Přes práh dospělosti - 20. Nejistota a bezmoc

Ráno jsme se všichni vzbudili až po desáté hodině a byli pořádně otupělí.
"To jsme tomu teda včera dali, vážení," neodpustil si poznámku Patrik, ale hned nato byl dokonale umlčen, jelikož se praštil o zrádné obložení nad svou postelí.
"Jako bysme to nevěděli sami dost dobře," ozval se z díry mezi pokoji Slávek. "Dobře mu tak, jen ať rači ještě chrápe."
"Musíme vstávat, je skoro jedenáct," hrabala se Regina neobratně z postele.
"Jdem udělat snídani, vy zatím vzbuďte tady to," ukázala jsem na Patrika s rozjetýma očima.
"Ten bude na nohou natošup!" vyletěla náhle nečekaně hbitě Regina z postele a vrhla se k němu. Po pečlivém zulíbání celého obličeje se Patrik opravdu probral.
"Tak, a jsem umytej, probuzenej, čilej, prostě fit!"
"Prima, takže my čtyři žijem, ale co ještě ten pátej?" optala jsem se zvědavě.
"Já už se taky udržím na nohou!" ozval se ve dveřích Tomáš. Teda v místech, kde dveře bývaly. "Kde máte dveře?"
"Hned vedle tý díry po nich," ukázal s úšklebkem Patrik.
"Myslím, že jsme se měli vrátit zase balkónem," podotkl Slávek.
"Prosím tě, v tý chvíli jsem neměl ani páru o tom, že tady ňákej balkón ještě máme," mávl rukou Patrik.
"Dyť jsme jím vylejzali!" upozornil Tomáš.
Patrik sebou mázl zpátky na polštář a chvíli přemýšlel. "To už taky nevím."
"Aha, okýnko!" zajásala Regina.
"Jenom takový malinký záchodový..." zaculil se Patrik.
"O tom by se dalo debatovat," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.
"Ále, co bylo, to bylo, kašlu na minulost, teď mám hlad! " vyskočil Patrik pohotově a valil se z pokoje.
"Tak jdem jest a pak... pokračujem ve střízlivění," zvedl se konečně i Slávek a všichni jsme se opatrně přesunuli dolů ke snídani.

"Tak co, má někdo chuť na oběd?" promluvila asi o hodinu později Regina k naší tiché skupince před chatou.
"Ne, dík, ještě mi zbývá vracet trochu snídaně," zvedl ztěžka hlavu Slávek, a pak ji zase rychle vrátil na původní místo na dece.
My ostatní jen kroutili hlavou.
"Regino, řekni, jak ty to děláš, že dokážeš něco tak složitýho, jako je klást tu pravou nohu před levou a obráceně, a přitom nemít širokoúhlej vobraz?" pípl Patrik, aniž by zvedl hlavu.
"Asi jsem prostě odolnější tvor, no," pokrčila rameny.
"Já jsem teď právě mrtvej brouk," vydechl Slávek.
"To přežiješ," zašeptala jsem povzbudivě a ani se nehla.
"Skvělej nápad - přežít svou vlastní smrt," vydal ze sebe chytrou poznámku v polospánku Tomáš.
"Tak dobrou noc," mávla nad námi Regina rukou a lehla si vedle Patrika. "Kdo se vzbudí první, nesmí budit nikoho jinýho, jinak je to na vlastní nebezpečí a vlastní zdravotní pojišťovnu."
Od této chvíle zavládl před chatou klid.

