Rubíny z pekla - Kapitola 27

Filip ovázal Dixiinu ránu svým tričkem a s úlevou konstatoval, že se krvácení zastavilo. Zdálo se, že zranění nebude příliš vážné, nůž se asi naštěstí zarazil o kost. Nedokázal si představit, že by o svou chlupatou kamarádku přišel. Obrátila po něm svoje krásné hnědé oči a vděčně mu olízla ruku. Jako by mu tím říkala: Neboj se o mě, budu v pořádku.

Eliška se mezitím věnovala Lídě. Byla už při vědomí, ale motala se jí hlava a Eliška měla podezření na nějakou omamnou látku. Naštěstí se její stav zlepšoval minutu po minutě. Netrvalo dlouho a byla schopná samostatné chůze. Když uviděla Elišku, domnívala se v první chvíli, že má halucinace.

„Ty bláho, ani nevíš, jak ráda tě vidím. Já myslela, že jsi na mě naštvaná a ty zatím... V životě by mě nenapadlo, že jsi tak statečná."

„Holka, to ani mě ne. Ale co jsem měla asi tak dělat? V klidu chrnět a nechat toho hajzla, aby mi zamordoval nejlepší kámošku?"

„Děkuju," zašeptala Lída a přes slzy se na Elišku usmála. Začalo jí docházet, že se právě znovu narodila. Vlastně už podruhé. A i tentokrát byl u toho Filip. Tohle nemůže být jen tak samo sebou. To je určitě nějaké znamení. Lída stiskla Elišce ruku a sykla přitom bolestí. Pořezaná paže se ozvala. Lídě to ale nevadilo. Pár šrámů na těle přežije, hlavně když má u sebe dva lidi, na které se může spolehnout. Cítila se čím dál tím lépe.

Daniel na tom zatím tak dobře nebyl. Hypnotikum nejspíš ještě nepřestalo účinkovat a v důsledku toho nebyl prakticky k probuzení. Možná to není jen tím lékem, napadlo Filipa. Neměl samozřejmě tušení, co se děje s člověkem bezprostředně poté, co se zbaví zlého ducha, neboť přitom ještě nikdy nebyl. Třeba k tomu tento stav patří, kdoví? Jinak se Daniel zdál být v pořádku. Kožená bunda eliminovala největší nápor ostrých Dixiiných zubů a na paži mu jako připomínka útoku, který si pravděpodobně nebude nikdy schopen vybavit, zůstane nanejvýš několik drobných ranek. Vlastně z toho všichni vyvázli nad očekávání dobře.

Pak si ale Filip vzpomněl, na co narazil cestou sem, jen pár metrů od podzemní kaple. Šok z nálezu na chvilku překryly následující dramatické události, nyní však přišel čas, aby se o svůj zážitek podělil.

Lídu okamžitě opustily i poslední zbytky slabosti. Vycítila, že by Filipův objev mohl být přesně tím, co ona sama hledala. Samozřejmě, že ano, co jiného by to mohlo být? Nedala jinak, než že to musí vidět na vlastní oči.


***

Za obyčejnými prkennými dveřmi, docela nenápadnými, se skrýval nevelký čtvercový prostor. Filip by si té komory nikdy nevšiml, nebýt Dixie, která se u ní okamžitě zastavila a začala pode dveřmi hrabat. Když je pak otevřel a posvítil skomírající svítilnou dovnitř, bylo mu jasné, že na ten pohled v životě nezapomene. Nyní stál přede dveřmi znovu s nezvykle zamlklou Lídou po boku a při vzpomínce na to, co se za nimi ukrývá, mu bylo úzko.

„Jsi si jistá, že to chceš vidět?" zeptal se nakonec tiše.

„Jo. Potřebuju se o něčem přesvědčit. Tak do toho." Jakkoliv se snažila o srdnatý tón, lehké zachvění hlasu ji zradilo. Ztěžka polkla.

Dveře se s tichým, leč strašidelným zavrzáním otevřely a Filip posvítil dovnitř.


