Přes práh dospělosti - 7. Však největší dar už dávno dostala...

„Pozor, už jede!“ zaječel Patrik, když se něco po šesté hodině na cestě k chatě objevila Reginina silueta na kole.
„Co ječíš, člověče, nejsme přece hluchý!“ chytil ho Slávek za tváře a zatřásl s ním. „Všechno máme nachystaný, tak přestaň být tak vyklepanej!“
Vyjevený Patrik jen s přitroublým úsměvem kývl.
„Tak, všichni připravit!“ upozornila jsem je a každý jsme si zalezli na své předem domluvené místo.
Za pár minut se ozvaly Regininy kroky na schodech ze sklepa.
„Sakra, tak tohle nás nenapadlo,“ sykl naštvaně Patrik.
Slávek se však duchaplně vrhnul ke dveřím do sklepa a jednoduše otočil klíčem v zámku.
„Páni, to teda bylo nenápadný,“ zakroutil hlavou Patrik, ale oddechl si.
Hned nato se ozvalo zacloumání klikou, a pak se zase začaly kroky vzdalovat.
„Tak, a teď jenom doufat, že ji nenapadne lézt oknem,“ ozval se se smíchem Slávek.
„S tím bych moc nepočítala. Přes ty zabedněný okenice bych se v její kůži taky nesnažila mermomocí protlouct.“
„To je zajímavý, jak se ta Džína snaží dostat dovnitř všudy možně, jen ne normálně předním vchodem, viď, Troji?!“ popíchl zase hned Slávek Patrika.
„No, z toho, co jsem viděl, se ti odvažuji připomenout, že ty nejsi zrovna typ, který by měl dávat přednášky o správném, normálním procházení předním vchodem. Nebo to všude tahle opovrhuješ účelem schodů a zábradlí?“ ozval se konečně taky Tomáš.
„Ty vole, už jsi zase skákal ze schodů přes zábradlí? Vždyť jsem ti snad tisíckrát opakoval, že je tam žumpa a to víko...“ začal nadávat Patrik.
„Ble ble ble... Tak se vykoupu v žumpě, no! Ty si tam se mnou nebudeš muset plavat, když se to se mnou propadne...“
„Ticho, už jde!“ zadržela jsem tu jejich nepříjemně se rozvíjející hádku, když v síňce cvakla klika.
V místnosti nastalo hrobové ticho.
„Hej, kde jste, vy cvoci?! Na co si tady zase hrajete? Co tady provozujete?!“ houkla nejistě Regina do tmy chaty.
A pak se zachovala přesně tak, jak jsme předpokládali – naštěstí. Nejistým krokem se vydala ke dveřím balkonu, aby otevřela největší okenice a vpustila tak do prostoru chaty co nejvíc světla. Ani si při tom nevšimla temného stínu mé postavy, který se za ní vynořil za závěsem pod dřezem, ani druhého, který vylezl zpod stolu, no, a těch ostatních dvou už si všimnout zákonitě musela, jelikož vyjukly ještě dřív, než se k nim dostala. Jeden, ten vyšší, se vynořil zpod pohovky zprava a druhý se spustil ze schodů vlevo.
„Ha ha, to je fakt moc velká psina, lidi,“ snažila se Regina chovat odvážně. Když ji však Patrik, Slávek a Tomáš chytili a zvedli do vzduchu, už se neudržela a začala ječet: „Nechte toho, já se bojím! Nechte mě! Pusťte mě dolů!“
Kluci, jakoby hodlali splnit její přání, ji postavili o kousek dál zpět na nohy.
„No, vidíte, že to jde! A teď odbedněte okenice...“ oddychla si předčasně Regina. Větu však nedokončila, jelikož se okamžitě plně zaměstnala třeštěním očí do tmy na obrys něčího těla. V tu chvíli překvapení ji někdo chytil z každé strany za ruku a zatáhl tak, že ztratila rovnováhu a s křikem padala dozadu.
Čekala, že se prostě rozmázne na zem a pořádně si natluče, když se však k dalšímu překvapení zabořila do měkkých polštářů na křesle.
