Izvolumická relaxace

*** LILY ***

„To snad nemyslíš vážně?!“
Byla jsem tak rozzuřená jak nikdy. Sbírala jsem svoje svršky, které se válely všude možně, a přitom křičela na Tonyho. Ten jen ležel v posteli a koukal na mě.
„Jak dlouho jsi mi to chtěl tajit? Proč jsi mi to neřekl hned? Ježíši… a jakto, že mi to nedošlo? Vždyť jsem to mohla tušit.“
„Prosím tě, uklidni se. Vždyť to není žádná tragédie. Na našem vztahu se přece nic nemění.“
Tony se natáhl k nočnímu stolku pro peněženku a začal vytahovat peníze.
„Nechci tvoje peníze!“
Zavřela jsem se do koupelny, oblékla se, naházela si zbytek věcí do kabelky a poté, co jsem se dala trochu dohromady, vylezla ven. Tony si mezitím oblékl kalhoty a ustlal postel.
„Uvařím ti kafe, chceš? Neměla bys odcházet v tomhle stavu.“
Otočila jsem se ve dveřích a krátce se na Tonyho podívala. Muselo mu být jasné, co mu tím chci naznačit.
PRÁSK! Odešla jsem.

♫

„Dovolali jste se k Lily, po zaznění tónu zanechte vzkaz.“
„Tady Tony. Mohla bys laskavě zvednout ten telefon? Vím, že tam jsi! … No tak, Lily, zvedni to. Potřebuju s tebou nutně mluvit! … Okej, tak až se dáš dohromady, zavolej mi, prosím.“
Sedím v koupelně na studených kachličkách, slzy mi stékají po tvářích. V ruce držím úzkou tyčinku a zírám na ni. Z ničeho nic se ve mně nahromadil vztek, vší silou jsem hodila tyčinku o zeď a začala ječet. Sama ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rozhodně jsem k tomu měla důvod.
Bušení na zeď mě vytrhlo z amoku.
„Co na mě bušíš, ty kreténe?! Já taky musím každý večer poslouchat jekot té tvojí fuchtle, tak si dej pohov!“
Kdyby se mi teď někdo dostal pod ruku, asi by to nerozdýchal.
Omyla jsem si obličej, oblékla bundu, obula boty a vyrazila ze dveří. Schody beru po dvou, abych byla co nejdříve venku. New Jersey bylo v tomto období nádherné. Miluju podzim a miluju New Jersey. Jakmile jsem se objevila před domem, pozdravila jsem Jima, který vedle našeho vchodu prodává květiny. Jim mi na oplátku věnoval úsměv a jako každý den mě obdaroval kopretinou. Mám namířeno k parku. Cestou jsem kroutila kopretinu mezi prsty tak dlouho, až byly úplně zelené.
Každý den kolem oběda bylo v parku velmi málo lidí, ale já jsem věděla, že když přijdu v tuto dobu, potkám tam toho, koho potřebuji.

