Postrádám (A to je únavné)

„Jsi nikdy neutichající smutek. Smutek stínu předešlých dní.
Mé bolavé srdce jej neumí opustit. Krčí se v jeho nejtemnějším koutě.

Ale jen díky němu vím, že jsem stále naživu.

Připomíná mi, že jsem kdysi milovala.
Připomíná i Tvou lásku.

Je to dávno. Ale. Bylo to opravdové.
Já a Ty.
Milovaly jsme se.

Nemůžu se přimět zapomenout."


Lidé neustále opakují ty omšelé fráze typu Pro jedno kvítí slunce nesvítí.
V této myšlence jsem našla novou pravdu. Pro jedno kvítí slunce nevychází.

Líbí se mi. Je pravdivější.

Tak dlouho jsem se neprobudila s úsměvem na tváři.
Už se neusmívám.
Ani nebrečím.

Jako bych přestala vnímat.

Jednoduše - prostě existuji.
V tomto čase, na tomto místě.
Dýchám, mlčím. Jsem.

Postrádám. A to je únavné.


"Ptali se. Ptali, ale já o Tobě nikomu neřekla.
Ne to podstatné.

Řekla jsem jim, že jsi byla úžasná. (I když, občas ne zas tak úžasná.)
Řekla jsem jim o Tobě to hezké, co vím.

To složité jsem vynechala.

Jako třeba to, že jsem Tě musela navždy ztratit, abych pochopila, že bez Tebe nedokážu žít.

Řekla jsem jim, že jsem Tě milovala.
A to je pravda.“



Déšť hladí pochmurnou tvář. Jsem ztracená ve svých vlastních pocitech. V hlavě na tolik myšlenek, že nelze žádnou z nich vyzdvihnout.
Nikdo se nedívá, jsem tu sama.
Cítím chlad promoklé hlíny, na které klečím.
Na mysl mi přišla jediná otázka. Jak dlouho tu jsem? Nevím. Čas pro mne dávno ztratil význam. Už není důležitý.
V ruce svírám poslední ze vzpomínek. Poslední, kterou jsem si uchovala. Ostatní jsem v návalu vzteku, který přišel ruku v ruce s neúnosným zoufalstvím, spálila na prach. Ale s touhle jsem to nedokázala.
Jediná památka na den naší svatby.

Byl to velký den. Krásný. Byl náš.

A dnes, o pár let později, tu stojím. Sama. V dešti.
A sleduji, jak kapky rozpouští poslední ze vzpomínek. Úsměvy mizí a namísto nich zůstávají jen barevné šmouhy.

Pomalu jsem se zvedla. Zavrávorala jsem. Už jsem slabá, unavená životem.

Ještě chvíli tiše postávám a pak se konečně přinutím k odchodu.
Jak jsem ale nechala ruku klesnout až k bokům, lehce narazila do pánevní kosti. Ztratila jsem kontrolu a sílu ve svých prstech. Vyklouzla mi fotografie, kterou jsem v nich držela a já bezmocně přihlížela, jak se lehounce snáší na Tvůj hrob.

„Krásné výročí.“ Pronesla jsem do prázdna, jakoby šeptem.

I dopad kapek byl hlasitější.