Plameny

Díváte se občas do ohně? Pozorování plamenů tančících po ohořelých kusech praskajícího dřeva má na člověka až éterický účinek. Jakoby jeho pohyby sváděly a nutily vás bedlivě pozorovat to impozantní představení plné tvarů a překrásných kreací. Lidé v něm často vidí radost. Bohužel vás ale z tohoto omylu musím vyvést. Oheň nebyl vždy divoký. V dávných časech byl oheň klidný a jeho pohyby byly ladné a pomalé. Na jeho ničivé povaze mu to pranic neubralo, jen zuřivost v něm nebyla. Byl klidný a vyrovnaný jako stařec čekající na smrt smířený se vším, co mu život nabídl. Dovolte mi to osvětlit a říci vám, kde se vzala energie toho pozoruhodného a nespoutaného živlu a co nás svádí nespouštět z něj oči.

Příběh se odehrál kdysi dávno v dobách dlouho zapomenutých, kdy nejen lidé věřili v bohy ale i bohové věřili v lidskou podstatu. V dobách, kdy na trůn nastoupila mladá a krásná královna Seleste. O jejím království bychom dnes již těžko hledali nějaké zmínky, ale to předbíhám. Když započala vláda královny Seleste, její duše byla čistá a ona sama byla člověk z podstaty dobrý. Její krása byla známá po celém zmapovaném světě. Její světlé vlasy, tak zářivé a dosahující až do půli zad, ukradly srdce nejednoho muže. Ačkoliv byla její tvář jemná a sličná, ona sama s ní nebyla spokojená. Vypadala o několik let mladší, než opravdu byla, a měla za to, že jí tento roztomilý nedostatek ubírá na vážnosti a těžko se s ním dosahuje autority. Celému království bylo divné, že tato překrásná žena odmítá všechny nápadníky, jež se ucházeli o její ruku. Důvod k tomuto jejímu tvrdohlavému jednání byl prostý. Již před nástupem na trůn byla zamilována do jednoho ze svých služebných. Mladý chlapec urostlé postavy, skromný a starostlivý. Není divu, že mladá žena obklopena namyšlenými lidmi vyšší společnosti nalézala útěchu právě v náručí tohoto muže. Jmenoval se Mirates. Z jejich lásky vznikl syn. Kvůli společenskému postavení nechali plod svojí touhy světu zatajen a Mirates ho vychovával u sebe. Ovšem velká moc v rukou jediného člověka, jehož osobnost není příliš silná, může být jako rakovina na duši. Jako ohavná nestvůra užírající lidské ctnosti, dokud z nich nezbude jenom zloba a slepota.
Poprvé přišla ke slovu tato ohavná nestvůra, tak důmyslně schovaná až v nejhlubších zákoutích lidské mysli, když na velké město, jemuž Seleste vládla, zaútočily zástupy nepřátel ze sousední země. Seleste nájezdy odrazila. Jako mstu za zbytečně ztracené životy ve svých řadách zahájila protiútok a smetla svého nepřítele ze světa. Pocit po vyhrané bitvě, to zadostiučinění, ji naplňovalo spalující touhou dobývat. Cítila se mocná a chtěla svou sílu všem předvést. Tak začalo období rozkvětu tohoto království ale zároveň období zániku pro mnoho jiných. A s každým vítězstvím byla její touha po moci silnější. Sama sobě omlouvala své činy, ty stovky a tisíce mrtvých, zmařené životy a polámané osudy, myšlenkou, že to dělá hlavně pro dobro svých poddaných. Nechtěla si přiznat, že se jedná pouze o touhu po krvi. Mirates její změnu pozoroval, ale nenašel odvahu se své královně postavit. Prozatím.
Když se Seleste vracela ze svého posledního tažení, jel s ní celý jeden povoz zajatců. Služebnictvo a zástupci prostšího lidu v počtu zhruba padesáti lidí, svázaní a čekající na svůj další osud. Seleste je nechala po jednom veřejně oběsit. Mirates věděl, že žena, kterou kdysi dávno potkal a matka jeho 5 let starého syna, je již dávno mrtvá. Zemřela v pohledech na bitevní vřavu. Rozhodl se, že ji zkusí přivést zpět. V době, kdy se Seleste chystala ulehnout na lože, přišel za ní do pokoje s tváří utrápenou a smutnou.
