Sangui

11.Kapitola
Probudila jsem se s pěknou kocovinou.
Pomalu jsem se posadila a rozhlédla kolem sebe. Nejdřív jsem si nevzpomínala co se stalo a jak jsem se sem dostala, ale pak se mi začali postupně vracet vzpomínky.
„A sakra.”zanadávala jsem.
Odhodila jsem hebkou peřinu.
V Colinově pokoji panoval příjemný chládek a ticho. Někdy z akvárka zašplouchala rybka, nebo v kleci zašelestil papoušek. Ronyho jsem nikde neviděla.
Vstala jsem a malátně přešla pokoj k oknu.
Venku už bylo denní světlo. Lidé venčili psy a malé děti.
Zaslechla jsem cvaknutí dveří a rychle se otočila, což nebyl dobrý nápad, protože jsem slítla na zem.
„Nezabij se.”poznamenal Colin.
Mlčela jsem. Byla jsem v rozpacích z toho, co jsem provedla večer. Připadala jsem si tak blbě, že bych se nejraději na místě propadla a zmizela mu z očí. Ale mé přání se nevyplnilo.
Colin měl na sobě to samé jako vždycky, ale vlasy mu z obličeje držela černá čelenka. V rukou nesl tác s jídlem, který položil na stůl.
„Jak ses vyspala?”zeptal se a začal si mně prohlížet.
Vstala jsem a přidržela se zdi.
„Blbě.”přiznala jsem.
„Včera jsi byla na mol. Na najez se.”
Podívala jsem se na jídlo a zhoupl se mi žaludek.
„Ne, já nebudu riskovat, ale díky.”odmítla jsem.
Pokrčil rameny a nechal to být.
„Coline, chci se ti omluvit za včerejšek. Já……………ani nevím co říct.”vzdychla jsem.
„V pohodě. Ale dost si mně vystrašila.”pousmál se.
Sklopila jsem zrak a došla k posteli. Usadila jsem se a ruce sloužila do klína.
„Nic si z toho nedělej. Byla jsi opilá a to člověk dělá různé blbiny. Přežil jsem to.”štípnul se, aby mi dokázal, že žije.
Zasmála jsem se.
„Cos tam vlastně dělal? Myslela jsem, že na takové akce nejseš.”
„Nejsem. Přišel jsem tě zachránit.”
„Jak si to věděl?”nechápala jsem.
„Tajné.”
Vzdychla jsem.
„Díky žes mně od tamtud dostal.”zakřenila jsem se.
„Není zač. ty bys to taky udělala.”
„Neudělala. Protože ty by ses nikdy neopil.”poznamenala jsem suše.
Pokrčil rameny.
V duchu jsem si snažila představit opilého Colina, ale selhala jsem. Nějak to k němu nepasovalo.
Zakručelo mi v břiše.
„Vážně si nic nedáš?”
„Já nemám hlad.”
„To slyším.”
Vzal talíř a položil ho vedle mě.
Podívala jsem se na plátky ovoce.
„Coline, fakt na to nemám stavěnej žaludek.”
„Něco sníst musíš.”
Zamračila jsem se na něj a vzala si plátek manga. Strčila jsem ho do pusy a nekonečně dlouho přežvykovala.
Kupodivu jsem zjistila, že mi není tak blbě, jak jsem si myslela.
„Tak co?”zeptal se.
„Dobrý.”
Vzala jsem si další a za chvíli na talíři nic nezbylo.
Colin vzal nádobí a zmizel v domě.
Protáhla jsem se.
Líně jsem vstala a vyšourala se z pokoje.
Dům byl tichý a temný.
Procházela jsem tmavou chodbou a pak se vydala dolů po dřevěných schodech.
Nic jsem neslyšela jen své vlastní kroky.
V tom mi někdo sáhl na rameno. Vykřikla jsem a kopla.
