Zvláštní pocit

Je to zvláštní pocit, vracet se domů. Snažím se únavu zdržet co nejdéle, abych nepodlehla pokušení jít do té malé místnosti, kterou sdílíme.

Každou noc, když usínám, čekám Tvůj dotek, Tvá ruka kolem mého pasu, prsty propletené. Cítím Tvůj teplý dech na holých zádech. Tak je mi nejlépe. Když Tě mám tak blízko, jak jen je to možné. Usínat ve Tvém náručí je krásný pocit, probouzet se v něm, je ještě krásnější. Jak se na mne po ránu díváš, políbíš mne a pak řekneš "Láska moje" s těmi jiskřičkami v očích. Miluji pocit, který tohle vše zapříčiní.

Ale dnes? Nespěchám domů, nechci vejít do té malé místnosti, kterou sdílíme. Už teď vím, že až otevřu dveře nebudeš za nimi. Místnost bude prázdná. Neuvidím Tě sedět na posteli s tím výrazem málého dítěte, které právě poprvé spatřilo poletovat motýly na louce plné rozkvetlých květin. Trochu úžasu, lehký usměv, v očích jiskřičky a výraz nekonečného blaha. Tak se na mne díváš. Tak, jako nikdo jíný.

Dnes nespěchám domů. Vím, že budu usínat sama. Nebudeš vedle mne, neobejmeš mne a na zádech neucítím Tvůj dech. Vím, že zítra až se probudím, nikdo mne nepolíbí.

Je to zvláštní pocit...