Rubíny z pekla - Kapitola 26

Eliška s těžkým srdcem vyrazila na průzkum. S výčitkami svědomí opustila zraněného Dominika, před odchodem ho ale ujistila, že se k němu vrátí, hned jak najde Lídu. Vůbec totiž nepochybovala, že tady někde je. Bledý bolestí jí se zaťatými zuby slíbil, že zavolá policii, pokud by se dlouho nevracela. Eliška svůj vlastní mobil samozřejmě zapomněla doma, ale možná to tak bylo lepší. Rozptyloval by ji.

I přesto, že šla pomalu, trvalo to snad pouhých pět minut a narazila na železnou bránu. Zůstala před ní ohromeně stát, protože něco podobného by tady neočekávala. Křídla k sobě nedoléhala úplně na doraz a škvírou uprostřed prosvítalo světlo. Eliška do těch míst přiložila oko a snažila se rozeznat, co se ukrývá uvnitř.

Někdo tam byl. Zahlédla pohyb a slyšela tlumený hlas. Patřil muži. Vypadalo to, jako by k někomu hovořil, jednotlivým slovům ale nerozuměla, splývala jí v jakousi jednolitou, monotónní litánii. Připomnělo jí to druidské rituály z jednoho filmu, na který se kdysi dívala s Lídou. Zachvěla se. Lída je určitě uvnitř. A kdoví, co s ní má ten cvok za úmysly.

S jistým úsilím v sobě potlačila přirozenou touhu utéct a jala se hledat nějakou kliku či cokoliv jiného, co by jí umožnilo bránu otevřít. Dřív, než se jí to ale podařilo, s nepříjemným skřípotem se před ní otevřela sama. Vlastně tak úplně sama ne. Otevřel ji on. Stál přímo před Eliškou a za zády mu planuly stovky svíček. Jeho obličej díky tomu zůstával ve stínu.

„Kde máš Lídu, ty hajzle? Co jsi s ní provedl?" Eliška by nevěřila, jak chladnokrevně se dokáže chovat v takové situaci. Jako by se z ní stal jiný člověk. Anebo měla tu druhou, bojovnou Elišku uvnitř sebe celou dobu? V tom případě se s ní dnes setkala poprvé. A upřímně doufala, že ne naposled.

„Jen pomalu, děvenko. Máme čas. Moře času. Věděl jsem, že přijdeš. Těšil jsem se na tebe."

„Na to ti sere pes, ty zmetku. Okamžitě pusť Lídu a nech nás na pokoji."

Jenže ve chvíli, kdy tohle Eliška vyslovila, uvědomila si s úžasem, koho jí připomíná cizincův hlas. Ale to přece není možné. To nemůže být on... Vzpomněla na svítilnu ve své ruce a namířila ji tomu člověku do obličeje. Přivřel před proudem světla oči a znechuceně, jako by odháněl obtížný hmyz, jí baterku vyrazil z ruky.

Byl to on. Jako by ji někdo hodil do ledové vody. Zklamání a bolest jí sevřely srdce do kleští a marně hledala slova. Jak se mluví s někým, do koho byl člověk ještě před chvílí zamilovaný a z něhož se během okamžiku vyklubal chladnokrevný únosce a pravděpodobně i něco daleko horšího?

***

Byla připravená vzít nohy na ramena, kdyby projevil úmysl přiblížit se k ní byť jen o centimetr. Kam by utíkala, zatím neřešila. Vlastně ji to v jejím současném rozpoložení ani nenapadlo.

On to ale neudělal. Dobře věděl, že ji má v hrsti. Přišla pro Lídu a nebyla zbabělá, i když si sama o sobě myslela něco jiného. Takové měl rád. Těšilo ho si je podrobovat, krůček po krůčku lámat jejich vůli, vychutnávat si vzrůstající pokoření, pozorovat, jak jim v očích zvolna pohasíná oheň vzpoury. A úplně ze všeho nejlepší byla jejich agónie, protože každá květina je nejnádhernější těsně předtím, než začne uvadat.

Lída byla také taková. Měl velké štěstí, že narazil hned na dvě z těch silných. Už ani nedoufal, že se to stane. Jeho hostitel se ukázal být hodně tvrdým oříškem. Nakonec ale sám pod sebou podřízl větev. Toužil zapomenout a to se mu koneckonců splnilo. Všichni mohou být spokojení. Věci se opět daly do pohybu. Konečně.

„Prosím, vejdi do mého království," teatrálním pohybem ruky předvedl pyšné gesto vlastníka. „Možná bys v něm mohla být i královnou. Záleží jenom na tobě."

