Sangui

12.Kapitola
„A to si jako myslíš, že bys šla beze mě?!”křikla na mně Elen.
Pokrčila jsem rameny a ohlédla se po ostatních. Netrpělivě přešlapovali na místě.
„Elen, je to nebezpečné.”řekla jsem vážně.
„No a? Počkej tady, hned jsem zpátky. Ne že utečete!”otočila se na patě a zmizela v domě.
Došla jsem ke zbytku týmu.
„Vypadá to, že bude o člena na víc.”pípla jsem.
Alex rozhodil rukama v bezmocném gestu.
„Ty seš hrozná!”oznámil mi.
„Já vím, ale nešlo to. Měl sis to zkusit sám.”
„Tak sem tu. Jaký je plán?”ozvala se za námi Elen.
„Najít Amaru, zachránit Lusi, plus bonus zničit Amaru.”řekla jsem.
„Jó, to dáme.”mrkla na mně Elen.
Zamračila jsem se.
„Ale jsou tu také háčky. Nevíme kde Amara je, jak hodně je silná a jestli Lusi žije.”
Podívala jsem se na tetu s Alexem.
„Nevím kde je.”řekli oba zároveň.
Vzdychla jsem.
Tak a tady končíme.
Protřela jsem si oči.
Jak mám zachránit sestru, když vím prd?
Cítila sem se hrozně. Prázdně. Zdrceně.
Ještě pořád ve mně zůstali pocity za posledních pár hodin. Zjištění, že jsem vrah. Unesení mojí sestry a teď ještě Elen na nebezpečné výpravě.
„Já vím kde je.”ozval se ledový hlas.
Colin.
Všichni jsme se k němu otočili. Stál kousek od nás s rukama založenýma na prsou.
„Fakt?”
Kývl.
„Ale vždyť seš….”začala jsem, ale on mně utnul.
„Každý máme svá tajemství.”
Jak může Colin vědět, kde Amara přebývá. Je člověk a o magických bytostech se dozvěděl nedávno. Jak?
„Kde?”přerušil ticho Alex.
„To místo je v podzemí. Nad vchodem stojí skála a skála stojí v horách. Krkonošských horách.“
„Víš přesné místo?”ptal se Alex.
Kývl.
„Jak?!”nechápala jsem.
„Tak jo. Asi to vezmeme vlakem. Že?”zeptala se Elen.
„Bude to nejrychlejší. Dojedeme vlakem do hor a pak nás povede Colin.”
Hodily jsme si batohy na záda a rychlím krokem se vydali směr nádraží.
Já jsem přepla na autopilota a ponořila se do svých myšlenek.
Pořád mně trýznilo vědomí, že jsem zabila tolik nevinných lidí. Prolila jsem tolik krve a k ničemu. Chtěla jsem se jen bavit. Dělalo mi to radost.
V hrudi mně začalo tlačit.
Byli nevinní. Měli rodiny, práci, život. A já jim to ve vteřině sebrala. Jako by nic neznamenali. Nic víc než hračku, se kterou se mohu pobavit.
Před očima se mi objevil obrázek probodlé lebky. Nebyla tam krev, ale smrt ano. Skelné oči jakoby zírali na nůž. A ústa otevřená do A. Co když volal něčí jméno?
„Tak jdem. Ze druhého nástupiště.”oznámil Alex.
Zamrkala jsem.
Byli jsme na nádraží. V ruce jsem držela lístek.
„Já vás tady opustím.”řekla teta.
Řekla nám, že s námi nemůže jet. Někdo se musí postarat o úřady a podobné věci. Teď když nám shořel dům.
Hned poté co odjeli hasiči jsme přespali u naší sousedky. To už jsme byli rozhodlí k odchodu. Ráno nás Colin čekal venku s batohama a veškerou výbavou. Potom jsem se chtěla jít rozloučit s Elen, což se moc nepovedlo.
„Měj se pěkně. Mám tě ráda.”usmála jsem se a objala ji.
