Dovnitř. Úplně.

- Rozmachoval pořád rukama. -
„Můžete se, prosím, uklidnit. Nechápu, jak pořád můžete být tak hyperaktivní. Leze mi to na nervy.“
„Pokusím se. Myslím, že bys se měla trochu ….“
Pro moje uši to znělo jako „blablabla“. „Vážně?“ arogantně jsem se zasmála. „Takový psycho kecy si zkoušejte na někoho jinýho. Necítím se nijak zlášť… Na tohle. “
„Tak pro dnešek toho necháme/vstávám/, ale chtěl bych si s tebou popovídat ještě někdy.“
„Chtít můžete,“ mizím s nashle.

- V lavici. -
„Já nevím, co je na tom tak zajímavýho poslouchat 50 fracků z gymplu, a za 14 dnů. By mi vybuchla hlava. Asi je dobře placenej, nebo to dělá … ze srdce, ale pochybuju, že ho má čistý.“
„Tak ty to máš aspoň za sebou a přišlas o dvouhodinovku matiky,“ řekl Oliver otráveně „ale mě to ještě čeká a dvě hodiny tam teda nestrávím.“
„Však s tebou bude za deset minut hotovej, co by na tobě tak zkoumal, seš prostě přirozeně normální, na rozdíl ode mě.“
„Čistý srdce. To mi k psychoušovi moc nejde. Vždyť psychologii studujou ti, co nejsou úplně v pohodě nebo ti, co chtějí pomáhat druhejm.“
Přesvědčujícíma očima jsem řekla: „Proto budu psycholog.“
„Říkám, ti, co nejsou úplně...“ zašklebil se.
„V pohodě.“
„Jo.“

- ticho tam vzadu –

Po škole jsem se sešla s Adamem. Měl pro mě dvě zprávy. Na lentilky si budu muset počkat ještě týden. A že má nový auto (přijel v něm). Starou kraksnu s kolečkama, čtyřma, ale aspoň to jezdí.

„Čau“, dal mi pusu na tvář. Jedinej, od kterýho se nechám. Jinak bych mu už vlepila.
„Máš?“
„Nemám.“
„To je fakt skvělý, tak proč jsi chtěl, abych sem šla, zvlášť když je takový blato,… a vypadám jak prase, nemám to kde vyprat. Peet ještě pořád nekoupil pračku.“
„Ti to vyperu.“
„Hm. By sis ušpinil ruce. Ale stejně je máš špinavý. A kdy?“
„Příští týden. Jak to dáváš?“
„Celkem jo, akorát je mi zle. A Peet odjel pracovně na Mars.“
„Mezinárodní armáda spásy?... Jen hádám. “
„Jo, jasně, sice je můj pěstoun, ale zas tak solidární není. Se s ním rozešla ta jeho a tak to zabíjí prací. A mně vaří babička.“
„By sis mohla uvařit sama a nebylo by ti blivno.“
„Třeba perník, že? Ten vařit umím. Ostatně, ty taky.“
„Haha, perník zrovna ne, jsem distributor. Ne kuchař.“
„Tak mně je to celkem jedno, co jsi. Odjel v pondělí a ve čtvrtek, předevčírem, jsem málem hodila šavli na učitelku. Nechtěla mě pustit na záchod, tak sem pozvracela umyvadlo. Díky bohu za umyvadla ve třídách, jinak bych to uklízela…. No ale aspoň mě třídní poslal domů. Chudák, nevěděl, co se mnou má dělat. Loni dokončil školu a už ho šoupli k nám. Těžkej případ, vypadá tak na dvacet a Mára mu tyká a on mu na to nemá co říct.“

„To se ti ale nedivím, žes hodila. Mělas postupně.“
„Já musela takhle, chtěla jsem být čistá prvního.“
„Září?“
„Jo.“
„No ale to se ti nepovedlo. Sis s lentilkama nepomohla.“
„Pomohla, tak jako lepší, než koks ne?“
„Ani bych neřek.“
„Tak hlavně to není tak drahý, když jsem zase bez peněz. A pomáhá mi to na hlavu, abych byla v klidu. Stání mám 28.“
„Října?“
„Proč se mě furt ptáš na měsíce?“
„Tak jak mám asi vědět, kdy máš to stání.“
„Října. Takový hezký datum. Krom vzniku Československa, taky den znárodnění, v mým případě doslova.“
„Kdo by tě furt znárodňoval.“
„Dětskej domov.“