Ustoupil o několik kroků, aby ji nevyplašil. Opatrně se rozhlédla. Prostor připomínal vnitřek nějaké rotundy, ovšem bez oken a denního světla. Zde plápolaly svíce. Snad stovky obrovských bílých svíček. Některé knoty v průvanu čadily a vzduchem se šířil zápach spáleniny, který Elišku znepokojil. Takhle obyčejné svíčky nepáchnou. Tohle bylo daleko horší. Jako... jako spálené maso.

Potlačila nával paniky a vynaložila velké úsilí, aby se jí netřásl hlas: „Tak povíš mi už konečně, kde je Lída? Řekl jsi, že jí můžu pomoct. Proto jsem tady."

„A je to od tebe velmi statečné. Lída má ale za sebou namáhavé chvíle. Odpočívá a my ji nebudeme rušit, že?"

„Cos jí udělal? Ty... tys ji..." Eliška se samým zděšením zajíkla.

„Ale fuj, na co ty hned nemyslíš. Jak říkám, odpočívá. Bude ještě potřebovat hodně sil."

Eliška se mu chvíli dívala do očí a hledala v nich alespoň kousíček toho mladíka, kterým býval.

„Dane," řekla po chvíli tiše. „Co se to s tebou stalo? Proč to děláš?"

„Protože mě to strašně baví, lásko," ušklíbl se cynicky. „A protože můžu."

„Pleteš se. Nikdo nemůže jen tak ubližovat druhým. To se zkrátka nedělá."

„Tak to asi nežiješ na tomto světě, drahá. Prober se. Ten, kdo má moc, může. A já ji mám. Znovu ji mám."

Eliška se zarazila. Něco tady nehrálo. Ten člověk vypadal jako Dan, ale to bylo všechno. Jak to říkal? Že má znovu moc? Kdy ji měl předtím? Rozhodla se nedat nic najevo. Slabinou většiny mocných je jejich ješitnost. Možná by se toho dalo využít.

„Promiň, někdy vážně zapomínám, jak to na světě chodí. Lidi si nejsou rovní."

„Ani nevíš, jak velkou pravdu jsi právě vyslovila. Někteří... podlidi... si myslí, že jim patří svět. Že se všechno točí kolem nich. A to jen proto, že mají peníze a tím pádem i vliv. Přitom jsou to obyčejná zvířata. Smradlavá chátra."

Muž, který vypadal jako Daniel, začal přecházet sem a tam, jako rozzuřený tygr v kleci. Eliška věděla, že by měla něco říct, pokusit se ho nějak uklidnit, ale netušila, jak. Nebylo dobré, že se zlobil. Aniž by si zcela uvědomovala, co dělá, zašmátrala v kabelce a obemkla prsty rukojeť nožíku, který si přinesla. Nespouštěla přitom z Daniela oči.

Zastavil se a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Pak se přitočil k Elišce a než se nadála, svíral její ruku jako v kleštích. Nůž cinkl o kamenitou zem.

„Au... to bolí. Pusť mě. Prosím," dodala, když viděla, jak se zamračil. Přikrčila se a zavřela oči. Rána, kterou čekala, však nepřišla. Jako by si její směšné zbraně nevšiml. Nebo mu spíš ani za povšimnutí nestála.

„Chci ti něco ukázat," zamumlal a táhl ji přes volný prostor rotundy k čemusi, co vypadalo jako velký kamenný kvádr. Všude kolem planuly svíčky a ona si teprve nyní povšimla nehybné postavy, ležící na tom kameni.

„Lído," zašeptala Eliška a ani se nesnažila potlačovat zděšení. Kamarádka ležela naznak se zavřenýma očima a byla v bezvědomí (Eliška alespoň pevně doufala, že je to bezvědomí). Ve svitu svíček byla její tvář bílá jako ten kámen, na němž spočívala a z ruky, bezvládně visící k zemi, kapala krev. Eliška si všimla několika nepříliš hlubokých, ale hojně krvácejících řezných ran na Lídině předloktí. Na podlaze pod katafalkem se začínala tvořit malá rudá kaluž.

„Vždyť vykrvácí. Musím ji ošetřit," vyhrkla bezmyšlenkovitě Eliška, ale když pohlédla Danovi do tváře, oči se jí rozšířily hrůzou. Usmíval se.

„Nevykrvácí, ty rány nejsou nebezpečné. Je to jen začátek. Musí mi ještě chvíli vydržet."

„Ty parchante! Ty hnusnej zmetku!" Eliška se přestala ovládat. Skočila po něm a začala do něj bušit sevřenými pěstmi. Než se vzpamatoval z překvapení a ruce jí zachytil, stačila mu uštědřit několik dobře mířených úderů do oblasti nosu a čelisti.

