Přes práh dospělosti - 8. Předzvěst problémů

„Tak, a teď rozjedeme oslavu, ne?“ ozval se Slávek.
„Počkejte, musíme se nejdřív postarat o našeho hosta! Přece ho nepošleme po skončení oslavy někdy uprostřed noci pryč! Můžeš tady klidně přespat, jestli nikam nespěcháš,“ nabídl Tomášovi Patrik.
„Ne, nikam nespěchám, nikdo mě nečeká, ale nechci vás tady otravovat...“ bránil se.
„Ále, co bys otravoval, místa je tu dost! Jen jestli se ti bude naše společnost líbit!“ přidala se Regina.
„Mně se tady, samozřejmě, líbí...“
„Tak zůstaň, nic ti nebrání! Budeme jedině rádi!“ zachoval se Slávek opravdu přátelsky.
„Jasně, pro přátele máme dveře vždycky otevřené. Jdeme se kouknout, kam tě dáme,“ promluvila jsem konečně a běžela první nahoru, aby si nikdo nevšiml mé nervozity.
„Tady je pokoj Džíny a Shady. No jo, je lepší než ten náš, ale my jsme takoví slušňáci, že jsme jim ho rovnou nabídli a přenechali,“ okomentoval náš pokoj Slávek.
„Jasně, ale tady jsou tři postele a vedle jen dvě,“ zamyslel se Patrik.
„Tak je vykop... vyšoup... vystěhujem,“ rozchechtal se Slávek.
„To teda né! Já mám lepší nápad,“ zašklebila jsem se na něho. „Abysme nemuseli všechno přehazovat, nastěhujeme Troje tady na tu postel zvlášť u nás. Teda jestli to Džíně nebo tobě, Troji, nebude vadit...“
„Nám? Ne!“ protáhli vesele ti dva.
„A co nám? Proč zrovna Troj? Proč ne třeba já?“ protestoval okamžitě Slávek.
„To je jasné, Sunny. Vždyť ti dva si tak pěkně rozumí a Shady je Trojova sestřenice, tak jí Troj nevadí, no,“ vysvětlil mu to Tomáš s provokativním úsměvem.
„No jo, máš pravdu, já jsem celej nakřivo, že budu s tebou v jednom pokoji, to víš,“ usmál se na něho sladce Slávek, ale pak pro jistotu dodal: „Ale jo, my dva se dohodneme, jsme si přece tak podobní! Bude to sranda!“
„Tomáši, se Slávkem se bydlí docela dobře, jen ten jeho věčnej bordel kolem postele...“ podotkl Patrik.
„Ále, to mě nerozhází, jsem od svýho bratra zvyklej na hodně věcí.“
„Takže to berete všichni? Jste pro?“ ujišťovala se Regina s nadšením.
Všichni jsme kývli.
„Jen ještě něco, vy dva,“ otočila jsem se k Regině a Patrikovi. „Ty, Džíno, ležíš tady na té manželské posteli, ale se mnou, nikoli s Trojem!“
„Jo, jasně, a já mám své místečko tady,“ sedl si Patrik na postel na druhé straně pokoje. „Džíno, dobře si to pamatuj!“
„Ha ha, mám zatmění mozkové polokoule!“ zasmála se Regina. „A když budeš zlobit, vykopneme tě tady tou dírou do vedlejšího pokoje.“
Vedle dveří byl totiž tunel z pokoje do pokoje, kam se většinou ukládaly nějaké věci. Otvor byl docela široký a protáhnout se tudy mohl skoro každý.
„Budeme tě brzo čekat na druhé straně,“ mrkl na něho Slávek.

Byla jsem strašně nervózní a bylo mi jasné, že dnes budu usínat s krásným pocitem. Poprvé mi bude tak blízko, a přece zase tak daleko... moje nenaplnitelná láska...

Tuto noc od ní budu vzdálen jen tenkou stěnou... bude mi blízko, a přece nedosažitelná... moje inspirace, moje zakázaná láska...