Pak ticho proťala Slávkova slova: „Tři, dva, jedna, teď!“
Napravo před udivenou Reginou cvakla baterka a v jejím světle se objevila moje osvícená hlava s bláznivým, strašidelným (teda spíš srandovním) obličejem, který ještě zdůrazňoval divoký účes dvou ujetých culíků a pestrý narozeninový kornout s nápisem BAF. A to taky bylo slovo, které jsem na ni zároveň s rozsvícením baterky zaskřehotala.
Než si stihla můj zjev, chudák, vychutnat, objevil se přímo pár kroků před ní další přízrak. Opět cvaknutí vypínače a Regínin vyjevený pohled spočinul na pitvorně se šklebícím Slávkovi, sedícím před ní na turku s rozvícenou lampičkou na baterky na hlavě. “Ňaf!“
A znovu napravo, tentokrát na schodech, někdo zažehl petrolejovou lampu. V její záři se objevil Tomáš s rozjetým úšklebkem na tváři, kornoutem na hlavě a správně zmutovaným hlasem zaskučel: „Bububu!“
Než si Regina stačila spočítat, kolik úleků ji ještě čeká, narazil jí zezadu na hlavu Patrik velký papírový kornout a všichni jsme sborově zanotovali: „Přé-kvá-pé-ní!“
Reginin výraz byl opravdu unikátní, a proto se ho okamžitě pohotově Slávek rozhodl zvěčnit na několika velice povedených fotkách. Dřív, než se stačila vzpamatovat, už ji měl s foťákem oběhnutou ze všech stran a rychle se snažil urvat ještě nějakou tu momentku na nás ostatních. Patrika se mu povedlo zachytit, jak se nad ní sklání přes opěradlo křesla a ve tváři mu hraje úsměv veselého, škodolibého křečka a mě plazící se k Regině s výrazem oblíbeného patogola Slavíčka, jak přezdívali mému přespříliš rozjetému, spokojenému úsměvu.
Tomáš mezitím začal rozsvěcovat petrolejky, rozmístěné účelně po místnosti. Jako poslední rozžal tři krásné svíčky ve tvary rudého srdce, oranžové hvězdy a modré amforky, které byly vkusně rozmístěny po stole.
„Supr!“ zařvala náhle Regina a tím nás všechny okamžitě dostala. Patrik se lekl tak, že zapadl zpátky za křeslo a málem prorazil hlavou dveře. Slávek, který se právě chystal na další povedenou fotečku, provedl instinktivní úskok dozadu, zakopl o mou maličkost spokojeně si hovící na zemi a nakonec se ještě foťákem praštil do nosu. Já jsem se zmohla jen na tiché zavytí a málem jsem dostala infarkt. No, a abychom byli všichni, tak se od stolu, kde Tomáš chystal svíčky, ozvalo téměř stereové ´jauvajsjauvajs´. První, když se pokapal horkým voskem a hned nato ještě to druhé, když nakopl dřevěnou židli.
„Co blbnete? To má bejt součást překvapení – hromadná sebevražda?“ vylekala se našimi reakcemi Regina a jala se nás dávat dohromady. Nejdřív se zvedla, odsunula křeslo a pomohla na nohy Patrikovi s rozjetýma očima. Slávek už se mezitím vzpamatoval a začal se ´šikovně´ zvedat, přičemž mi sedl na záda.
„Hej, ty slone, nejsem tvoje lehátko!“ ozvala jsem se chraptivě a začala kopat nohama.
„Sorry, sorry, já tě v tý tmě přehlíd!“ omlouval se Slávek a rychle se zvedl, aby i mně pomohl na nohy.
„Jedna, dva, tři... kde je to čtvrtý?“ rozhlížela se Regina po počtu svých obětí.
„Já jsem tady někde!“ ozvalo se od stěny za stolem a za chvíli se k nám odtud přikulhal Tomáš.
