Dvojí duše - 3.díl

“Lily, už můžeš zkusit chodit!” překvapila mě po pár dnech sestra, která nás každé ráno chodila kontrolovat.
Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Eva. Jistě, na první kroky jsem se těšila jako babka na důchod, ale přece jen jsem se bála. Co když jsem zapomněla, jak se chodí? Co když nebudu mít na chůzi dost síly? Co když se budu muset učit od prvních krůčků?
Když jsem později seděla tam, kde mi nikdo pomoci nemůže, musela jsem se sama sobě smát.
Jak jsem si vůbec mohla myslet, že bych za těch pár dní zapomněla chodit? Byla jsem tak ráda! Konečně jsem si mohla zajít na záchod jako normální člověk a nemusela používat tu potupnou mísu! Když jsem se z koupelny vrátila, Shirley se na mě závistivě podívala. Ona zatím chodit nemohla, měla zakázáno i postavit se – prý by to pro ni byla zbytečná námaha. Rozhodla jsem se, že když už mě čekají jen 2 dny pobytu, pořádně si to tady užiju. Tedy jestli je něco takového vůbec možné.
“Shirley? Co kdybychom si zahrály karty? Rodiče mi je tady přinesli.” navrhla jsem s možná až moc zářivým úsměvem.
Shirley na mě vykulila oči, až připomínaly tenisáky.
“Já…” začala váhavě. “Docela ráda bych si zahrála, kdyby to šlo, ale víš, že se nemůžu moc hýbat.”
“To bude v pohodě…Pomůžu ti na vozík a tady přisunu stolek!“ ukázala jsem do rohu pokoje a znovu jsem se, snad přívětivě, usmála.
Jen doufám, že jsem svým výrazem spíš nepřipomínala klauna bez hereckého umu. Vstala jsem z postele, nazula si své černé chlupaté pantoflíčky s kočičkami a pomalu se vydala těch pár metrů ke stolku. Pořád ještě jsem ohledně svého zdraví nechtěla nic uspěchat. Stolek byl naštěstí dost malý a docela lehký – mám totiž zakázáno nosit těžké věci. Když byl na určeném místě, přešla jsem k Shirley a váhavě natáhla ruku. Zatvářila se nevraživě, až jsem měla strach, že ji odmítne, ale nakonec se mě pevně chytla. Podařilo se mi ji vytáhnout až do sedu, a taky jsem jí pomohla dostat zdravou nohu z postele. Nakonec se nám vše podařilo a Shirley usedla do kolčekového křesla, které v místnosti bylo už od jejího nástupu do nemocnice. Vytáhla jsem z nočního stolku karty, pečlivě je zamíchala a hromádku postavila na desku stolku před Shirley.
“Na, snímej!”
Shirley zavřela oči a předstírala, že se plně soustředí. Dvěma prsty přejížděla zboku po všech kartách a něco si potichu mumlala. Celý obličej měla napjatý, než svraštila čelo. Musela jsem se smát. Díky vráskám nad obočím vypadala trochu jako malý buldok. Nechápavě oči otevřela. Rychle jsem zakašlala – nebyla jsem si jistá, jestli by můj smích Shirley nenaštval, přece jen jsme zatím oficiálně nestanovily příměří. Ona mě však přistihla a začala se smát taky. Kdyby nás teď někdo viděl, myslel by si, že jsme nejlepší kamarádky. Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Rychle jsem karty shrnula na kraj stolu a vyskočila jsem, abych Shirley pomohla vstát. Vlastně zbytečně, stejně bych to nestihla. Zaklepání se totiž ozvalo znovu a mnohem důrazněji. Nezbývalo už nic jiného, možná nás sestřička zdrbe, co horšího by se mohlo stát!
“Dále!”
Dveře se otevřely a dovnitř vpochodovala nějaká žena. Rudé vyšisované vlasy, sepnuté ohnivě rudou sponou se jí volně vznášely kolem hlavy. Měla na sobě láhvově zelený rolák, vestu v barvě spony a světle zelené tříčtvrteční kalhoty. Obličej působil trošku jako maska, měla na sobě příliš mnoho mejkapu, červená tvářenka a výrazná linka, lemující oči – to vše by bylo samotné dokonalé, ale na jeden obličej se to jaksi nevešlo. Tahle osoba přeletěla očima přes celý pokoj, než spatřila Shirley.
“Holčičko moje!” teatrálně vykřikla.
Vykulila jsem oči. Tak tohle byla Shirleyina matka.Bylo mi divné, že Shirley za ty 4 dny nepřišel nikdo navštívit…A teď byla její máma tady. Úplně mě upoutala, bohužel ne v dobrém slova smyslu. Musela jsem od ní odtrhnout zrak, aby si mého pohledu nevšimla. Pozdě. Zkoumavě si mě prohlédla a zaševelila : “A ty jsi…” předstírala, že mé jméno zná, ale nemůže si vzpomenout.
Její přesládlý tón mě úplně odpuzoval.
“Já jsem Lily Madeová. Tady Shirley mě omylem srazila na skatu a dali nám společný pokoj.”
“Aha! Ale to ovšemže omylem! Proč by to měla udělat schvááálně?” zaskřehotala chraplavým hlasem Shirleyina matka.
Shirley zrudla : “Mami, to je v poho, my už jsme si to s Lily vyříkaly.” “No dobře, “ přikývla nepřesvědčeně ta ženská. “A jak se máš? Vaří tady dobře?”