- Obešli jsme auto. -
„Je mi zima.“
„Chtělas neutrální území. Tak jsem tě nemoh’ vzít do hospody.“
„Tak já myslela, že mi třeba ukážeš to auto. Zevnitř.“
„Ale pak sis to rozmyslela, protože to minule špatně dopadlo, když jsem tě pozval…“
„Dovnitř.“ „To jsem tě spíš pozvala já.“
„Dovnitř. Úplně.“
„Mlč. “
„A to kvůli matce?“
„Jo. Chce se mě zříct, na což má sice právo, ale jakmile by se mě vzdala, no ve prospěch našeho skvělýho státu, tak by Peet přišel o prachy. A já ostatně taky, sirotčák je velký nic a já potřebuju kvalitní stravu.“
„To je kráva… Jak sorry, ale je.“
„Je to tak. Hele, pro mě za mě, ať se mě klidně vzdá, já ji k životu nepotřebuju. Když jsem potřebovala, tak nebyla.“
„Já tě chápu.“
„Nemyslí si, že mě chápeš, ale jistá empatie tu je.“
„Už zase mluvíš jak z knížky, nečti to, leze ti to na mozek.“
„Ale co ne? Proto jsem chtěla lentilky. Já to asi nedám. Navíc, před tím, když mě svěřovali, tak to byl nějakej soudce a těžce sympatizoval s matkou, protože mu navykádala, jak je v těžkém období, že nemá moc peněz, navíc po smrti jejího bývalého manžela má psychické problémy a starost o dceru je zatěžující, protože dcera je ve věku, kdy potřebuje někoho, kdo s ní udrží krok a tím někým je Petr - A další blabla, prostě milující matka.“
„No velice milující, hlavně že ona si chodila v luxusních hadrech a tys vážila 45 kilo, protože si neměla co žrát a…“
„ … a rakev jsem vybírala taky já.“
„A to jí jako sežral?“
„No sežral, vytáhla na mě mý kázeňský problémy, který v podstatě zavinila ona, a zahrála to na něj. Aby nemusela tolik platit. Ještě, že mi nebylo 15, protože by řekla, že na střední chodit nemusím a můžu začít vydělávat. A ten právník nebo socák nebo kdo, co mi byl přidělenej byl taky neschopnej.“
„A teď to má kdo?“
„Nějaká ženská, tak snad se obhájím.“
„Vždyť ty se nemáš co obhajovat, nic jsi neudělala.“
„Mně to neříkej. Já to vím, tak snad to bude i ona vědět. Taky to musím zahrát. I když, jde mi fakt jen o ty prachy. Víš co, já Peeta nechci moc zatěžovat, jakože finančně. Sice je Ing, ale nemá na rozdávání. Se cítím trochu blbě, i když mi celý léto tvrdil, že to zvládáme.“
„Tak aspoň někdo rozumnej v té vaší rodince.“
„Hm. Taky si říkám. Ale celkem se mu divím. Já bych si sama sebe nikdy nevzala.“
„Já bych si tě třeba vzal, ale mně by tě asi nedali.“
Upřímně jsem se rozesmála: „To teda fakt nedali. Nejsi zrovna… Jak to říct… Vhodná osoba.“ „Spíš nevhodná. Škodná.“„By tě měli myslivci střelit“
„Proč proboha?“
„Tak škodná se musí střílet.“
„Tvoje myšlenkový pochody bych chtěl mít.“
„Jo, tady máš tu slohovku, abych nezapomněla.“
„Nenapsalas to, doufám, nijak….“
„Napsala jsem to tak, aby to vypadalo, že je to tvoje, ale že už ti začíná svítat.“
„Přesně tak jsem to chtěl říct. Dík. Odměnu dostaneš příště.“
„Tak čau.“ začala jsem odcházet.
„Chceš svíst?“
„Bych ti zablátila tu tvoji luxusní káru.“
„Si naser.“
„Prosím?“ udiveně.
„Sorry, já jen, že mi na tom nesejde.“
„Já na tebe taky nejsem sprostá. Víš, že mi to dělá zle.“
„Já vím, že to kvůli…“ nedořekl.
„Mlč. Nech to být. To já jsem zas přehnaně přecitlivělá.“
„Čau.“


To byl Adam, první muž. Ten v ráji, i ten můj. Ale to už je jiná kapitola.