Přes práh dospělosti - 22. Skryté SOS

Tomáš se vrátil na chatu.
"Kdes byl, člověče?" vyjel na něho hned Slávek.
"Všechno se brzo dozvíte, ale teď ne, prosím tě. Nechci o tom mluvit," prosil ho.
"Fajn, my to přežijem, ale co jako hodláš dělat s Lýdií? Myslíš, že si zaslouží, abys ji takhle..." vyčítal mu Slávek, ale držel se neobvykle na uzdě. Tomáš mu připadal hrozně vyčerpaný a tak nějak... zoufalý.
"Bude první, kdo bude znát pravdu a komu se omluvím," ujišťoval ho.
"Kdy?"
"Jen co si dodám trochu odvahy..."
Vešli do chaty.
Přivítala jsem ho s neskrývanou radostí a úlevou.
"Promiň, miláčku, ale já..." začal hned zarmouceně. Ještě nedokázal říct, že...
Objala jsem ho a přitiskla pevně k sobě. "Čas, Tome, potřebujeme čas. Já ti ho dávám. Věřím ti."
"Bože, kdybych já tě neměl... Moc tě miluju, věř mi, v tomhle bych ti nikdy nelhal!" vysvětloval mi.
"Ano, Tome, vím, že máš problémy, něco se s tebou děje, ale nechci na tebe naléhat. Jen ti chci říct, že jsem s tebou, ať jde o cokoli!" ujišťovala jsem ho již plná důvěry a odhodlání.
"Lýdi, já ti všechno řeknu, přísahám, musím, ale ne teď... Prosím."
Jen jsem pevně kývla.
Víc o tom nikdo nemluvil. Lehli jsme si před chatu na deku a relaxovali.
Jen Tomáš to nedokázal. V hlavě se mu stále sbíhaly myšlenky na to jedno. Topil se ve vlastní bolesti...
Znovu sáhl po deníčku s mými poznámkami.
"Ty ho máš ještě u sebe?" podivila jsem se.
"No jo, zbývá mi poslední úryvek a urovnat si názor... Pak ti ho přednesu," mrkl na mě.
Znovu se ponořil do vln toho druhého světa.

Úryvek č. 6 - Jednoduše VINA
"Marcu, přestaň už konečně žít sám ve své bolesti! Já ti chci pomoct! Ty nemůžeš za to, co se stalo! Ty jsi jejich smrt nezavinil! Nemůžeš si navěky vyčítat..."
"Ne, že nemůžu, já musím! Proč oni?! Proč ne já? Já jsem měl zemřít! Nedokážu žít s vinou, která na mně leží za smrt mého nejlepšího přítele, bratra a mladé dívky, kterou jsem měl rád, chápeš?!"
"Ale ty nemusíš! Žádnou vinu nemáš, jen si to namlouváš!"
"Ale mám, sakra! Můžu za ně, za svou rozpadlou rodinu, za to, že má sestra si vzala život, protože jsem ji ani já nechtěl pochopit, můžu za všechno!" Chytil ji za ramena a surově jí zatřásl. "Co ty o mně víš?! Co ty, ve svých sedmnácti, můžeš vědět o tom, jaké to je mít na svědomí tolik lidí!? Co ty víš o skutečném životě?! Jsi mladá, nevinná, nikdy jsi nikomu neublížila tak jako já! Nevíš, co to je žít s takovým stínem!" řval na ni, až jí z toho vyhrkly slzy. "Já se tě o pomoc
neprosil! Já si ji nezasloužím!"
Stála před ním a po tvářích se jí koulely slzy beznaděje.
"Jak ty můžeš vědět, jaké to je být takový jako jsem já – nejhorším viníkem, zodpovědným za tolik špatného, prožít tolik hrůzy a bezpráví, mít strach z lidí, nikým nechápaný..."
"Jak? Chceš vědět, jak to můžu vědět? Tak se na mě podívej!" vykřikla.
Ani se nepohnul.
Prudce zvedla ruku, chytila ho za bradu a zvedla mu hlavu tak, že jí hleděl přímo z několika centimetrů do obličeje. "Teď mě poslouchej, pozoruj mý rty, ať si konečně uvědomíš, co ti chci říct!" Pevně ho držela pod bradou a začala slabikovat: "Já jsem stej-ná ja-ko ty!"
"Nemůžeš!" vytrhl se jí s hrůzou v očích. "Ty jsi nevinná! Jsi jako anděl! Ty bys nikomu neublížila, vím to!"
Nešťastně se na něho usmála. "Možná jsem ublížila já jim, možná jsem právě naopak já jejich oběť - v každém případě mám příliš podobné zkušenosti jako ty, Marcu. Oba jsme oběti osudu, který si s námi nehezky zahrál! Ale teď nám dal šanci všechno změnit! Ne, ty ses mě neprosil o pomoc, ale já tě o ni prosím - pro mě, pro tebe... pro nás!"
Tomáš odložil deník.
Ano, pochopil. Nikdo z nás dvou neprosil o pomoc, ne nahlas, ale tam uvnitř - naše duše - ty křičely zoufale o pomoc a právě teď ji našly. Tomáš u mě a já u něho.