„Panebože, Noemi! Já se tě začnu bát.”vyjekl Petr.
„Ježíš. Promiň.”
„Taky tě rád vidím.”usmál se na mně.
„Já tebe taky.”
„Co tu vlastně děláš?”zeptal se a prohlídl si mně od hlavy k patě.
Jak jsem asi vypadala?
„Colin mně sem vzal.”
„Můj brácha Colin? Seš si jistá?”divil se.
„Jo. Včera jsem měla menší problém a on mně zachránil. A jelikož jsem ztratil klíče, nechal mně u sebe.”vysvětlila jsem.
„Páni. On je poslední dobou fakt divnej.”
Naklonila jsem hlavu na stranu.
„Dobré ráno Petře.”ozvalo se za mnou.
„Čau Coline. Tos mi neřek, že si domů taháš holky.”popíchl Colina Petr.
„Moc vtipný.”poznamenal chladně Colin.
„Víš, asi bych ti měl říct, že Erik ještě nejedl.”
„Sakra. Kde je táta?”
„Co já vím.”rozhodil ruce Petr.
Oba se na mně otočili.
„Musíš jít domů.”zavrčel Colin.
Petr na něho kývl a odešel.
Colin mně popadl za rukáv a tahal pryč.
„Co se děje?”nechápala jsem.
„Měla bys jít domů. Je už pozdě.”
„Kolik je?”
„Tři hodiny.”
Vystrkal mně ven a táhl k brance.
Byla jsem zmatená, tak jsem se vůbec nebránila. V jednu chvíli se se mnou normálně baví a v druhou mně vyvádí pryč, jako bych strašně otravovala.
Ale on si mně k sobě vzal. Nemusel.
Zamračila jsem se.
„Domů trefím. Dík.”řekla jsem ostře a strhla jeho ruku.
Zabodl do mě své ledově modré oči.
„Příště na sebe dávej větší pozor. Nemohu tě k sobě brát pokaždé.”
Vzedmul se ve mně vztek.
Otočila jsem se a bez ohlednutí odkráčela. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale nezastavila jsem.
Vletěla jsem k sobě do domu a připravila se na dlouhé vyprávění.

Konečně mně propustili. Dostala jsem zprda, ale nic víc.
Vyhlédla jsem z okna.
Sluníčko už skoro zapadlo a na město se snášela chladivá noc. V ulicích už svítily lampy.
Uvnitř mě se něco pohnulo. Pocítila jsem známé leptání ze vnitř.
Je čas. Čas zabít! ZABÍT!
Usmála jsem se.
Sáhla jsem si za opasek pro nůž, když jsem sebou trhla.
Nůž tam nebyl.
„Sakra.”zasyčela jsem. Musel zůstat u Colina.
Co když si uvědomí, že ta zmizení lidí mají spojitost se mnou?
Potichu jsem se v plížila do kuchyně a vzala si nůž nový. Měla jsem jasný cíl.
Zbavit se Colina.
Rozutekla jsem se k jeho domu. Neslyšně přelezla branku a začala obcházet dům.
Ve vnitř byla tma a ticho.
Hledala jsem otevřené okno, ale nic. Všechna byla zavřená.
Zabij už!
Hlad sílil.
Pak jsem si všimla pootevřeného okna do chodby.
Usmála jsem se a vlezla dovnitř.
Byla tu tma jak v pytli.
Pomalu jsem se vydala vpřed. Bylo ticho jako v hrobě.
Najednou jsem za sebou zaslechla zavrčení a o chvilku později mně někdo vymrštil proti zdi. Tvrdě jsem narazila a svezla se k zemi.
Zakňučela jsem. Když jsem vzhlédla uviděla jsem Colina.
„Co tu děláš?”zeptal se.
„Chci si hrát.”skočila jsem po něm a pokusila se ho svalit, ale on mně chytil za ramena a práskl mnou o zem.