První se probudil Tomáš. Tedy ne zcela dobrovolně. Vzbudil se bolestí...
Sakra, co to má zase znamenat!? nadával v duchu. Pokusil se zvednout, ale zatočila se mu hlava. Ve chvíli si připadal jako slepec - všude kolem se udělala hustá mlha a trvalo pěkným pár chvil, než okolí nabylo opět svých rozměrů a bolest ustoupila.
Opatrně se zvedl a plazil do chaty.
"Tome, seš v pořádku?" ozvalo se za ním náhle. Otočil pomalu hlavu a usmál se na mě.
"Jasně, jsem dobrej, Lýdi. Tak jako vy - nic hroznýho."
"No, myslím, že jsem na tom líp," zakroutila jsem nedůvěřivě hlavou.
"Moc v tomhle oboru netrénuju, tak je to teď znát," vymlouval se vtipně.
"Asi vážně nejseš zvyklej pít, protože ta trocha, co jsi do sebe včera dostal, byla nic proti tomu, co vypil například Slávek."
"To je ten problém," kývl.
Zvedla jsem se a šla k němu. Než jsem k němu došla, stál už celkem pevně na nohou.
"Už je ti líp?" starala jsem se.
"Jo, jen si musím vzít prášek, ta alergie mi to všechno ještě víc komplikuje."
Vešli jsme společně dovnitř a Tomáš si zase vzal pilulku s tím divným názvem...
Najednou vypleštil oči na kalendář na lince.
"Panebože, kolikátýho už dneska je?" zeptal se vylekaně.
"Dvanáctého července, proč?"
"Do háje!" zaklel a chytil se za hlavu. " Úplně jsem zapomněl, že dneska musím... někam nutně zajet. Mám hrozně důležitou schůzku!"
Otočil se na podpatku a rozrušeně se rozhlédl. Pak se vrátil ke mně a s divným leskem v očích, který mě děsil k smrti, mi spěšně řekl: "Miláčku, musím teď nutně odjet..."
"Ale proč? A kam? A kdy se vrátíš?" vychrlila jsem na něho okamžitě nešťastně plno otázek.
"Neboj se, vrátím se ještě dneska. Do večera jsem zpátky," vysvětlil mi stručně a vedl mě ven k autu.
"Tome, řekni mi, prosím, kam jedeš!" naléhala jsem.
Tomáš rychle nastoupil do auta a vyklonil se ke mně z okna.
"Neměj strach, brzy se vrátím," pohladil mě konejšivě po tváři, ale ten lesk v jeho očích mě přesvědčoval o opaku.
"Nemůžeš jen tak odjet a nic mi neříct!" přesvědčovala jsem ho a zadržovala slzy.
"Promiň, Lýdi, ale teď nemůžu. Všechno ti včas řeknu..."
"Ne, Tomáši, tohle nemůžeš!" zvýšila jsem hlas. "Jestli mě..."
Tomáš mi dal na ústa prst a pak mě políbil. "Důvěřuj mi, Lýdi, miluju tě..."
A pak odjel. Ani se neotočil.
Stála jsem ještě pěknou chvíli na místě a nevnímala slzy, které se mi kutálely po tváři.
"Shady, co se děje?" zaslechla jsem najednou jakoby z dálky Slávkův hlas.
"Nic," zašeptala jsem a s odvrácenou hlavou jsem kráčela do chaty, kterou jsem přes clonu slz vnímala jen jako tmavou skvrnu uprostřed zeleného ohně trávy.
"No tak, prober se, Lýdie! Co je s tebou? A kde je Tomáš?" vstoupil mi do cesty Slávek.
"Říkal, že se vrátí..." hlesla jsem a odcházela do svého pokoje.
Ano, říkal, že se vrátí... Ale já vím... cítím, že se děje něco... něco hrozného. Miluju Tomáše a on to ví, tak proč ke mně není upřímný? Jestli se vrátí, zjistím, co se děje. Ale pokud se nevrátí...
V mysli se mi zjevil obraz dívky padající z balkónu...
Krásná, bledá, zoufalá dívka v bílých šatech se pomalu vznáší prostorem, dlouhé blonďaté vlasy jí vlají okolo hlavy, ruce odevzdaně roztažené jako pták, oči se pomalu rozhodnutě zavírají... Dojemná scéna jako jedna z nejsilnějších utvělých vzpomínek.
Jen kdybych věděla, odkud...
Udělej to! blesklo mi hlavou.
Dívka vznášející se prostorem do jisté záhuby se náhle proměnila v Lýdii Trojanovou.
Ne! zakroutila jsem vzpurně hlavou. Tohle bych nedokázala. Ani kvůli tobě, Tomáši! Nepřinutily mě k tomu horší věci. Neudělala jsem to kvůli ztracené lásce k rodičům, neudělala jsem to ani kvůli nenapravitelné chybě, která mě připravila o bratra, nedokážeš to ani ty, i když tě tolik miluju! Ano, miluju tě jako ještě nikoho na světě, ale i bez tebe mi zbyde to, pro co jsem žila ještě předtím, než jsi přišel ty - moje láska k životu.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Vstupte!
Dovnitř nejistě vešla Regina.
"Lýdie, máme o tebe strach! Řekni, co se stalo?" posadila se ke mně opatrně a starostlivě mě objala.
Utřela jsem si oči a vděčně na ni pohlédla.
"Všechno bude zase dobrý, Džíno," usmála jsem se smutně.
Regina je jedním z hlavních důvodů, proč to neudělám. Ještě jednou – díky za ni, Bože...