***

Byly tam kostry. Hromada koster. Některé měly na sobě ještě zbytky oděvu. Další polorozpadlé šaty byly nakupeny v jednom z rohů místnosti. Lída zadumaně jeden ze svršků zvedla. Zdálo se, že to kdysi býval červený dívčí kabátek. Vlevo vpředu na něm viselo cosi, co připomínalo zpola utrženou hvězdu, původně žlutou, nyní už hodně vybledlou. Lídě se po tvářích začaly koulet slzy. Ale pořád se neměla k odchodu.

Filip už začínal být nervózní. Lída si prohlížela ty ubohé lidské pozůstatky a skoro se zdálo, že hledá něco konkrétního.

„Počkej, určitě tady je. Musí tady bejt," drmolila zarytě, když se ji snažil odvést pryč.

„Ale co? Co vlastně hledáš?"

V tu chvíli Lída strnula a padla u hromady mrtvol na kolena. Vzala do dlaní bezmasou ruku jedné z nich. Na kostnatém zápěstí cinkl jemný stříbrný náramek s drobnými přívěsky ve tvaru čtyřlístků.

„Ji," podívala se na Filipa uslzenýma očima. „Ji jsem hledala. Teď už bude mít klid."


***


Když se i Daniel začínal pomalu dávat dohromady, zdálo se, že už jim nic nebrání v odchodu. Už se všichni viděli venku, tady nad nimi jako těžký mrak visela aura prožitého utrpení a zmařených životů.

Najednou podzemní prostory ožily a rozzářily se ostrými světly reflektorů. Jakmile spatřila první policejní uniformu, Eliška polohlasem zaklela. Jak mohla být tak pitomá? Úplně zapomněla na Dominika. Zrudla studem, když si uvědomila, jak mu tam asi muselo být, ve tmě a v bolestech. Navíc se k němu určitě donesl řev a zvuky z rotundy. Nebylo divu, že zavolal policii. Udělala by to taky.

Pověděli policistům o kostrách. Podzemí se v tu chvíli změnilo v místo činu a běžný policejní zásah ve vyšetřování vraždy. Vlastně vražd. Pachatel už neexistoval, ale ti mrtví si svou spravedlnost zasloužili.


***

Dominika odvezla sanitka do nemocnice a do domu Urbanových se dostavila Klára Peterová. Lída se v duchu připravila na nejhorší výslech svého života. Matka ji ale překvapila. Beze slova k ní přistoupila a pevně ji objala.
Seděla pak s nimi u stolu v jídelně a neustále jim roztřeseně dolévala čaj.

Kapitán Suk z kriminálky, který omladinu předběžně vyslýchal, potom zavolal Adama Vernera, neboť Eliška už byla jediná z neplnoletých, která tam ještě neměla žádného z rodičů. Petr Suk byl Adamův spolužák ze střední a hned jak se jeho vyděšený kamarád dostavil, nastoupil na něho zhurta: „Adame, nerad bych se tě nějak dotknul, ale neměl bys nechávat holku vyvádět po nocích takový alotria. Zvlášť když..."

„Já vím, Petře. Už se to nebude opakovat. Bude mít zostřenej dozor."

„Jen jestli se taková ještěrka vůbec uhlídat dá," zamrkal na Adama kapitán a konečně se usmál. „Hráli prý v tom podzemí nějakou bojovku, či co. Narazili na ty... ostatky. Není divu, že jsou z toho přešlí. A my vlastně taky. Nikdo netušil, že se tady něco takovýho vůbec dělo. Je to hrozný."

„Co bude s těmi mrtvými?" vložila se do jejich rozhovoru Klára.

„Pokusíme se je nějak identifikovat a předat rodinám, jestli nějaké existují, k pohřbení. Víc pro ty nešťastníky udělat nelze."

„Jedno z těch těl patří mé příbuzné," řekla tiše Klára. „Zmizela v pětasedmdesátém a od té doby je vedená jako pohřešovaná."

„Ale to by znamenalo..."

Klára pokrčila rameny: „To už je vaše práce, zjistit, co to znamená. Moje matka i já si přejeme jediné. Konečně Hanu řádně pohřbít."



***