*** SAMUEL ***

Viděl jsem ji už z dálky, jak si to štráduje směrem k našemu místu a strhává na sebe pozornost jako obvykle. Její kaštanově hnědé vlasy vlály ve větru, stejně jako její zelená sukně, jež jí sahala těsně pod kolena.
Podle toho, jak šla, mi nemohlo uniknout, že něco není v pořádku. Vždy když můžu, pozoruji její řeč těla. Hlavně proto, aby mi něco neuniklo. Znám ji už tak dobře, že přede mnou nic neutají.
„Ahoj krásko! Copak se děje?“
„Ahoj Side.“, Lily se nejprve přivítala se zlatým retrívrem, který k ní přiběhl hned, jak ji zpozoroval.
„Ahoj Same.“, vrhla se mi kolem krku.
Vždycky, když měla trable, vyhledala mě, svého „velkého bratra“.
„Co by se mělo dít? Nic se neděje. Všechno je v pořádku.“
„Nesnaž se přede mnou něco utajit. Víš, že to nemá smysl, stejně poznám, že mi lžeš. Nechápu, že ses ještě nepoučila a zbytečně tak mrháš časem nás obou.“
Lily se posadila na lavičku a pohlédla na mě. Vypadala tak smutně. Takhle zničenou jsem ji už dlouho neviděl. Naposledy asi před pěti lety, když nám umřela máma. Táta s námi nežil. Já si ho sice z dětství pamatuji, ale Lily na něj nemá jedinou vzpomínku. Od té doby, co jsme pochovali mámu, zůstali jsme na vše sami. Vždycky jsem se snažil být ten pravý starší brácha, co se vždy stará o svou mladší ségru. Doufal jsem, že se na mě vždy bude moct spolehnout a snad se to i daří.
„Já ti to nemůžu říct, Same. Budeš naštvaný a budeš mě zase poučovat o tom, že jsi mi to říkal. Musela bych poníženě přiznat, že jsi měl pravdu jako vždy. Jaktože jsi dnes nespal doma?“
„Lil, kdybys mi to nechtěla říct, tak sem nechodíš. Věděla jsi, že tady budu. Jsme tady se Sidem přece každý den. Já jsem spal doma, akorát jsem přišel v době, kdy ty už jsi nejspíš byla u svého klienta.“
Nenáviděl jsem její povolání. Nepohrdal jsem jím, ale nenáviděl jsem, že se tak ponižuje. Že bere peníze od chlapů za to, co jim dělá.
„Neříkej mu tak! Je to můj přítel! Není jako ti ostatní!“
„Není? Tak mi teda řekni, proč brečíš?“
„Protože jsem těhotná a on je ženatý! Už jsi spokojený?!“
Když jsem se na ni podíval, měla přesně ten pohled jako máma, když od nás táta odcházel. To prázdno v očích mě až děsilo. Pevně jsem ji objal. Bylo mi jí tak líto.
„Omlouvám se. Pojď, odvedu tě domů, uvařím ti nějaký dobrý oběd a promluvíme si v klidu.“
Pomohl jsem Lily postavit se na nohy, byla tak zesláblá. Zapískal jsem na Sida a vyrazili jsme směrem k domovu.

*** TONY ***

Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl schopen se zamilovat do společnice. A už vůbec mě nenapadlo, že by se z mé občasné společnice, stalá má milenka. Nebo spíše podle Lily, abych ji neurazil, přítelkyně. Samozřejmě, že si uvědomuji, že jsem udělal chybu, když jsem s ní udržoval vážný vztah po dobu osmi měsíců a neřekl jí, že jsem ženatý. Na druhou stranu si toho přece musela všimnout. Což je nepravděpodobné podle její dnešní reakce. Jenomže mi s ní bylo tak krásně, že jsem se bál, že pravda zničí vše, co mezi námi bylo. Nevím, proč se ale tak vytočila. Chápu, že z toho není nadšená, ale musel jsem to ze sebe konečně dostat, a tuhle reakci jsem opravdu nečekal. Celý den mluvím pouze s jejím záznamníkem a už mě to nebaví.
ZVONEK!
„Ahoj Same, poslala tě Lily?“
Náhle mě silná rána poslala k zemi.
„Já jsem věděl, že se z tebe vyklube hajzl, ale nechat mladou holku s dítětem samotnou, to jsem od tebe nečekal!“
Nevěřícně jsem koukal na bratra od Lil a nechápal, o čem to mluví. „O čem to mluvíš? Jaké dítě?“
„Lily ti přece ráno řekla, že je těhotná a ty jsi ji na to řekl, že jsi ženatý. Můžeš mi laskavě vysvětlit, který chlap se zachová takhle?!“
Zvedl jsem se ze země, zavřel dveře a šel si do kuchyně pro led, abych si ho mohl dát na oko.
„Vůbec nevím, co mi tady povídáš. Jo, řekl jsem jí, že jsem ženatý, protože už jsem dále nechtěl lhát. Ale jaké dítě pořád? O ničem takovém nebyla vůbec řeč.“
„Takže ona ti to neřekla? Sakra! Tak teď jsem asi něco hodně posral.“
Na to jsem si musel sednout a vybídl jsem i Sama, aby se posadil.
„Tak to budu asi táta, co? No ty vole. Tak to je v prdeli. Proto se ráno chovala tak divně a místo toho, aby se mnou mluvila, se sbalila a šla pryč. Co teď budu dělat? Nemůžu se rozvést.“
„Hele, kámo, mě je u prdele, jak si to zařídíš, ale garantuju ti, že jestli ji v tom necháš samotnou, tak budeš mít monokl i na druhém oku a nejen tam!“
Než jsem se stačil pořádně vzpamatovat, tak už byl Samuel pryč. Připadalo mi to jako přelud, ale věřím tomu, že to byla pravda.
Ze mě bude táta. Natalie mě zabije.