Následovala záplava odpovědí, která byla přerušená až příchodem sestry. Matka Shirley sebou trhla, jakoby si teprve teď uvědomila, že je v nemocnici. Během Shirleyina vyprávění se totiž moc nesoustředila a bylo vidět, že je myšlenkami jinde. Teď, když do pokoje vtrhla sestra, sebou poplašeně trhla a vyhrnula si rukávy svého roláku, aby se mohla podívat na displej ohnivě rudých hodinek.
“Beruško moje, přijdu pozítří, teď už musím jít! Jsem objednaná ke kosmetičce na manikůru a pedikůru.” – nespokojeně pohlédla na své nehty, nalakované lahvově zeleným lakem se třpytkami, které se mi zdály naprosto dokonalé, ale ona na nich zřejmě stále viděla chyby. Pak se snahou o ladný krok vyplula z místnosti a cestou své dceři poslala vzdušnou pusu.
Když se za ní zavřely dveře, sestra spustila: “Holky, měla jsem za úkol jít vás navštívit, abych vám něco oznámila!”
Tajuplně se pousmála.
“Co? “ hořely jsme zvědavostí.
“Na příležitost propuštění velkého množství propuštěných dětských pacientů v jeden den, se hlavní dětská sestra rozhodla, že uspořádáme večer plný her pro všechny děti. Bude se konat v předvečer vašeho propuštění, kdy už Lily bude moci chodit “ kývla hlavou směrem ke mně. “ a Shirley bude moci odvézt. Účast samozřejmě není povinná, ale myslím, že by pro vás mohla být dobrým zakončením pobytu tady. “ usmála se a čekala na naši reakci.
Váhavě jsem na Shirley pohlédla. Vypadala, že se jí tam zrovna dvakrát nechce. Já jsem na tom byla stejně, v dětském oddělení jsme momentálně byly nejstarší, takže jsem měla pocit, že by nás to tam moc nebavilo.
Sestra to vycítila a poznamenala : “Až se rozhodnete, dejte mi vědět!”
“Sestři, “ začala jsem váhavě “moc se mi tam nechce, asi zůstanu na pokoji.”
“Já taky.“ přidala se Shirley.
Sestra s trošku pokřiveným úsměvem přikývla, otočila se na podpatku ( i když žádný neměla ) a vyšla ze dveří.
Po cestě jsme zaslechly jak si mumlala: “Tss, to byl zase nápad. Nikdo nepřijde, já jsem to věděla…”.
Když už byla dostatečně z doslechu, vypukly jsme se Shirley v hlasitý smích.
“Nezahrajeme si ty karty?” navrhla jsem, když nás záchvat přešel. Shirley nadšeně souhlasila a za chvilku jsme se tak ponořily do hry, že jsme ani nevnímaly přicházející čas večeře. Podávala se topinka s výbornou, ale trochu pálivou masovou směsí a čaj. Shirley už si na chuť jídla vůbec nestěžovala, a když sestra s vozíkem odjížděla, už ji hlasitě pozdravila a dokonce poděkovala za večeři. Po jídle jsme si dlouho povídaly o škole, hudbě, a o tom, co rády děláme. Dozvěděla jsem se, že Shirley se ve skateparku ocitla stejným způsobem jako já, tedy omylem. Jedna její kamarádka jí přemluvila, ať si zkusí sjet z jedné rampy a půjčila jí své prkno. Jenomže Shirley vůbec nevěděla, jak se správně jezdí, tak to do mě napálila. Teď už jsme se tomu smály, ale tehdy by nám to samozřejmě vtipné nepřišlo. Navíc jsem zjistila, že Shirley má jinak podobný vkus v hudbě i podobné záliby jako já. Taky neměla moc ráda sport, milovala knihy a taky psaní.Ve škole jí šla nejlépe čeština a dějepis – přesně jako mě. Zjistily jsme taky, že bydlíme docela blízko sebe, takže bychom se někdy mohly vidět znovu. Povídaly jsme si až dlouho do noci, jako nejlepší kamarádky, a potichu jsme se našim prupovídkám smály. Náhle jsme zaslechly kroky na chodbě. Sestra šla zkontrolovat, jestli už spíme. Bleskurychle jsme zaklaply oční víčka a nasadily správné “spící” výrazy. Sestra vešla do dveří, přejela pohledem přes celý pokoj, nespokojeně zamlaskla, zřejmě nad našim nepořádkem, ale jak se zdálo, na to, že spánek pouze předstíráme, nepřišla. Po jejím odchodu se v místnosti na chvilku rozhostilo neproniknutelné ticho. Dlouho jsme to ale nevydržely a po chvíli jsme vybuchly v snažně utajovaný smích. Bohužel sestra nejspíš poslouchala za dveřmi, aby se o našem spánku ujistila, a tak nás zaslechla. Poznaly jsme to, protože vtrhla do dveří jako vichřice a spustila na nás vodopád slov, až jsem měla strach, že se pod nimi utopíme. Když jsme vyslechly snad pětiminutové kázání o tom, že pravidla se musí dodržovat, jak by to vypadalo, kdyby se celé oddělení chovalo jako my, a že je ráda, že už brzo půjdeme pryč, zavládlo konečně ticho. Sestra si nás ještě úsečně změřila a rozzuřeně zabouchla dveře. Tentokrát už nám moc do smíchu nebylo. Jen jsme si navzájem pošeptaly dobrou noc, mrkly jsme na sebe a pokoušely se propadnout do říše spánku. Shirley se to povedlo hned, ale já ještě usnout nemohla. Pořád mi nešla z hlavy Shirleyina proměna v úžasnou holku. Rozhodla jsem se, že se tím prostě nebudu zabývat a budu ji brát takovou, jaká je. Teď mi to nedělalo sebemenší problémy.