Rubíny z pekla - Kapitola 28 + Epilog

Po týdnu





„Babi! Babičko!"

Jasný dívčí hlásek narušil ospalý klid sobotního odpoledne na ortopedickém oddělení krajské nemocnice. Několik pacientů, korzujících širokou chodbou za pomoci nejrůznějších podpůrných pomůcek, zvedlo zvědavě oči. Vítali každé oživení nudného stereotypu, což se samozřejmě týkalo především návštěv. Vlastních i cizích.

Helena Urbanová na vnučku potěšeně zamávala. O dvou francouzských holích došla, nebo spíš dohopsala k polstrované lavici pod oknem, posadila se na ni a hole opřela z boku o opěradlo. Za malou chvilku už Lída seděla vedle ní.

„Babi, to je super. Fakt skvělý. Já ani netušila, že už se tady takhle proháníš. Do telefonu ses nezmínila."

„V telefonu by to nemělo ten správný efekt, nemyslíš?" paní Urbanová natáhla ruku a prohrábla vnučce rozpuštěné vlasy. Rozesmáté oči jí náhle zvážněly: „Lidunko, jsi v pořádku? Víš co myslím..."

„Je mi skvěle, babi. A moc se omlouvám, že jsem za tebou nechodila každý den, ale znáš mamku. Trvala na tom, že se musím z toho šoku zotavit. Chápeš to?"

„Chápu," pokývala hlavou Helena. „V tomhle musím se svou dcerou souhlasit. Klára mi řekla, co se stalo. Ale je mi jasné, že ta její verze bude, jak bych to řekla... trochu odlehčená. Nemám pravdu?"

„Trochu," připustila Lída. Chvilku váhala, ale potom babičce po pravdě vylíčila, jak to vlastně bylo doopravdy.
„Nezlobíš se, babi? Že jsem tě neposlechla?"- dodala zkroušeně.

„Hlavně že jsi v pořádku," povzdechla si Helena. „Že jste všichni v pořádku. Víš, opravdu jsem neměla tušení, že se všechny ty hrůzy odehrávaly prakticky přímo pod domem. Je to neuvěřitelné. Přišel za mnou kapitán Suk, prý ten případ vyšetřuje. Vyptával se mě, co vím o vstupu do podzemí. A hlavně na všechno kolem Hany. Obávám se, že jsem mu moc nepomohla."

„S jejím pohřbem počkáme na tebe, babi."

„To budu moc ráda. Chci se s ní rozloučit. Definitivně. Snad jí bude země lehká. I když její smrt asi zůstane záhadou navždycky."

„Bude to tak nejlepší," přikývla Lída a podívala se babičce do očí. Porozuměly si.


***


Zhruba po půlhodině dorazila na ortopedické oddělení Eliška Vernerová. Pozdravila paní Urbanovou a i ona s ní chvíli poklábosila. Helena si však dobře všimla, že je dívka jako na trní.

„No nic, děvčátka," vyřešila to diplomaticky. „Jste zlaté, že jste se na mě přišly podívat, ale už se tady se mnou nezdržujte. Určitě máte i jiný program a já už jsem beztak trochu unavená. Asi si půjdu zase na chvíli lehnout."

Lída mrkla na Elišku a potom spiklenecky prozradila babičce, že mají v plánu navštívit ještě jednoho pacienta. Neřekla, o koho jde a Helena nevyzvídala. Z Lídina vyprávění si ale leccos domyslela a Eliščiny zardělé tváře měly také nějakou vypovídací hodnotu.

Dívala se za děvčaty a sama pro sebe se usmívala. Mládí... Už skoro zapomněla, jaké to je, když je člověk čerstvě zamilovaný. Úžasné bylo, jak se děvčata rychle zotavila ze všech těch hrůzných zážitků a dokázala se vrátit do svého světa hledání, tápání a nalézání. Do světa prvních lásek.

