Oblečení pro uklízečku

Oblečení pro uklízečku – fejeton



Vyrůstala jsem v období normalizace na vesnici. Znamenalo to mimo jiné, že všechny děti ve škole nosily podobné oblečení, stejné teplákové soupravy, stejné tenisky a kozačky podle toho, co právě bylo v nabídce obchodu. Ta nabídka nebyla moc široká. Výjimku jsme tvořily já a moje sestra. Naše matka byla vyhlášená svou elegancí a šikovností. Uměla si na sebe ušít opravdu vkusné kalhoty, kostýmek nebo letní šaty. Její schopnosti tak „postihly“ i nás. Usmyslela si, že jako slušné holčičky (navíc z učitelské rodiny) musíme chodit slušně a důstojně oblečené. Zatímco ostatní holčičky nosily kalhoty a vytahaná trika, já mě na sobě ručně upletený růžový svetřík se srdíčkem s flitry a velmi decentní skládanou sukýnku, která si ničím nezadala s uniformou žákyně anglické internátní školy. K tomu patřily samozřejmě lakovky s mašličkou, upravené vlasy a punčocháče (naštěstí bavlněné). Paradoxem bylo, že mě ostatní devítileté holčičky chválily a mrzelo je, že nemají tak šikovnou maminku, která by jim pletla a šila po nocích jako ta moje a oblékala je jako „princezny.“ Já si tedy ale princezna rozhodně nepřipadala.
Když jsem začala studovat na gymnásiu, máma praštila s prací učitelky na ZŠ a stala se majitelkou butiku na malém městě. Mě se dostalo pocty nosit opravdu „dámské“ oblečení z kvalitních materiálů a dobrého střihu. Jenže blůza s vycpávkami, jednoduché sako a úzká sukně možná vypadá dobře na ženě typu Hillary Clinton a ne na šestnáctileté holce. Stávalo se mi, že mě lidé oslovovali „mladá paní“ a ve škole si mě náhodní příchozí pletli s učitelkou. Opět jsem se ale setkala s obdivem spolužaček jejichž šatník tvořily džíny a mikiny.
Moje „vzpoura“ v oblékání začala objevením second-handů. Vzala jsem to ale za špatný konec. Zkoušela jsem nosit volná trika jako moje spolužačky a flanelové košile k džínům. Chtěla jsem se totiž co nejvíc podobat mému idolu Kurtu Cobainovi, který vyjadřoval tu správnou revoltu establishmentu. Ovšem smutné bylo že v kombinaci s mým tehdejším účesem (krátký sestřih) si mě lidé pro změnu pletli s klukem a oslovovali „mladý pane.“
Následovalo „černé období“ v době po zahájení studia na vysoké škole. Pubertu jsem měla asi trochu opožděnou. Dnes nosí černou tak čtrnáctileté holky. Černá barva a stříbro mi připadalo tehdy velmi elegantní a opravdu mystické. V sekáčích naštěstí byl černých hadříků dostatek. Některé sice vypadaly, že je žvýkala kráva, ale to mi nevadilo, hlavně aby ladily s černým zbytkem.
V sekáčích jsem vždy našla vše, co jsem potřebovala. V následných trochu konzervativnějších obdobích, kdy jsem se chtěla usadit a chovat se konečně jako dospělá (opravdové ženy přeci nakupují ve značkových obchodech) jsem si koupíla i občas nějaký modelový kousek. Téměř vždycky se ale ukázalo, že je to šunt, i když stál asi jako třicet kousků ze sekáče. Vždy jsem se pokorně k sekáčům vrátila.


Poslední zkušenost z nakupování v klasickém obchodě je z konce minulého roku. Mezi svátky jsem dostala od mé mámy slevovou kartičku do jednoho nejmenovaného obchodu
s oblečením. Rozhodně se nejednalo o nějaký luxusní obchod, ale také ne o něco úplně podřadného. Oblečení obvykle kupuji s sekáčích, kde si s přehledem vyberu téměř při každé návštěvě. Z nových věcí kupuju pravidelně jen prádlo, punčocháče a boty, ostatní věci zcela výjimečně.
Po svátcích jsem se s odhodláním do daného řetězce vypravila, plně odhodlaná koupit si sukni, šaty nebo něco takového v minimální hodnotě pět set korun a více. Ovšem to jsem ještě netušila, co mě čeká. Obchod mě uvítal nějakými tmavými svetry a prádlem, které bylo sice o trošku barevnější, ale ne o moc zajímavější. Na dalších věšácích visely vytahané svetry, ošklivá trička a šaty, které snad prodávali v době komunismu na vesnici. Pořád jsem se rozhlížela, kde jsou nějaké pěkné věci, které bych si mohla zakoupit. Nic jsem ale nenašla, kalhoty měly buď šedivou barvu nebo byly zvláštně strakaté, ostatní oblečení bohužel postrádalo také nápad a celkově jsem měla pocit, že jsem se ocitla v obchodě s oblečením na doma. Možná při úklidu by se to vyjímalo celkem dobře, alespoň bych nelitovala, kdybych ty hadry nějak zničila.
Byla jsem úplně zoufalá, že si nemohu udělat radost a nakoupit si. Tak jsem ještě zkusila oddělení bižuterie a tam bohužel to taky vypadalo děsivě a vrcholně nevkusně – výrazné šperky, jenže na první pohled laciné a velmi nekvalitní. Nakonec jsem objevila jeden prsten, který alespoň trochu odpovídal mé představě krásy a ten jsem si koupila. Stál 179 korun, takže slevu jsem žádnou nedostala. Teď když píšu, tak ho mám na levém prostředníku a je tak mou připomínkou toho, že se mám podobným obchodům v budoucnu zdaleka vyhnout a nakupovat zase v sekáčích.
Aktuálně – dnes jsem si koupila šaty za 74Kč opět v sekáči. Jsou naprosto luxusní, sexy, starorůžové a jako nové. Jsem úplně nadšená, vezmu si je na rande! No najdete tohle v těch obchodech pro uklízečky?