Bouře

Chvilku jsem se na ni jenom díval. Otázky v mé hlavě se kupily každou vteřinou. Sedí bezduše na posteli a pohupuje se do rytmu deště zběsile bubnujícího na parapet za oknem. Půjdu k ní a obejmu ji. Mohu jen doufat, že mi sama řekne, co jí vzalo barvu z tváře a jiskru z očí.
„Děje se něco?"
„Neptej se. Smál by ses."
„Nesměju se smutným tvářím."
Chvilku mlčela a její pohled byl jako hřebem přibit k oknu, za kterým byla jen tma a chlad. Blesk rozrazil ticho v místnosti a její tělo se rozechvělo, div se nerozpadlo. I mě to trochu vyděsilo.
„Bojím se."
„Bojíš se bouřky?"
„Nepouštěj mě. Prosím."
Nepustím. Slzy jí tekly po tváři nezastavitelným proudem. Ten proud jakoby i ze mě vymyl jistotu a nutil mě se třást stejně, jako se chvělo její vyděšené tělo. Nemohl jsem ji nechat v takovém deliriu. Musel jsem něco udělat. Posunul jsem ji opatrně ke zdi a pohladil něžně po vlasech a tváři.
„Nemusíš se bát. Kdybys jen věděla, co krásného se za okny odehrává, nebála by ses."
„Nic krásného se neděje. Bojím se. Hrozně."
Chytnu ji pevněji, aby věděla, že není sama. Musím se přestat třást. Bez přestání hladím její dlouhé hnědé vlasy a začnu pomalu vyprávět o krásném divadle,jež nám příroda za oknem nestydatě předvádí.

„Neposlouchej déšť, neposlouchej hromy. Zkus si v myšlenkách lehnout pouze do mého hlasu. Řeknu ti příběh o nekonečném tanci. Lidé si myslí, že země a nebesa jsou odděleny. Že na sebe nevidí. Málokdo ovšem zná jejich pravdu. Země – nádherná, ohromná, nezkrotná. Je mylně vnímána jako něco neživého. Ve skutečnosti je to žena. Půvabná, silná a nezlomná. Nebesa některé děsí, jiné fascinuje. To dokáže jen muž. Krásný, divoký a ješitný muž, který se rád předvádí. Nikoho nepřekvapí, že ti dva si mají co říct. Jak se spolu dorozumívají? To je přeci jednoduché. Kvůli touze jeden po druhém vytvořili tito titáni moc živlů. Jen s jejich pomocí si mohou dávat najevo ty nespoutané proudy emocí, které k sobě chovají. Země se rozvášní touhou po svém milenci a způsobí zemětřesení. Prach stoupá až nahoru mezi ptáky a doručí k nebesům překrásný vzkaz. Poté se zemi zasteskne, dojemně a smutně. Vtělí svou duši do ohně a do oblak kouře napíše překrásnou báseň plnou smutku a touhy. Nebesa jsou dojata. Zdrcena. Musí okamžitě odpovědět. Tak, jako chtivý milenec bojící se vlastní vášně, snaží se ji napřed něžně pohladit. Vyšle vítr a nechá ho, aby ji svými dotyky uklidnil. Ukázal jí, že její láska tam stále je. Stále na ni myslí. Poté to jeho vznětlivá povaha nevydrží. Musí se projevit. Musí jí dát vědět, co cítí, a tak pošle prudký déšť a nechá každou kapku, aby vyprávěla jejich příběh tlumenou řečí přímo na jejím těle. A víš, co se děje, když hřmí a blesk spojí jejich světy? V tu chvíli se milují. Prudce a divoce, tak, jako by to bylo poprvé, tak, jakoby to bylo naposled. Dávají světu na odiv, že jejich příběh nikdy nekončí. A přeci by ses nebála něčeho, jako je láska, že ne?"

Její tělo je klidnější. Její stisk není urputně pevný ale klidně romantický. „Bála. Ale míň." Prohlásí s roztomilým úsměvem a pohladí mě. Poté mi poklidně usne v náručí.