„Ahóóój! Tak tys přece jenom přijel! Já si říkala, že vás tady v tý tmě bylo nějak moc, ale ňák mi to nedošlo.... Vidím, že jste se rychle dali dohromady. Tak jak se ti tady líbí?“ radovala se Regina a nikdo jaksi neměl sílu přisadit si vtipnou poznámku o jejích reflexech rychlosti světla (v té tmě).
„Jo, je to tu fakt super, právě jsem se detailně poznal s vašimi židlemi, díky.“
„Tak ale konec šoků a jde se gratulovat!“ rozhodl najednou Slávek a přihnal se k Regině. „Takže všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí a takový ty věci, jo, taky lásku a taky ti přeju, aby se konečně Troj odkuklil a byl normální...“
„..motejl! Hm, prvně si musím zjistit, čeho jsem vlastně larva,“ hodil na něho Patrik nasupený pohled, ale dál už to naštěstí nikdo nerozvíjel.
Regina s díkem přijala dárek a začala ho rozbalovat.
Balíček obsahoval obrázek v růžovém rámečku ve tvaru obdélníku. Byla na něm dívka s dlouhými hnědými, kudrnatými vlasy v letních bílých šatech, jak stojí zády opřená o blonďatého kluka v pestrých džínách a bílém tričku s krátkými rukávy. Nad jejich hlavami svítily na noční obloze hvězdy. Tři věci však byly na obraze nejvíce zvýrazněny a zářily jako diamanty – hnědozelené oči dívky a hluboké modré oči chlapce, oboje se upírající na rudou hvězdu.
„Sunny, to je nádherné! Ale ti milenci vypadají jako...“
„...ty a Patrik? To není možný!“ kroutil naoko vážně hlavou.
„Sunny, to je bezvadný! Kdes k tomu přišel?“ vyzvídala Regina.
„Někteří lidé dovedou zázraky.“
„Tos kreslil ty?“ vyvalila jsem na něho oči.
„Hm, troufal jsem si hodně, ale zase jsem si říkal, že ty dva snad znám docela dobře, abych je dokázal takhle... zvěčnit.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Teda Sunny, tohle je vážně originální, hotové umělecké dílo!“ promluvil k Slávkovi uznale Tomáš.
„Jo, asi bych tím měl začít mučit víc lidí, co? No, ale od pana spisovatele to beru, to je přece taky umělec, ne?“
„Já to myslím vážně, Slávku, máš fakt talent! Ale radši ho snad skrýváš, jako by ses za něj styděl...!?“ dodal Tomáš zamyšleně.
„Díky, já to beru,“ zvážněl Slávek. „Jenomže vím, že tohle není to, co mě teď fakt bere. Maluju pro své sobecké potěšení a víc ode mě nikdo nemůže čekat. Ale vážně díky, vážím si tvého názoru.“
„Sunny, je to vážně úžasné, moc ti děkuju. Víš, někdy mi připadá... Ale ne, nejsi žádnej kámen, máš opravdový smysl pro romantiku.“ Regina byla překvapená a dojatá.
„Sunny, taky bych o tobě nikdy neřekl, že bys tohle dokázal,“ kroutil udiveně hlavou Patrik. „No, řekla bys to do něho, Shady?“
Dlouze jsem se na Slávka zadívala.
Odpověděl za mě. „Jo, Shady se to dozvěděla o pár dní dřív než vy.“ Na chvíli se odmlčel, a pak tu byl zase ten starý, známý Slávek: „Takže co takhle vybalit ty vaše zázraky?“
„Tak jo, teď třeba já, můžu?“ přihlásila jsem se jako druhý gratulant.
„Jasně, já půjdu poslední, jestli dovolíte. Ne, že bych se držel hesla ´to nejlepší nakonec´, ale prostě to chci tak nějak uzavřít,“ upozornil nás Patrik.
„No jo, no jo, my tě chápem,“ pokýval přemoudřele hlavou Slávek a netrpělivě pokukoval po mém dárku.
„Tak, drahá Džíno, dovol mi, abych i já popřála své nejlepší kamarádce k sedmnáctým narozeninám – jen to nejlepší, co tě může potkat...“ zarazila jsem se. „No, znáš mě, na takové to sáhodlouhé gratulování nejsem, ale ty už snad víš, jak moc tě mám ráda a záleží mi na tom, abys byla šťastná. Dodám jen to, co považuji za nejdůležitější – lásku a ať se tvá přání stanou skutečností, krásnou skutečností.“ Pak jsem jí podala dárek.