"No, tak co máte na dnešek v plánu? Nehodláte se, doufám, zase tak pekelně opít! A vzpomněli jste si vůbec někdo na Ivanu? " ozval se najednou Tomáš a otočil se zpátky k nám.
"Jo, Slávek s Patrikem za ní byli, taky měla těžký dopoledne, to víš, no," odpověděla jsem mu zvesela.
"A co jste zjistili dál?" zeptal se provokativně Tomáš a podíval se na Slávka.
"No, pozvali jsme ji na dnešek večer, ale museli jsme slíbit, že alkohol zakopeme pod podlahu. Za půl hodiny je tady," informoval jakoby nezaujatě Slávek.
"Fajn, chce to už jenom vymyslet program!" ozvala se konečně Regina.

Asi za půl hodiny se dostavila Ivana.
"Tak co chcete dneska dělat? Já cokoli, jen když to bude zákonný a pokud možno střízlivý," zasmála se.
"Já bych něco věděl." Slávek se zatvářil tajemně. "Ale možná se budete bát!"
"Ale prosimtě, Sunny, všichni nejsou takoví poseroutkové jako ty," zaklepal si na čelo Patrik, který věděl, o co jde. "Není na tom nic zas tak hroznýho. Podle mne je to stejně jenom taková hra a moc tomu všemu vyprávění okolo nevěřím."
"Ble, ble, ble," zaksichtil se na něho Slávek, a pak nám konečně řekl, o co jde. "Tak hele, rozhodli jsme se, že bysme mohli zkusit takovou tu hru s tabulkou, svíčkou a talířkem... No prostě vyvolávat duchy."
"To jste se jako rozhodli jen tak, z dlouhý chvíle, že budeme otravovat mrtvý, jo?" dala jsem jim okamžitě najevo své pohoršení.
"No, já si myslím, že s mrtvými by se člověk neměl zrovna moc kontaktovat, je to přece jiný svět než ten náš a míchat je do sebe není zrovna chytrý," zapochyboval nesouhlasně Tomáš.
"Přece se nám nemůže nic stát!" bránila se Regina. "Vyvoláme někoho, kdo byl dobrej člověk a bude to O.K."
"No tak, neblbněte, nic to není! Pojďte do toho s náma, " přemlouval nás Patrik.
"Jak myslíte," pokrčil odevzdaně rameny Tomáš, ale tvářil se všelijak. Nejspíš se jen před ostatníma nechtěl shodit.
"Mně se to nelíbí," zakroutila jsem tvrdohlavě hlavou.
"Ale no tak, Shady, nebuť labuť, jenom to jednou zkusíme, a kdyby se nám něco nelíbilo... hned toho necháme," prosil mě Slávek. "A když se budeš bát, budu tě klidně držet za ručičku jako malou holčičku, jo?"
"Ha, ha, vtip na správným místě ve správnou dobu," ohrnula jsem na něho nos, ale už jsem byla „načatá“. "Fajn, projednou jsem teda ochotná to podstoupit."
"No hurá! Ty taky naděláš..." obrátil Patrik oči vsloup.
"Hele, neprovokuj, je schopná si to ještě rozmyslet," varovala ho Regina.
"No jo, ženský - furt nějakej problém. Jdu udělat tabulku."
Slávek se k Patrikovi přidal a oba odešli ke stolu tvořit. Regina s Ivčou se rozhodly skočit do pokoje pro papír a tužku a já s Tomášem jsme se dali do hledání něčeho, čím by se dalo lehce posouvat po papíře, a ještě sirek a svíčky.
Chvíli jsme mlčky prohrabávali skříňky, než jsem se k němu nenápadně přitočila a starostlivě se optala: "Podívej, Tomáši, jestli ti to moc vadí, tak se toho účastnit vlastně ani nemusíme, nebo se jim to můžeme zkusit vymluvit..."
"Myslím, že mají pravdu, nemůže se nic stát. Jednou jsem to taky zkoušel - jsou to tak dva roky, bylo to s kamarádama na výletě. Opravdu stačí vyvolat někoho známého, třeba
příbuzného nebo tak... Jenom se k tomu člověk musí stavět s nadhledem a nebrát všechno tak vážně. Oni si totiž rádi vymýšlejí, zvlášť pro ty, co jim bezmezně důvěřují.“
"Ptal ses na něco, co se ti splnilo?" vyvalila jsem na něho oči.
"Možná..." přitakal neochotně.
Pochopila jsem, že o tom zrovna nechce mluvit. Respektovala jsem to. Tak nějak jsem prostě pořád cítila, že mi už brzo zodpoví všechny mé otázky...