Nyní už se nepokoušel přetvařovat. Už nemluvil, jak když másla ukrajuje. Vzteky zařval a bolestivě jí zkroutil ruce za zády. „To už nikdy nezkoušej, rozumíš? Nechtěj, abych tě zabil."

„Stejně..." sípala, „stejně mě zabiješ. Aspoň to bude rychlý."

„Drž hubu!" přestával se ovládat. Takhle si to nepředstavoval, takhle ne. Zalétl pohledem k jednomu z podpěrných sloupů, rozmístěných po obvodu celé místnosti. Visela na něm železná pouta. Mumlaje jakési nesrozumitelné nadávky, začal k sloupu vláčet vzpouzející se Elišku.


***

„Tak to by stačilo, Adlere. Okamžitě ji pusť a vypadni z toho těla."

Elišce se zachvělo srdce novou nadějí. Tenhle hlas poznávala, zněl jejím uším jako rajská hudba. Byl to Filip. V tu chvíli nepřemýšlela o tom, jak se tam tak najednou objevil, ani proč oslovil Daniela tím divným jménem, bylo jí to jedno. Zlatý Filip. Přišel právě včas.

„Filipe, má Lídu. Ublížil jí. Dávej pozor, je to blázen," vykřikla a hned nato sykla bolestí, jak jí Daniel zakroutil sevřenýma rukama.

„Tak slyšel jsi? Hned ji pusť!" V životě by neřekla, že by mohl Filipův hlas působit tak hrozivě.

„Nebo co? Uděláš na mě tytyty? Ale jdi, ty ubožáku. Nemáš ani tušení, kdo já jsem."

„Tak nemám? Ty jsi obyčejná náplava ze záhrobí. Looser bez vlastního těla, kterej parazituje na druhejch jako odporná škrkavka. Koukej vypadnout z mýho kamaráda a už se nikdy nevracej!"

Eliška ani nedutala. To, co říkal Filip, znělo fantasticky, ale vlastně to dávalo smysl. Ona věděla, že by se pravý Daniel takhle nechoval. Svým způsobem se jí ulevilo.

Adler, či jak to Filip říkal, se najednou začal chechtat jako šílenec. Bleskurychle přehmátl a svíral nyní Eliščiny ruce jen jednou rukou. Tou druhou zašmátral vzadu pod bundou. Plameny se odrazily od lesklého kovu. Přiložil čepel nože pod Eliščino hrdlo.

„Udělej krok a podříznu ji. Budeš ji mít na svědomí."

„No já zírám. Ty víš, co je to svědomí? Že vůbec něco takovýho existuje?"

„Neprovokuj mě, já nemám o co přijít. Já ne. Mě zabít nemůžeš. Ale ona umře. A pak i ta druhá. Ta, co se ti tak líbila."

Ještě ani nedomluvil, když se ze tmy jako blesk vyřítila jakási chlupatá obluda a ladným obloukem skočila po Danovi. Nečekal to a leknutím uvolnil sevření Eliščiných rukou. Ruka s nožem se vymrštila a bodla. Objevila se krev. Dixie zaskučela bolestí, ale nevzdala se. Ostrými špičáky se zahryzla do Danielovy paže. A právě onen moment využil Filip, který několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která je dělila a rukou v kožené rukavici serval Danielovi z krku náhrdelník s lebkou. Ve chvíli, kdy černý křišťál cinkl o zem, rozsvítily se rudé kameny krvavou září.

Daniel se okamžitě sesul k zemi a zůstal bezvládně ležet. Eliška se rozběhla za Lídou, která ještě stále nejevila známky života a Filip v dalším okamžiku našel, co potřeboval. Na jednom z menších kamenů ležela hromádka nářadí, o kterém se raději ani nechtěl domýšlet, za jakým účelem se zde nachází. Bylo tam díkybohu i kladivo. Potěžkal ho v ruce a spokojeně pokýval hlavou. Ano, to by mohlo stačit.

Těžkým úderům nedokázal křišťál odolávat příliš dlouho. Zůstala z něho pouze hromádka černého prášku, kterou Filip nohou rozmetal do všech světových stran. To samé pak udělal s rubíny, jež se zprvu rozběhly po podlaze, jako by se chtěly před ničivým nástrojem ukrýt. Samozřejmě marně. Netrvalo dlouho a skončily stejně jako lebka.

„Tak, a máš to. Možná tě nemůžu zabít, ale zahnat jo. A doufám, že aspoň na tisíc let."


***