Anděl se zlomeným křídlem

Pláč utichá a k mým uším doléhá ohlušující ticho. Ozvala se rána a po té praskání skla. Prudce jsem se posadila a dlaněmi si přitlačila hlavu ke kolenům. Musela jsem teď vypadat, jako malé vystrašené dítě. Jen děti si myslí, že když se schoulí do klubíčka, svět jim nemůže ublížit, nebo se mýlím? V tu chvíli jsou chráněni před veškerým zlem.
Proč to ještě pořád zkouším?
Hlasitě polykám a se strachem pomalu odkrývám svou tvář. Třesou se mi ruce a cítím, jak se mé dlaně začínají potit. Otáčím pohled směrem k zrcadlu. Dech přehlušuje tlukot srdce, které jako by chtělo vyskočit z mých prsou. Pohled, který se mi naskytl, mne ochromil.
Na zrcadle ani škrábnutí a místo staré zbídačené ženy, namísto obrazu mé duše, jsi tam stála Ty. Ty taková, jakou jsem si Tě pamatovala.

Tvá krása je tak těžko uchopitelná a opět mi vyrazila dech. Po tolika letech se mi znovu naskytl ten nejkrásnější pohled na světě. Dívala jsem se na své oblíbené umělecké dílo.

Vzpomínám si, na jednu z prvních básní, kterou jsem Ti napsala. Múza. Tak jsem ji pojmenovala, po Tobě. Bylas tou nejsladší i nejhořčí inspirací vůbec. Bylas v každém z mých děl. V každé emoci, kterou jsem protancovala. V obrazech, co ještě donedávna visely všude po mém bytě i po bytech ostatních lidí, kteří za má díla utráceli své těžce vydělané peníze.

Nerozuměla jsem tomu. Musela jsem se přesvědčit, jestli se mi to celé jenom nezdá. Pomalu, rozvážně jsem se zvedla. Našlápla jsem směrem k zrcadlu, ale zaváhala jsem. Zhluboka se nadechla, zaťala ruce v pěst a při výdechu jsem pomalu povolovala sevření. Zavřela jsem oči a pomalu počítala do deseti, většinou mi to pomáhalo se uklidnit. Poslední hluboký nádech.
Krok po kroku jsem se pomalu blížila k Tvému odrazu. Nedokázala jsem z Tebe spustit oči.
Řekni mi, vypadala jsi vždy, jako anděl?

Anděl se zlomeným křídlem. Proč pláčeš?
Proč se musím dívat na to, jak trpíš? Chtěla bych Tě pohladit.
Zlost křiví mou tvář a má chvějící se ruka se natahuje směrem k Tobě, ke Tvému živému obrazu. Jsi rozrušená a z Tvého výrazu se dá jasně vyčíst bolest. Kdo Ti tolik ublížil?
Ještě poslední krok a už se celá má dlaň dotýká zrcadla, před nímž stojím. Sklápím hlavu, nemůžu Tě takhle vidět.
Když se odvážím na Tebe znovu pohlédnout, zděsím se. Nic není slyšet, ale docela živě si umím představit nesmyslná slova, které po sobě řveme.
„Ne!“ jsem tak blízko, že můj dech mlží scénu, která se přede mnou odehrává. V srdci mě mrazí. Se slzami v očích sleduji to zvíře, ve které jsem se proměnila. V obličeji se podobám lvovi, který jde po své kořisti, nemáš šanci uniknout. Jsi v pasti.
S napjatými prsty mnu drsně svou tvář. Vždycky jsem to dělala. Pokaždé, když už jsem nevěděla, jak dál. Křičím a Ty? Dlaněmi si zakrýváš uši a propadáš pláči.

Co jsem to provedla?