„Taky tě mám moc ráda.”zašeptala mi u ucha.
Pak se odtáhla a koukla po ostatních.
„Buďte opatrní. Budu na vás čekat.”každého ještě objala.
Když kolem mě procházela, nenápadně mi něco strčila do ruky.
Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela z dohledu.
„Sbohem.”zašeptala jsem.
Otočili jsme se a vydali se na nástupiště. Míjeli jsme spoustu lidí. Rodiče s dětmi. Pány s taškami v podpaží. Krásně oblečené ženy i mladé dívky. Všichni měli někam namířeno. Všechny čekal spokojený život. Ale co čeká nás? Nás, kteří nepatříme do světa lidí a stejně v něm žijeme? Nás, kteří ovládají magii?
Sedli jsme si na lavičku a netrpělivě čekali.
„Na co myslíš?”zeptala se Elen, která si sedla vedle mě.
„Na nic.”
„To ti nesním. Vždycky, když přemýšlíš, máš ten obličej.”řekla a předvedla velmi, velmi zadumaný obličej.
„Tak se netvářím.”zasmála jsem se a šťouchla do ní.
„Ale jo.”usmála se.
„Ty se taky netváříš jak anděl.”
„Já vím. Já se tvářím jak bohyně.”
„Bohyně srandy.”řekla jsem a obě jsme dostali záchvat smíchu.
„Coline? Doufám, že si normální.”vzdychl Alex.
„Já taky.”řekl Colin.
Obě jsme je zpražily pohledy.
Přijel vlak.
Vybrali jsme si prázdné kupé a roztáhli se v něm. Colin si sedl k okýnku. Já a Elen jsme si sedli naproti němu. A Alex si sedl na zbylé místo.
Po několika minutách mně kolébáni vlaku a neustále ozývající se koleje uspali.

„Vstávej, ospalče.”ozval se hrozně otravný hlas.
Otevřela jsem oči.
„Jsme na místě.”usmála se na mně Elen.
Pomalu jsem se posadila a protřela si oči.
„Kolik je?”zeptala jsem se ochraptělým hlasem.
„Půl jedné. A napij se.”řekl Colin a hodil po mně flašku s pitím.
„Dík.”
Lokla jsem si, hodila batoh na záda a vyšla z vlaku.
„Tak jo. Teď musíme jít pěšky. Ještě se stavíme v obchodě pro nějaké jídlo.”rozhodl Alex.
Byli jsme v nějaké malé horské vesničce. Vzduch tu byl čistý a svěží. Lidí kolem nás moc nebylo.
Vešli jsme do malého krámku s potravinami.
Nabrali jsme konzervy, polívky v sáčku, zeleninu, těstoviny, pití, ovoce. Zaplatily jsme a vyšli.
Prošli jsme klidnou vesnicí a ponořili se do světa lesa.
Začalo se oteplovat a za chvilku jsme měla triko celé smáčené potem.
Kolem nás panoval klid. Sem tam zašustilo listí, nebo něco přeběhlo přes cestu. Ptáčci vesele prozpěvovali.
„Je tu krásně.”vzdychla jsem.
„To mi povídej. Ty kopce mně zabijou.”zahučela Elen.
Pousmála jsem se.
„To přežiješ.”houkl na ni ze předu Alex.
Alex vedl naši výpravu. Já s Elen jsme šli za ním a kdesi za námi byl Colin, který sem tam křikl nějaký směr.
Pořád mi vrtalo hlavou, jak ví kde je sídlo Amary. Vždyť člověk a takových bytostech neví. Snad…
Elen hlasitě vydechla a rozpustila si své blonďaté vlasy.
„Chceš se uvařit?”zeptala jsem se udiveně.
Zavrtěla hlavou a dřepla si.
Zvědavě jsem se na ní podívala.
To tu hodlá umřít?
Namočila si ruce v kaluži, která byla před ní a smočila si vlasy.
Zavrtěla jsem hlavou a začala se smát.