Poslední události její vnučku změnily, ať už tvrdila cokoliv. Byla přemýšlivější a její dosavadní lehkomyslná bezstarostnost už byla také minulostí. Začínala dospívat a nemělo to nic společného s věkem. To samé se vlastně dalo říct i o Elišce. I ji formovaly události, které by slabší povaze možná zlomily vaz. I ona byla silná, ačkoliv tomu donedávna sama nevěřila.

***

Helena Urbanová se vrátila do svého pokoje a posadila se na postel. Rehabilitace pokračovala nad očekávání dobře a doktor Bednář jí slíbil, že může očekávat brzké propuštění. Nejlepší na tom bylo, že nyní už vlastně nic nebránilo Lídinu pobytu v Urbanově domě. Dobré i zlé přízraky minulosti zmizely.

Zahleděla se z okna na parčík s lavičkami. Byly opuštěné a nebylo divu. Už několik dní na nich ležela sněhová čepice. Zima byla tady. I teď se z šedivé oblohy snášely k zemi těžké vločky, zachytávaly se na parapetu a sem tam se některá přitiskla i na okenní sklo, jako by chtěla pacientku uvnitř pozdravit.

Ze zadumání vytrhlo Helenu Urbanovou zaklepání na dveře. Očekávala Kláru, která si za ní touto dobou navykla chodívat. Musela se usmát. Klára... i s ní bylo cosi jinak. Helena by ještě před měsícem nevěřila, že by se na její návštěvy mohla takhle těšit. A kdoví? Třeba i jí došly některé souvislosti. Inteligentní na to byla dost.

„Dále!" křikla Helena.

Nebyla to Klára. Do pokoje vstoupil starý muž, kterého Helena okamžitě poznala. Ani se za ty roky příliš nezměnil. Popravdě ani nedoufala, že by mohl být ještě naživu, když před třemi dny vytočila po dlouhém rozmýšlení číslo z vizitky, kterou jí přinesla Lída, když se za ní před několika dny na pár minut stavila cestou z převazu na chirurgické ambulanci.

Helena nejdřív váhala. Proč vlastně volat? Bylo po všem. Ale pak se rozhodla. Tohle jim dlužila. I oni si zasloužili dozvědět se, že nevinní konečně došli klidu.

„Dobrého dne přeji, paní Heleno," starý pán sundal z hlavy klobouk a hlavou naznačil zdvořilou úklonu. Dojatě se na něho usmála.

„Vždycky jste věděl, co se sluší, pane Aizenfelde. Posaďte se, prosím."

Usedl na židli, kterou si přistrčil k Helenině posteli, hůlku špacírku vsunul mezi kolena a objal její rukojeť oběma rukama. Chvíli bylo ticho. Ale nikoli stísněné. Bylo v něm vzájemné pochopení i úcta. Jako první ho přerušil Otto.

„Asi jste si nemyslela, že jsem až takový nezmar, nemám pravdu?" usmál se.

„Spíš jsem si říkala, jak to děláte, že nestárnete. Objevil jste snad tajemství živé vody, pane Otto? Nebo snad kámen mudrců?"

„Ani jedno, ani druhé. Myslím, že stačí mít stále nějaký cíl, nepodlehnout rezignaci a neztrácet naději. A vidíte, opět se to potvrdilo."

„Ano, i já jsem moc ráda, že už je po všem. Víte, nikdy jsem si nepřestala vyčítat, že jsem vám tu věc tehdy neodevzdala. Ti dva mladí lidé mohli dosud žít."

„No vidíte, a právě to si už nikdy vyčítat nesmíte, paní Heleno. Hlavně kvůli tomu jsem za vámi přišel. Vy jste neselhala. To já."

„Ale... jak to? Kdybych vám ten náhrdelník tehdy odevzdala, ti hoši by ho nemohli ukrást... a nestalo by se, co se stalo."

„Já si je najal."

Heleně v první chvíli nedošlo, co jí to vlastně Otto povídá. Pak na něho vykulila oči: „Co jste to říkal?"

