bejt hned tak protivnej!" vyhrkl Adam a úplně zapomněl na spisovnou češtinu. "Mimochodem, Honzo, nevíš, kolik je hodin?" zeptal se svého kamaráda. Jan se podíval na hodinky a zaklel : "Sakra, zasekly se přesně na dvanáctce!" Civad náhle vykřikl : "Adrienova pečeť! Máš jí na tom pásku na ruce!" Jan se plácl do čela : "Blbost, to jsou moje hodinky." řekl. "Klidně to považuj za hodinky, ať už je to cokoli, ale je to i pečeť Adriena a já měl za úkol předat nositeli této pečetě dopis pro krále Jaroslava. Vy ovšem vypadáte jako cizinci, takže se za ním radši vydám s vámi. Jen si pro ten dopis dojdu, nechal jsem ho doma." S těmito slovy se otočil a spatřil hroznou věc - dveře do jeho chaloupky byly dokořán a před domem stáli tři černí koně...