Regina se na mě chvíli dívala s hlubokým citem přátelské lásky, a pak zašeptala: „Děkuju, Lýdi. Za to, že jsi.“
Pak rozbalila můj dárek. Byl to pár objímajících se plyšových medvídků, z nichž jeden byl růžový a druhý zelelný a oba měli na jednom z oušek malého andílka. V místech, kde se medvídci dotýkali jeden druhého, bylo veliké červené srdce s nápisem Srdce srdci všechny druhy lásky.
„Ještě je tam přáníčko,“ upozornila jsem ji trochu nervózně.
Otevřela ho a tiše předčítala:
„Moje milá kamarádko Džíno,
tak je ti zas o jeden rok víc,
v sedmnácti již kráčíš hrdě vstříc
své budoucnosti, hnaná touhou
uskutečnit naději pouhou.
Dobře vím, že máš dost vnitřní síly
projít s lehkostí každou zkouškou k cíli.
Však dřív, než najdeš na Zemi své nebe,
musíš nalézt sama sebe.
A když někdy nevíš, komu vlastně věřit,
soukromí své toužíš ostře střežit,
ten, kdo Tě má rád, je vždycky blíž
a můžeš mu věřit – to snad víš!
Proto shrnu to jen v jedné větě -
- jistě víš, kdo miluje Tě
a věřím, že i tato skutečnost je ti jasná -
- chci, abys byla opravdu šťastná.“
„To je kouzelné,“ vydechla nadšeně Regina. „Díky, Lýdi, je to nádherné...“
„Tak další, ať tu nejsme do zítřka. Jestli budeš mít ke každému dárku plno proslovů, tak se nakonec na tvého miláčka vůbec nedostane!“ zadržela jsem ji s veselým úsměvem, když jsem zahlédla v jejích očích zvláštní třpyt. Sama jsem totiž měla sto chutí se rozplakat.
„Máš pravdu,“ zašeptala Regina. „Všechno, co bych ti teď chtěla říct, už dávno víš, kamarádko.“
„Božínku, budeme plakat?!“ spráskl ruce Slávek.
„Seš nenapravitelnej šašek, Sunny, ale plakat se nebude, takovou radost bych ti neudělala,“ uklidnila ho Regina a zamrkala.
„Takže můžu svou skromnou, upřímnou gratulaci milé oslavenkyni odevzdat taky?“ postavil se před ni Tomáš.
„Ale...“ chtěla něco namítnout. Po Tomášově prosícím pohledu však zmlkla.
„Regino, neznám tě sice ještě moc dlouho, ale cítím, že jsi opravdu skvělá holka, máš úžasného kluka, který tě miluje a kolem sebe super kamarády, které si naprosto zasloužíš. Myslím, že máš snad všechno, co patří ke krásnému životu, a proto ti jen přeju, abys o nic v žádném ohledu nepřišla. A tady taková maličkost, kterou jsem vybral jen tak nějak intuitivně...“
Tomáš podal Regině dárek zabalený v modrém balicím papíře.
„Ale Tomáši, já od tebe nemůžu nic přijmout...“ bránila se Regina.
„Prosím, pokud stojíš o to, abych i já patřil mezi tvé přátele, přijmi ten dárek.“
„Už tě tak beru... Dobře, děkuju moc.“
Modrý papír zašustil a pod ním se objevila knížka s nápisem Úvahy moudrých o lásce. Kolem knížky byl ještě omotaný řetízek s křížkem.
„To je skvělé! Tomáši, jak...“
„Nevím, jestli věříš zrovna v Boha, ale na tom nezáleží. V něco krásného určitě věříš,“ přerušil ji s rozpaky.
„Věřím, Tome, děkuji, je to překrásný dárek. Spojil jsi dvě pro mě nejdůležitější věci na světě - lásku a víru.“
Ano, tenhle dárek pro ni znamenal hodně, to jsem věděla. Lepší pečeť přátelství Tomáš nemohl vybrat.
