Přes práh dospělosti - 21. Předtucha jako určitý vzkaz odjinud...

Tomáš seděl sklesle na chodbě nemocnice a zbožně pozoroval dveře ordinace, odkud před několika okamžiky vyšel. Výsledky budou znát až za půl hodiny.
Půl hodiny - tak dlouho tady nevydržím čekat se svýma děsnýma myšlenkama! naříkal v duchu a začal prohledávat kapsy.
Po chvíli nahmátl v levé zadní kapse malý deníček. Vytáhl ho a smutně jím zalistoval.
Co teď asi dělá Lýdie? Musí jí být hrozně! Bylo to ode mě pitomý, takhle ji tam nechat v nejistotě... Ale já jí prostě ještě nedokázal říct pravdu!
Zamyšleně otevřel deníček a našel místo, kde včera přestal.
Na chvíli se ztratit z tohohle světa někam, kde mají lidé úplně jiné problémy... znělo jeho přání a hned nato začal číst. O lidech, kteří prožívali lásku stejně jako on a já a taky to neměli lehké...

Úryvek č. 5 - Andy vystavuje své ego, jen ti dva do sebe vidí, smíření se skutečností,
pravděpodobný název - Sami na své lodi?
"Mohla jsi jít klidně tancovat s Andym a na mě nebrat ohledy. Andrew je mladý a plný ambicí, svět mu leží u nohou..."
"Ale já chci opravdu zůstat s... tady! Andy nebere život vážně. Má utkvělou představu, že mu patří svět. S ním se nedá vůbec mluvit o tom, o čem mluvím s tebou..."
Pomalu kývl, ale potom přece jenom zase dodal něco, čím ji chtěl tvrdohlavě ujistit, že s ním není a nebude lehké vyjít. "Říkala jsi, že člověka neodsuzuješ hned podle prvního dojmu, ale nad Andym jsi vyřkla ortel moc rychle, ne? Znáš ho přece pár chvil..."
Podívala se na něho smutnýma očima, které jakoby se ho vyčítavě tázaly: Proč mi tohle všechno děláš? Vůbec nám to neulehčuješ...
Navenek ale vypadala docela v pohodě.
Taky si kolem sebe staví zeď neprostupnosti, povzdechl si v duchu.
"Někteří lidé sobecky touží dát hned na první pohled každému najevo, jací jsou. Andrew si připadá skvělý a dokonalý a všichni ho v tom podporují. Umí to své mínění rychle přenášet na jiné lidi. A taky čím víc lidí přitom shodí, tím si připadá větší frajer. Na druhé straně se také nezajímá o ničí charakter, stačí mu tvrdohlavé rozhodnutí, že právě toho nebo jiného člověka získá pro sebe, pro svůj způsob jednání... Ale můžu se mýlit, samozřejmě. To však víš jistě nejlíp ty, když ho znáš už tolik let, ne?"
Marc se zhoupl na židli, přivřel oči a zamyšleně pronesl: "Dejme tomu, že jsi se trefila. Ale jak si můžeš být tak jistá, že nejsem stejný, jen to nedávám hned najevo?"
Zavrtěla pomalu hlavou. "Nepopírám, že si nejsem vším stoprocentně jistá... ale mám pocit, že ty nechceš, aby tě ostatní poznali do hloubky, nepředvádíš každému hned svůj charakter a ani člověk, který s tebou žije několik let, nemůže s čistým svědomím tvrdit, že tě má přečteného. Stejně tak se zajímáš o osobnosti ostatních, zvlášť těch, které máš nebo chceš mít blízko sebe. Každého podrobuješ určitým zkouškám... možná až příliš těžkým... Proto se někteří bojí začít se s tebou přátelit..."
Udiveně se na ni podíval. "Jaks na tohle všechno přišla?"
Smutně potřásla hlavou a vzdychla: "Stejně jako ty, hádám, umím naslouchat své intuici..."
Na delší dobu nastalo ticho. Pak začal Marc spontánně: "Máš strach z lidí, nikomu nevěříš..."
"Vidíš, tak tohle bys neodhalil z toho, jak se chovám, jak se snažím působit! Dělám pravý opak, chovám se jinak, než jaká jsem... Ale tys mě prostě ´prohlédl´... protože tyhle krycí manévry znáš," zasmála se upřímně.
„Jo, já tomu říkám ´ochranná zeď´,“ pokýval hlavou.
„Ze zkušensti můžu říct, že to funguje jen na chvíli. Když pak jednou spadne, což se dřív nebo později zákonitě stane, jsi postaven před něco mnohem bolestnějšího, než jsi mohl prožít bez této ´stavby´,“ dodala s nepřítomným pohledem.
"Asi mám docela velké štěstí, že se ta moje zeď rozpadá zrovna před tebou...“ uvědomil si po chvíli a cítil neuvěřitelnou vděčnost... svou nebo tu jeji?
Tomáš dočetl úryvek a zamyslel se.
Je možné, že Lýdie něco tuší? Ne, nemůže vědět, co se přesně děje...! Ale může tušit... něco, prostě jen tak něco! A pozná, jestli je to pro nás dobré nebo špatné... Ach, Lýdi, proč tohle?
"Pane Horte, mohl byste jít dovnitř? Máme výsledky," objevil se náhle ve dveřích doktor Berger.
Tomáš napjatě vstal, schoval deníček zpět do kapsy a vstoupil do ordinace - vstříc pravdě.
"...takže Vám musím říct, že... současná medicína už pro vás nedokáže příliš udělat, kromě zmírnění bolestí... Je mi to vážně moc líto, " ukončil smutně svou řeč doktor.
"Děkuju Vám, pane doktore, za všechno... Tak snad někdy nashledanou," loučil se Tomáš a šoural se ze dveří.
"Tomáši!" zavolal na něho v poslední chvíli. Tomáš se otočil a pohlédl do jeho zachmuřené tváře. "Tome, nechci mluvit o spravedlnosti, ale pokud věříte v něco vyššího nad námi..." Přistoupil k němu a povzbudivě mu položil ruku na rameno: "Nepřestávejte věřit. Do poslední chvíle stojí zato žít a věřit..."
"Ano, máte pravdu, děkuju Vám... Vážně jsem moc vděčný za tato upřímná slova... V těchto chvílích už vím, že všechno má svůj smysl – to krásné, i to bolestivé..."
Tomáš se otočil a už jen pro sebe dodal: "Teď ještě musím napravit něco, co jsem stihl na poslední chvíli zvorat."
Lýdi, tak dnes se dozvíš tu pravdu, po které tak toužíš. Budeme teď na ni dva, kteří ji budou proklínat a žasnout nad jejím smyslem zároveň...