Niněrista

Poprvé se potkali na malinkým náměstí u malinký, zčernalý kašny. On seděl pod baldachýnem z barokních andělíčků, kterým ze džbánů tryskala voda a padala do malinký nádrže s malinkou kamennou zídkou. Seděl na té zídce a hrál na niněru. Točil klikou, prsty mu lítaly po ochmataných klávesách a niněra zpívala. Tak strašně teskně. Náměstí bylo tak malinký, že se na ně sotva vešel jeden japonskej zájezd. Turisti stáli kolem kašny, objektivama foťáků mlátili andělíčky po hlavách a přitom šourali zádama o zdi baráků kolem náměstí, až byly krásně vyhlazený a zářivý. A on tam seděl a pro jejich zábavu hrál ty nejtesknější melodie, smutný příběhy lidstva beze slov. Japonci nadšeně mačkali spouště foťáků a do futrálu mu házeli eura – chudáci si ani nezjistili, čím se tady platí. A opodál stála Ona a krásnej žal jí svíral hrdlo. Milovala žalostnej zpěv toho nástroje. Milovala žalostnej výraz v Jeho očích. Hrál jen pro Ni. A houf japonců, ale na ty sral, jakoby tam ani nebyli.
Když se setmělo a turisti zalezli do hospod, procházeli se městem a vyprávěli si o svých životech. Neznali jméno toho druhýho, ale znali jeho příběh. Půl roku před tím, než se narodil, přišla velká povodeň, na kterou si detailně vzpomíná. Půl roku před tím, než se narodila, pohřbili její rodiče babičku. Nepamatuje si to. V pěti letech ho poprvé pokousal pes. V pěti letech věřila na Ježíška. V jedenácti přišel o panictví. V jedenácti věřila na lásku a prince. Ve dvanácti holka, se kterou přišel o panictví, zemřela při autonehodě i s rodičema, babičkou a tetou. Ve dvanácti měla první menstruaci. Myslela si, že umírá. Ve třinácti začal pracovat, aby si mohl kupovat hračky. Ve třinácti se řízla do stehna, aby zjistila, jestli to bolí. Šli kolem bordelu, před kterým stál trpaslík v principálským obleku: „Pojďte dál, určitě se vám to bude líbit. Máme i něco pro dámu.“ „Ne, dík.“ „A nechcete aspoň trochu koksu? Prodávám jen kvalitku, beru to sám, tak bych do sebe přece nerval svinstvo.“ „Ne, dík.“ V sedmnácti mu máma řekla, že musí jít do armády, protože už ho nehodlají živit. V sedmnácti si chtěla vzít život, protože ji ve škole šikanovali. V devatenácti ho vyhodili z armády. V devatenácti přestala mluvit a chodit. Ve dvaceti byl tři dny v komatu po tom, co se zhroutil z vyčerpání. Ve dvaceti přestala menstruovat…
„Musíme se sebou něco udělat. Chce to radikální změnu. Teď hned. Zahraješ mi? U mě doma?“ Šli k ní domů. Bydlela v podzemním bytě, kterej byl udělanej z garáže. Postel, naproti dřez a na kratičký lince jednoplotýnkovej elektrickej vařič. Záchod za umakartovým paravánem. Permanentní chlad od země. Neměla tam žádný jídlo, jen nedopitou lahev Black velvet. Vzala dvě sklenice na vodu a rozlila flašku. Každýmu vyšlo do třetiny sklínky. Napili se, on si posadil na klín niněru, roztočil kliku a začal hrát. Teskná melodie, hlas se jí chvěl. Ona jí tak strašně rozuměla. Chtěla tu zpívající krabici pohladit a říct To nic, já tě chápu. Nejsi v tom sama, jsem v tom s tebou. Vybreč se, pověz mi to všechno a ráno to bude dobrý. Kus posranýho dřeva. Musíme se sebou něco udělat. Seděla na zemi, oči zavřený, poslouchala. Tíseň všeho světa. Krásná. Sladký žal, co člověka obnažoval v celý jeho kráse, ubohosti i šerednosti. Otevřela oči a podívala se do dlaní. Na dlaních jí jako příběh běžely krásy dětství. Na zápěstí jí pak blikotaly prohry. Po rukou jí stékaly obrazy života – první pusa, první známka ve škole, první zklamání, první milování, první rozcházení. Každej byl někdy v něčem první, aspoň sám pro sebe. Obrazy jí tekly po rukou, proplývaly mezi prsty a mizely bůhví kam. Musíme se sebou něco udělat. Zbavit se minulosti. Do prdele s těma příběhama. Do prdele se vzpomínkama. Zničím vzpomínky. Zabiju je. Bodnu do té hnusné ruky, odkud tryskají všechny ty sračky. Niněra šeptala. Byla unavená a smutná. On pomalu točil klikou, prsty lehce klouzaly po klávesách, oči měl zavřené. Nohou si lehce podupával do rytmu a špičkou boty rozstříkaval loužičku krve po zdi.