„Neměl bys smutnit drahý, vracím se z vítězné bitvy."
„Ano, slyšel sem." odpověděl Mirates chladně.
„Nepoblahopřeješ mi?" zeptala se ho hlasem rázným a vyčítavým.
„K čemu mám blahopřát, Seleste? K mrtvým vojákům a zničeným životům? Proč si nechala popravit ty nebožáky?"
„Byli to přeci nepřátelé, Mirate. Nepřátelé mého království. Museli být potrestáni"
„Byli to obyčejní lidé! Trestáš je smrtí za to, že žili na jiném kusu země než ty? Kdo ti dává právo rozhodnout, kdo bude žít a kdo ne?! Nejsi bůh!"
Seleste chvilku neodpovídala. Výčitky z úst jediného člověka, kterého kdy milovala, se jí v hlavě mísily s její krvelačnou touhou po moci. Krev vyhrála. Aniž by se na Mirata podívala, zavolala stráže. Nechala přivést svého syna a krátce si oba pohrdavě pohlížela.
„Kdo jsi, abys mi říkal, co smím a co ne? " řekla hlasem chladným a plným zášti. „Podívej, co jsem vybudovala! Mohu si dělat, co se mi zachce, a já rozhoduju o tom, zda jsou má rozhodnutí správná. Jenom já! A nikdo nemá právo mi mé činy vyčítat, o to méně ty!"
Zvuk čepele vylétávající z pochvy rozsekl ten moment a roztříštil naději Seleste na milion malých kousků. Vytáhla meč od pasu jednoho ze svých strážných a probodla svému synovi krk. Nelze říct, co jí vedlo k tomu zabít právě to malé dítě. Možná v něm viděla budoucí hrozbu. Možná, že bylo prostě jenom blíž po ruce. Hned jak se Mirates vzpamatoval z událostí posledních vteřin, ovládl ho příšerný vztek. Chtěl udělat té ženě to samé, co udělala ona jeho synovi. Snažil se sáhnout po zbrani druhého ze stráží. Nestihl to. Meč skončil svou pouť v jeho hrudníku a proťal mu srdce. Když Seleste viděla, co provedla, téměř zešílela. Začala si uvědomovat své vlastní skutky. Pozorujíc toho malého chlapce, jak bezvládně leží v kaluži krve, přišla Seleste o rozum. Jediné, co se jí opakovalo v hlavě, byla věta "Nejsi bůh.". A proč by se jím nemohla stát? Mohla by pak vrátit svého syna ze záhrobí a odčinit tak ten příšerný čin. Ale bohové nežijí s lidmi. Bohové musí své božství prokázat, a jen tak mohou být oproštěni od toho smrtelného světa. Seleste vydala nejpříšernější rozkaz, který tento svět do té doby viděl. Aby se mohla opravdu oprostit, musela zůstat jen ona. Potom ji k sobě bozi přijmou. Dala svému vojsku rozkaz vypálit celé království. Plameny svojí mocí ničily dům po domu a zabíjely nevinný lid. Ženy i děti, muži i starci, všichni byli nakonec vytržení z prokletí života rukou líných jazyků plamene. Ani bohové nevydrželi pohled na tento nesmyslný a neuvěřitelně nechutný akt. Žádný z nich krom jednoho. Boha podsvětí, správce pekel, stvoření temné ale spravedlivé. Když viděl, že ostatní bohové otočili svůj zrak, neměl na výběr. Pokud žádný z bohů neobrátil tvář na to, co se dělo, nemohl ani žádný z nich přijímat ty mrtvé nebožáky. Jediná možnost byla, aby všichni bez rozdílu ryzosti charakteru a dobroty duše, ty statisíce duší, přišly do pekel. Bůh podsvětí udělal jediné možné. Uzavřel duše do plamenů, jež je svíraly, aby až do konce dnů, jak je známe, bloudily plamenem a hledaly klid. Osud je to příšerný, ale lepší, než osud duší uvržených v peklo. Když bylo dílo dokonáno a věrní vojáci na rozkaz své královny sami skočili do plamenů, Seleste byla připravena dokončit svou božskou přeměnu. Proklála si srdce dýkou a její tělo bezvládně spadlo na zem vedle Mirata. Nikdo nepřežil a časem se na toto svého času mocné království zcela zapomnělo.

Proto, když se zase někdy budete dívat do ohně a na jeho divoké dovádění, uvědomte si, že plameny elegantně šlehající do výše jsou běsnící duše dávno zaniklých životů. Jejich tanec je společná snaha oprostit se od veškeré podstaty našeho světa a uniknout na svobodu.