Dvojí duše - 4.díl

Brzo ráno jsem náhle procitla, přemýšlela jsem, co mě vzbudilo, když v tu ránu mi došlo, že slyším Shirleyin hlas.
“Lily, vstávej!”
“Co, co je? Co se děje?” zamumlala jsem ospale.
Vůbec jsem nechápala, proč jsem byla probuzená tak brzo.
“Před chvílí tady byla sestra a říkala, že už nás dneska pustí! A prý hned po snídani!”
Vyděšeně jsem se koukla na hodinky. Bylo teprve 6 hodin ráno, takže do snídaně zbývalo ještě spoustu času, ale stejně mě její tvrzení vylekalo.
Upřeně jsem se na ni zadívala : ”Opravdu? A jaktože tak náhle?” Shirley mému pohledu statečně čelila, až jsem vycítila, že si nevymýšlela.
“Říkala, že náhle přišlo několik nových případů a oddělení by už nemělo místo. Takže my 2 jsme jedny z těch, které dnes propouští.” “Aha...” nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem sice hrozně ráda, že zase budu doma, ve svém pokoji se svým blokem a knihami a vůbec. Ale přece jen mi bylo líto, že sotva jsem našla dobrou kamarádku, už ji zase ztratím.
“Ty, Lily, nechtěla bys mi dát své číslo?” ozvala se nesměle Shirley. “Jo, jasně!” zaradovala jsem se a nadiktovala jí ho.
“A kde vlastně bydlíš?” Shirley mi začala složitě popisovat cestu k ní domů od nemocnice. Když konečně domluvila, uvědomila jsem si, že to místo dobře znám. Kolem jejího domu jsem chodila do školy a z ní, skoro každý den. Ta ulice byla proslulá sídly snobů. Upravené, čisté chodníčky lemovaly silnici, po které projížděly pouze luxusní vozy. Domy tady byly obrovské, s velkou zahradou, která však vůbec neodpovídala mému vkusu. Zahradníci se zde museli činit – keře byly přesně vystříhané do určitých tvarů, žádné stébélko trávy nevyčnívalo nad přesně danou řadu a živý plot byl pečlivě olemován růžemi, vysazenými s geometrickou přesností. “Normální” lidé se této městské části vyhýbali, asi jim to působilo nějaké trauma. Já tudy však chodila ráda, i když bych si na cestu do školy mohla vybrat i z jiných cest. Ráda jsem se dívala na ty obrovské domy a představovala si, že v takovém bydlím. Nakonec jsem stejně vždycky došla k názoru, že ani takoví lidé nemusí být šťastní, že se možná i já, co bydlím v paneláku, mám lépe.
“Jo, tam to znám.” přikývla jsem a snažila jsem se působit nenuceně.
“A kde bydlíš ty?”
Zřejmě na mně neviděla, jak moc mě to zaskočilo.
“Já…” Mám nebo nemám říct pravdu? “No…víš, u nás to rozhodně není tak hezké…bydlím v paneláku na sídlišti. Tam u parku Mitzi Mertové.”
“Aha…jé, vždycky jsem chtěla bydlet ve výšce!” zarazila se, ale hned zase nasadila možná až moc zářivý úsměv. “A ve kterém bydlíš patře?”
“Uch…v 7.” odvětila jsem nejistě.
“To je super…Tam bych se někdy chtěla podívat, ten výhled…” “Mohla bys někdy přijít!” navrhla jsem bleskově a vzápětí už jsem se vduchu fackovala. Jak jsem mohla být tak vlezlá?! Ale Shirley to, zdá se, vůbec nevadilo.
“To by bylo super!” vyhrkla nadšeně.
Usmála jsem se taky a nadiktovala jí přesnou adresu. Shirley si ji naškrábala na malý papírek tužkou, kterou našla v nočním stolku. Ani jsme si nevšimly, že už je 8 hodin – čas snídaně. Sestřička vstoupila a už nám notoricky známým pohybem rozdala snídaně a upozornila nás, že si s nimi musíme pospíšit. Vůbec jsem neměla hlad, ale přece jen jsem do sebe ovesné vločky s medem a jogurt rychle naházela a vše spláchla vlažným čajem. Ani nevím, proč jsem tak spěchala.
Když už měla dojezeno i Shirley, sestra řekla: “Tak holky, dneska už se s vámi vidím naposledy. Do devíti si sbalte všechny své věci. Lily – “ obrátila se na mě “ty prosím pomož Shirley. Přijde si pro vás jiná sestřička. Mějte se hezky!” mrkla na nás a zavřela dveře.
“Tak už je to za námi…” povzdechla si Shirley.
Věděla jsem, jak se cítí. Ani já jsem si nebyla jistá, jestli mám být ráda nebo ne. Vstala jsem z postele, vytáhla ze skříně tašku, ve které mi rodiče přinesli věci, a to málo, co jsem v nemocnici měla, jsem do ní naházela.
Shirley se na mě s úsměvem zadívala, a pak prohlásila: “Musím na záchod, udělala bys prosím totéž s mýma věcma? Všechno mám v nočním stolku, taška je ve skříni!”
“Dobře.” usmála jsem se na ni a sledovala, jak pomalu a těžce vstává, bere si berle a skáče do koupelny.
Všimla si, že ji pozoruji a směšně se na mě zašklebila. To mě přimělo dát se do práce. Vytáhla jsem její tašku a přešla jsem pokojem k její posteli. Věci z jejího nočního stolku jsem do tašky složila rychle, bylo to opravdu jen pár drobností, můj pohled upoutalo něco jiného. Zpod polštáře vykukovalo cosi růžového. Moje přirozená zvědavost mi nedovolila předstírat, že jsem si ničeho nevšimla. Z koupelny se ozýval zvuk sprchy, nevypadalo to, že Shirley brzy přijde. Pomalu a potichu jsem polštář zvedla. Na bělostném prostěradle ležel růžový blok. Zvedla jsem ho a pozorně jsem si ho prohlédla. Byl docela tlustý, spíše jako kniha. Na obálce nebyl žádný nadpis, takže jsem usoudila, že to musí být zápisník. Znovu jsem se rozhlédla. Nikde nikdo, Shirley se pořád sprchovala. Se srdcem až v krku jsem zápisník otevřela. Na první straně mne upoutal velký barevný nápis. Můj deník. Zarazila jsem se. Ještě nikomu jsem takhle soukromí neporušila. Mám, nemám? Srdce bylo silnější než rozum a já obrátila list.

1. září
Milý deníčku!
Zní to divně, to je pravda, ale nějak takhle se deníky začínají, ne? Snad abych se ti představila. Jsem Shirley, je mi 13 a žiju v Rondervillage. Bydlím ve velkém domě a mám pěkně bohaté rodiče. Haha. Jo, mám, ale raději bych byla, kdyby tomu tak nebylo. Táta se zajímá jen o práci a máma…škoda mluvit, ale kdyby tě to zajímalo...Moje matka je typická zazobaná panička, usilující o přízvisko Stepfordská. Tedy alespoň myslím, protože tomu všechno nasvědčuje. Protože nemusí pracovat, má dost času na samu sebe. Chodí na kosmetiku, pedikůru, ke kadeřnici, vizážistce, na solárium a v neposlední řadě na kafíčko s holkama, jak ona říká.
No, to by snad stačilo.
Tvoje Shirley