„To mi došlo. Myslela sis, že mi to nedojde?”zavrčel.
„Nevím.”usmála jsem se.
V bleskové rychlosti jsem popadla nůž a vymrštila ho do předu.
Colin uskočil. Všimla jsem si, že v ruce drží nějakou malou lahvičku.
Skočila jsem po něm.
„Nech toho!”sykl.
„Já-si-chci-hrát.”
„Noemi! Tohle nejsi ty! Nejsi to ty! To je Amara!”zaječel na mně.
Zarazila jsem se v půlce kroku.
„Jak ses o ní dozvěděl?”
Nikdy jsem mu o ní nevyprávěla a ostatní by si to nedovolili.
„To tě nemusí zajímat.”sykl a skočil po mně.
Podržel mi ruku u krku a oba jsme prolétli oknem, které se roztříštilo.
Divoce jsem zaječela a švihala kolem sebe nožem.
„Ty zmetku!”zakřičela jsem a povalila Colina na záda. Podržela jsem mu nůž u hrdla, ale on mně odkopl a já vletěla do keře. Tam mně chytil za krk a zaklonil mi hlavu.
Snažila jsem se mu vysmeknout, ale jen jsem se přiškrtila.
Donutil mně otevřít ústa a vlil mi do krku tekutinu z té lahvičky.
Začala jsem prskat a odskočila jsem.
Nejdřív se nic nedělo, ale pak mně chytli křeče. Padla jsem na zem a svíjela se bolestí. Ječela jsem.
Najednou jsem ucítila, že brečím. Ne kvůli bolesti, ale kvůli tomu, že jsem si všechno uvědomila.
Šelma zmizela, ale před očima jsem měla tváře mrtvých lidí.
Zabila jsem je. Já! Zabila!
Začala jsem vzlykat.
Kolik jich bylo? Kolik lidí jsem zabila? Vzala jsem jim život, jako by nic neznamenaly!
Krev. Samá krev.
„Noemi.”zaslechla jsem vzdálený hlas.
Nevnímala jsem ho. Vnímala jsem u mučivou bolest v duši. V hrudi mně tlačilo a měla jsem problém dýchat. V krku jsem měla knedlík.
Nůž, tma, tělo, krev. Maso, já……..
„Neeeeeeeee!”zaječela jsem z plných plic.
Začala jsem sebou házet.
„Noemi!”zaslechla jsem ten hlas znovu.
Schoulila jsem se do klubíčka.
Ucítila jsem něčí dotek na zádech.
„Noemi. Už je to dobrý. Je to v pořádku.”uklidňoval mně Colin.
Otočila jsem se k němu.
„Dobrý?! Já zabila lidi! Vzala jsem jim životy! Měli rodiny! Děti! Měli život!”křičela jsem na něj.
Zíral na mně s doširoka otevřenýma očima, plnýma starosti.
„Tos nebyla ty. Amara tě ovládla. Nemohlas to ovlivnit.”řekl klidně a položil mi ruku na rameno.
„Můžu za to já! Já! Chtěla jsem tě zabít! Chtěla jsem to!”
„Nemůžeš za to.”
„Mlč!”rozbrečela jsem se.
Jak může říct, že za to nemůžu? Já jsem v ruce držela nůž. Já jsem zabíjela nevinné lidi. Já jsem zrůda.
„Jsem zrůda. Vrah. Zabila jsem je. Zabila. Já. Proč? Nechtěla jsem. Zabila jsem.”mumlala jsem potichu.
Vzal mi obličej do dlaní a zahleděl se mi do očí.
„Noemi. Tos nebyla ty, ale Amara. Ovládla tě a hrála si s tebou. Ty bys nic takového neudělala, ne schválně. Slyšíš mně? Ty bys nezabíjela.”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zabila jsem.”špitla jsem.
Klekl si ke mně a objal mně.
„Nezabilas. Věř mi.”zašeptal mi do ucha.