„Slyšela jste dobře. Za ty tři zničené životy, těch dvou mladíků a mladé ženy mohu především já. Je mi už bezmála devadesát let, paní Urbanová. Zpanikařil jsem. Nedokázal jsem se smířit s tím, že zemřu a ta pekelná věc zůstane venku, mezi nic netušícími lidmi. Nedošlo mi, jakému riziku ty hochy vystavuji. Neznal jsem ani jednoho z nich. Doporučil mi je prostředník. Netušil jsem, že budou tak hrozně mladí. To mě ovšem ani v nejmenším neomlouvá. Byla to nebetyčná hloupost. Jak vidíte, i já dělám chyby. A fatální."

Byl náhle velmi rozrušený. Helena mu podala sklenici vody a on se vděčně napil. Pohladila ho po ruce. Měl kůži jako tenoučký pergamen, posetou hnědými stařeckými skvrnami.

„Jsme jenom lidé, pane Aizenfelde. Všichni chybujeme. Těm mrtvým už život nikdo nevrátí. Teď je nejdůležitější, že je ta prokletá věc nadobro pryč. Rozbitá a zničená. Už nemůže nikomu ublížit."

„Kéž byste měla pravdu," zašeptal sotva slyšitelně.



***









Epilog








Vyšetřování skončilo po několika týdnech. Velká část podzemí pod Starým Hradištěm byla podrobně prozkoumána, důkazy zajištěny a všechny lidské ostatky po těch dlouhých letech opatrně vyzvednuty na denní světlo. Policisté si odvezli veškerou techniku, odstranili pásky, zajišťující vstupy do podzemních chodeb a odložili případ hradišťských vražd mezi uzavřené. Žádní obžalovaní, žádný soud. Jen ten morální. Vrazi už dávno stanuli před soudem nejvyšším. Nebylo koho zatýkat.

Městský úřad si pospíšil s vyhláškou přísného zákazu vstupu do podzemních prostor. Vchod z parku byl opatřen novými bezpečnostními dveřmi, vstup z domu nechala zazdít sama paní Urbanová. Studna dostala nový poklop, s nímž by nehnulo ani deset silných mužů.

***

Podzemní rotunda ztichla a potemněla. Kromě myší, které sem občas zabloudily, se zde už dlouho nic nepohnulo.

Jednoho dne se ale cosi změnilo. Začalo to jemným, sotva postřehnutelným prouděním vzduchu, jako by někdo v dálce uvolnil nějaký otvor. Proudění sílilo, změnilo se v průvan a z něho se nakonec vyklubal větrný vír, ne nepodobný miniaturnímu tornádu. Vtahovalal do svého epicentra vše, co leželo volně na kamenné podlaze. Čásečky prachu, drobné kamínky, myší trus... to všechno vířilo vzduchem v jakémsi šíleném, nevysvětlitelném, trychtýři podobném víru.

Stejně tak rychle, jak se vzdušný vír objevil, tak i ustal. Jemný černý prach, nepravidelně rozptýlený po celém prostoru, se ale pohyboval dál, nyní už zcela ve vlastní režii. Kdyby nebyla taková tma a vyskytl se zde pozorovatel, možná by to přirovnal k neviditelné metle, smetající prach ze všech koutů na jednu malou hromádku. A ta hromádka pracovala dál. Pomalu, pomaloučku, smítko ke smítku, formovala se do určitého kompaktního celku. Svým tvarem začínal pozvolna připomínat malou lidskou lebku.

Úplně nakonec poslední poryv mizejícího průvanu přivanul dvě špetky prachu sytě rudé barvy. Nepatrná zrníčka červené drti se rozdělila ve dva tenké sypké pramínky. Jeden po druhém se vlily do dvou malých jamek na obličejové části křišťálové lebky.

Rotundou prolétl kratičký rudý záblesk.

A potom opět všechno znehybnělo. Začaly odtikávat první minuty čekání.



***