No, a pak se oslava doopravdy rozjela. Přehrávač jel naplno, střídaly se všechny druhy hudby, od diskohitů přes techno, house, rap, hiphop až po krásné romantické ploužáky. Všichni jsme se
dokonale bavili, tancovali a převrátili chatu vzhůru nohama.
Většinou jsme tancovali styl ´každý s každým´, což je jedna z výhod moderních stylů, ale při ploužácích to bylo složitější. Patrik a Regina se při každé pomalé písničce dali hned dohromady a my jsme se mohli jít klouzat. Časem už nám ti dva začali lézt na nervy.
„Hele, tak aby bylo jasno,“ ozval se za nás všechny konečně odrzlý Slávek, „my vás chápeme, že chcete být pořád spolu, ale čeho je moc, toho je příliš! Teď si prostě půjčím tu tvou Džínu a ty si půjdeš odpočnout. A žádný připomínky, jinak budou lítat věci vzduchem a vy dva mezi nima!“
„Vždyť my neprotestujeme, viď, Džíno. Nám to stačí říct slušně!“ rozhodil Patrik nevinně rukama a Regina mu souhlasně přikyvovala.
„Tak já si jdu sednout, ale všechno vidím!“ varoval ho Patrik a sedl si na pohovku.
„No, a my bysme mohli zase tancovat spolu, jestli nejsi unavená,“ usmál se na mě Tomáš.
„Já a unavená? Kdepak!“ ujistila jsem ho.
Fyzicky jsem byla v pohodě, ale duševně se to při další písničce okamžitě zhoršilo. Vybíral ji Slávek a musím říct, že se opravdu trefil. Who wants to live forever (Kdo chce žít věčně)...
Chvíli jsme nejistě tancovali, snažila jsem se nevnímat slova té písničky. Pak jsem si všimla, že se s Tomášem něco děje. Pokaždé, když jsem mu pohlédla do očí, rychle uhnul. Byl v nich neklid, až strach. Ale z čeho?
„Lýdie, prosím tě, nevadilo by ti, kdybychom si šli chvilku sednout a nechali těm dvoum sólo? Myslím, že jsi mě přece jenom utancovala,“ pokusil se to Tomáš po chvilce zahrát do vtipu, ale bylo vidět, že se musí přemáhat. Na nic jsem se však nevyptávala. Chtěla jsem, aby mi všechno řekl sám od sebe, až bude chtít.
„Trochu moc pomalý, co?“ zasmál se na nás Patrik, když jsme se posadili k němu na pohovku.
„No, ani ne tak moc pomalá, jako je toho už na mě asi dneska trochu moc. To víš, už nejsem nejmladší,“ zasmál se zase Tomáš a v jeho hlase bylo tolik štiplavé hořkosti....
„No jo, za pět let už se budu taky cejtit na umření,“ snažil se zavtipkovat Patrik.
„Člověk má myslet na všechno, takže se chystám koupit si nějakej betelnej mramorovej pomník. S prozřetelností nejdál dojdeš,“ vytlačil ze sebe Tomáš nuceně smích, ale cítil, že už je to na něho vážně příliš.
„Páni, černej humor jako vyšitej, to se mi fakt líbíl!“ rozesmál se Patrik.
„Jo jo, asi se půjdu převlíct do něčeho tmavšího, hned jsem zpátky,“ zašklebil se trochu zvláštně Tomáš a šel co nejrychleji po schodech nahoru do pokoje.
Celou dobu jsem ho beze slov pozorovala a přemýšlela, co s ním asi je. Patrik si z toho zjevně nic nedělal.
Nakonec jsem nad tím mávla rukou a řekla si, že jsem své citové rozpoložení přenesla sugestivně na Tomáše.
Zprava do me žďuchl Patrik.
„Hej, o čem zase tak zaraženě dumáš, ty naše Podezřelá?“
„O ničem,“ zalhala jsem. „Poslouchám písničku.“
„No jo vlastně, ty máš tuhle skupina dost oblíbenou, ne?“ chytil se toho okamžitě.
„Jo, měla jsem Queen moc ráda... a pořád se mi líbí... Ale tuhle písničku... zrovna nemusím slyšet,“ přikývla jsem mu a uhýbala přitom pohledem. „Musím si odskočit.“
Rychle jsem zmizela venku, kde jsem si mohla bez rušení přemýšlet o Tomášově podivném chování. No, podivném - já jsem se přece chovala taky divně. Ale můj důvod mi byl naprosto jasný, kdežto ten jeho jsem neznala. Zatím.