„Tak, a teď zlatý hřeb večera!“ oznámil vesele Tomáš a otočil se k Patrikovi. „Tramtadadá! Fanfáry!“
Patrik přicupital k Regině s nejistým obličejem a zářivýma očima nadšeného dítěte.
„Jako malej, jako malej...“ kroutil pobaveně hlavou Slávek.
„Právě proto ho tak miluju,“ nechala se slyšet Regina a podala Patrikovi požadovanou pravici.
„Tak všechno nej, nej, nej, nej, nej, nej, nej, nej, nej....“
„Zasekl se,“ upozornil nás Slávek jen tak mimochodem.
„...nej, nej, nej, nej...“
Regina se už už chystala rozesmát na celé kolo, ale pak ji napadlo něco mnohem lepšího. Chytila Patrika v týle a začala ho dlouze líbat.
„Chytrý,“ okomentoval to s uznáním Slávek.
„Myslíte, že se dostaneme vůbec k té oslavě?“ zapochyboval vesele Tomáš.
„Jo, ale musíme být tvrdí. Tak kolik času jim dáme...?“ přemýšlela jsem s důležitým výrazem.
„Prý je to zdravé,“ podotkl Tomáš s šibalským úsměvem.
„Jo, jenže jak pro koho. Pro ně možná, ale pro nás je to psychické týrání. Ledaže...“ rozváděl to odborně Slávek.
„Ne, ať je to cokoli!“ rozhodla jsem rázně, jelikož mi bylo okamžitě jasné, že Slávek nemůže vymyslet nic přijatelného. „Jak oni k nám, tak my k nim. Zkusíme akci ´deptání´,“ navrhla jsem a začala tu vášnivou dvojici obcházet, přičemž jsem si stále významně odkašlávala, mlaskala a sem tam jsem si vzdychla. Kluci rychle pochopili a přidali se ke mně.
Po pár minutách už to konečně Patrik psychicky nevydržel a ohradil se na nás: „Baví vás to?“
„To víš, každej má jiný záliby. A chcípnout tady na vydeptání nebo nudou se nám taky nechce,“ popichoval ho Slávek.
„Ale já jsem Džíně ještě nedoblahopřál!“ bránil se Patrik.
„Tak jo, Troji, dokončíme to později,“ zasmála se Regina.
„Ale dám ti aspoň dárky... teda dám ti jen jeden, ten druhý...
„Jo, jo, my to chápeme, bez svědků. Tak vybal aspoň ten jeden,“ popostrkoval ho netrpělivě Slávek.
Regina se s napjatým výrazem posadila zpátky do křesla a všichni jsem se uvelebili kolem ní. Pomalu začala rozbalovat.
Když vytáhla z duhové krabice onen dárek, všem se nám zatajil dech nad tou krásou.
„Patriku, to je... překrásné! Já... nevím, co mám říct!“ kroutila nad tím dojatě hlavou.
„Řekni jen, že souhlasíš s tím, co je tam napsáno,“ pohladil ji něžně po tváři.
Regina vzala do obou rukou skleněnou kouli a hleděla chvíli beze slov na překrásnou scenerii v ní – hladina blankytně modrého moře a z ní se jako pohádková víla rodící slunce s okolím růžového nádechu. V modři vody plují písmena s nejkouzelnějším vyznáním: „Naše láska je tohle slunce. Stále vychází, dává nám život, a proto nikdy nezapadne.“
Musela se zhluboka nadechnout, aby dokázala odpovědět: „Ano, Patriku, tohle je nejhlubší pravda, jakou jsem kdy poznala. Miluju tě!“
Byli tak šťastní, tak moc se milovali... Neprožívala jsem sice s nikým to, co oni, ale jejich lásku jsem jim tolik přála, že jsem se musela radovat s nimi. Moje nejlepší kamarádka a můj milovaný bratránek nalezli to, co spousta lidí hledá celý život a často není schopna najít. Najít a udržet.