„Ty seš cvok.”
„Teď jsem, ale schlazenej cvok.”zakřenila se.
Smotala si vlasy do copu.
„Brzo se setmí.”ozval se Colin.
Ohlédla jsem se po něm.
Stál s hlavou zakloněnou a zíral na nebe.
„Musíme najít místo k přespání.”
Začali jsme hledat nějaké rovné místo bez kořenů. Pak jsme rozložily stan.
Deky, ani spacáky jsme neměli.
„Holky přichystejte na večeři a my rozděláme oheň.”rozkázal Alex.
„O.K.”
S Elen jsme do ešusu nasypali těstoviny a zalili je vodou. Do druhého jsme dali masovou konzervu a dokrájeli zeleninu. Mezitím kluci rozdělali oheň a večeře se dala vařit.
Sluníčko už skoro zapadlo a mně začala být zima.
„Skočím si pro mikču.”oznámila jsem.
Batohy jsme měli ve stanu. Začala jsem je prohrabávat. Konečně jsem ji našla a navlíkla si ji.
Vzpomněla jsem si na papírek, který mi dala teta.
Sáhla jsem do kapsy a pomalu ho rozevřela.
Zachvěla jsem se.
Byly jsme tam já se sestrou. Ruce jsme měli kolem krků a smáli se.
Jako bych zaslechla její hlas. „Všechno dobře dopadne. Jen musíš věřit.” Říkávala mi vždy, když jsem byla na dně.
„Já věřím.”zašeptala jsem.
Pohladila jsem fotku a setřela si slzu.
Tohle se nemělo stát. Měli jsme žít poklidný a šťastný život. Ale osud nás rozdělil. Proč? Co jsme kdy špatného udělali? Co udělala Lusi?
Kdyby tu byla sedla by si ke mně a uklidňovala mně. „Neboj se Noemi. Nic nás nikdy nerozdělí, a jestli ano, my si k sobě cestičku vždy najdeme.”smála by se.
„Já si tě najdu, ale živou?”
„Noe? Si v poho?”
Leknutím jsem nadskočila. Koukla jsem se do rohu a spatřila Colina. Musel tu sedět celou dobu a já so ho nevšimla.
„Jo.”špitla jsem a setřela si slzy.
„To bych neřekl.”vzdychl. Klekl na čtyři a došel ke mně. „Kdyby bylo vše v pohodě, tak tu nebrečíš.”
„Já nebrečím.”
Bravó Noe! Slzy na tváři, ale nebrečíš.
Pousmál se.
„Co se děje?”
„Já…………….jen se mi stýská.”
„My ji zachráníme.”
„Já vím, ale………..”hlas se mi zlomil a já se rozbrečela.
Colin ztuhl, ale pak mně objal a začal mně lehce pohupovat.
„Šššš. Uklidni se.”
Skrčila jsem se do klubíčka a držela ho za mikinu.
„Jak? Jak se mám uklidnit? Ona tam někde je. Možná ji Amara dělá něco zlého. Možná ji zabije. Nebo ji mučí.”chrlila jsme ze sebe.
„Ty nevěříš svojí sestře?”
Zarazila jsem se a zahleděla se mu do jeho ledových modrých očí.
„Věřím.”
„Ona na tebe počká. Ať se děje co se děje.”
Sklopila jsem oči.
Ano. Ona na mně počká.
Začala jsem zhluboka dýchat a pomalu se uklidnila.
„Děkuji, Coline.”
Pokrčil rameny a povzbudivě se na mně usmál.
Uvědomila jsem si, že ačkoli se Colin chová chladně a někdy i hnusně, i on má city. Dokáže soucítit a pomoct. To je na něm krásné. Vždy vás podrží.
Elen vlezla do stanu a rozpačitě si nás začala prohlížet.
Uvědomila jsem si, že pořád svírám Colinovu mikinu a on má paži kolem mých ramen.
Odtáhl se a já sklopila oči.
„Večeře je hotová.”oznámila Elen.