„Chci ti věřit, ale nemůžu. Nemůžu.”vzlykla jsem.
„Noe. Věříš mi?”
Přikývla jsem a pevně sevřela víčka.
Pustil mně.
„Tak mi slib, že se nebudeš obviňovat. Tys to nedělala, byla si jen prostředník. Ty bys to neudělala. Já ti věřím a tvá rodina také. Ale musíš věřit i ty nám. Rozumíš? Musíš nám věřit.”naléhal.
“Ale jak jim to mám vysvětlit?”
„Oni to vědí. Šel jsem za Alexem, hned co jsem si to dal dohromady a on mi dal en lék. Věděli jsme, že půjdeš po mně.”
Mlčela jsem.
„Dobře.”řekla jsem nakonec, ale uvnitř mě dál zuřila válka.
Colin mi pomohl na nohy. Zírali jsme jeden na druhého když jsem zaslechla křik.
Trhla jsem sebou.
Ten hlas bych poznala kdekoli. Slýchávala jsem ho každý den.
„Lusi.”vydechla jsem a rozběhla se k domu.
To co jsem uviděla mně málem zabilo.
Celý náš dům stál v plamenech.
Vyjekla jsem a rozběhla se blíž.
„Lusi! Lusi!”ječela jsem.
Vběhla jsem na zahradu, která už tak byla z poloviny v plamenech. Všude to byl samý čmoud a já se začala dusit.
Zaslechla jsem smích a vydala se za ním.
Kouř mně štípl v očích a hrnul se mi do plic.
„Lusi!”zasýpala jsem a rozkašlala se.
Pak jsem ji uviděla.
Amara ji držela s nožem pod krkem a smála se na mně. Lusi na mně vykuleně hleděla.
„Ahoj Noemi. Tak jsme se shledali.”usmála se Amara.
„Pusť moji sestru.”zavrčela jsem.
„Hmm. Mohu, ale ty budeš muset jít se mnou.”
„Noemi! Nedělej to! Uteč!”vykřikla sestra.
Amara s ní trhla a ona zakňučela.
„Tak co? Obětuješ svoji sestru? Nebo pujdeš se mnou?”smála se.
Skousla jsem si ret. Když s ní půjdu ohrozím celý svět, ale když ne zabije moji sestru.
Ohně přibývalo a kouře též.
Lusi se začala klepat. To mně dostalo.
„Dobře. Pust ji a já s tebou půjdu.”hlesla jsem.
„Správně moje drahá. Správně.”
Už jí sundávala nůž z krku, když mně někdo popadl za ruku a táhl pryč.
„Ne!”vykřikla jsem a ohlédla se po sestře.
Amara se zasmála. Popadla sestru a utekla.
„Ne! Ty debile! Ona ji zabije!”ječela jsem.
Ten někdo mně vyvedl z ohně a posadil na trávník. Kašlala jsem a hrozně mně olela hlava. Oblečené jsem měla místy propálené a špinavé.
„Ne! Ona ji unesla!”křičela jsem.
Všimla jsem si, že tu se mnou sedí teta, Alex i Colin. U našeho domu stáli hasiči a kropily.
„Unesla ji.”zašeptala jsem.
„My víme. Ale s tím už nic nenaděláme.”řekl Alex.
„Nic?! Můžeme ji najít. Amara ji nezabije. Jinak by ji zabila tam. Máme šanci ji od tamtud dostat!”zaječela jsem na něj.
„Noemi, je to nebezpečné.”
„Celý můj život je nebezpečný. Ale nehodlám přijít o svou sestru.”sykla jsem.
Všichni tři se na sebe podívali a pak na mně.
„Dobře. Ale bude to hodně nebezpečné.”
Rozbrečela jsem se. Úlevou, že mi pomůžou a také kvůli sestře. Amara ji unesla a já ji nechala.
Neboj se Lusi. My tě zachráníme.