Toužím

"Probuď se. Vstávej." jakoby šeptem se z dálky ozývá známý hlas. Postupně nabírá na síle.
Skrz malé škvírky pootevřených očí ke mne proniká světlo. Oslepuje mne.

"No tak vstávej!" důrazný podtón ve Tvém hlase doprovází nečekaný náraz do týlu.
Šokovalo mne to, trhnutím jsem vyskočila na všechny čtyři. Zmateně se rozhlížím kol sebe.

Mlžný opar vzpomínky na toto ráno se pomalu rozpouští.

Ještě naposledy Tě spatřím.
Polštář v ruce a ve tváři omluvný výraz. V očích jemný náznak rozptýlenosti.
Má reakce Tě lehce vyvedla z míry.

Poslední pohled.

Poté se, jako duch, rozplýváš v prostoru a úplně mizíš.

K uším mi ještě provokativně doléhá zvuk něžně pobaveného smíchu a pak už jsem tu zase sama.

Sama se svými pocity.
Cítím chlad potu, jež mi orosil nahé tělo.

Přísahám. Je to, jako bys tu byla. Jako bys nikdy neodešla.

Ještě stále Tě cítím.


Nedokážu zapomenout na to ráno.
"Bude to, jako bych nikdy neexistovala. Slibuju." před nosem jsi mi zabouchla dveře našeho bytu.

Našeho?

Už nikdy víc.
To ráno to bylo naposledy, co jsem Tě spatřila.

Myšlenka na Tebe mne však doprovází každičký spropadený den mého mizerného života.
Místa, na kterých se dříve vyjímaly naše fotky, zejí prázdnotou. Ticho, jež mne obklobuje je tak hlučné, že se nedokážu soustředit.

Šílím.


Toužím po tom, Tě ještě jednou potkat. Podívat se do těch překrásných očí, pohladit Tvou jemnou tvář a říct Ti ty dvě slova, která celou tu dobu tíží lehkost mého bytí.

"Lhala jsi."