*** NATALIE ***

„Prosím?“
„Ahoj Nat, tady Sam, nechceš zajít na kafe? Potřebuju si s někým promluvit.“
„Ahoj Same, moc ráda, ale ještě mám nějakou práci, vyzvednu tě tak za 2 hodiny, šlo by to?“
„Okej, to by bylo fajn. Vyzvedávat mě nemusíš, sejdem se teda o půl 6 u Fredyho.“
„Dobře, pa.“

♫

Se Samem jsem se seznámila asi před třemi měsíci. Náhodou jsme se potkali v parku, kde každý den venčí svého psa. Ten den jsem přišla na to, že je mi manžel nevěrný, potřebovala jsem se pořádně odreagovat, a tak jsem si šla zaběhat. Od toho dne chápu, proč se říká, že nejlepší způsob, jak chlap sbalí ženskou, je, když má s sebou dítě a nebo psa. Sid je ten nejkrásnější pes, jakého jsem kdy viděla. Bohužel jsem ho ale neviděla včas a jak jsem byla ponořená do svých myšlenek, připletl se mi do cesty a já o něj zakopla. Když jsem se zvedala ze země, natáhla se ke mně pomocná ruka. Pohlédla jsem nahoru a viděla a málem se utopila v těch modrých očích, které na mě koukaly.
„Neublížila jste si?“
„Cože? Ne, jsem v pořádku. Omlouvám se, neublížila jsem mu?“, podívala jsem se na Sida, který pobíhal kolem nás.
„Ale ne, on toho dost vydrží. O něj si starost dělat nemusíte. Vážně jste v pořádku?“
Byl vysoký asi 185 cm, urostlý, světle hnědé vlasy a ty modré oči, nemohla jsem se od nich odpoutat.
„Ano, vážně mi nic není. Ještě jednou se moc omlouvám, nechtěla jsem mu ublížit, byla jsem zamyšlená a neviděla ho.“ Sehla jsem se a pohladila pejska, kterému bylo očividně úplně jedno, co se právě stalo a vesele se na mě „usmíval“.
„Jak jsem řekl, neomlouvejte se. Co kdybych vás jako odškodné pozval na kávu?“
Vůbec jsem nečekala, že by takový hezký chlap mohl pozvat někam ženu, jako jsem já. Chvíli jsem uvažovala, ale pak jsem se opět zahleděla do jeho očí a bez přemýšlení ze sebe vychrlila: „Dobrá tedy, ale platím já.“
Oba jsme se zasmáli a zamířili ke kavárně, do které od té doby chodíme vždy, když si jeden z nás potřebuje povídat, a nebo chceme prostě jen být spolu.




*** TONY ***

Pípání mobilu mě vytrhlo z přemýšlení.
Píše Lily : Přijď ke mne v 8! Vim, ze ti to Sam řekl, takze pokud se neukazes, chapu to tak, ze je konec. *Lil*
Tak to je skvělé. Kdybych tak věděl, co mám teď dělat. Mám si nejdříve promluvit s Natalií a nebo s Lily? Nejdřív to budu muset vyřešit s Lily, abych pak mohl Natalii postavit před hotovou věc. Nechci jí ublížit, ale momentálně jediné, co vím, je, že chci zůstat s Lily.

♫

Nervózně přešlapuju před bytem Lily. Co to? Mám snad strach?
‚No tak, vzmuž se, chlape!‘, říkám si sám pro sebe.
Ani nestihnu zaklepat a otevřou se dveře.
Je tak překrásná! Na sobě má krátké průsvitné světle modré šaty, vlasy vzadu sepnuté do drdolu a jemné nalíčení. Chvíli váhám, jestli ji mohu políbit. Nakonec se neodvažuji.
„Pojď dál.“
Vejdu dovnitř velkého střešního bytu, jehož chodba připomíná obrazárnu. Lily zbožňuje umění a taky se mu ve volném čase věnuje. Vždycky chtěla být fotografkou. Místnost, která se nachází za dveřmi na konci chodby, je uzpůsobena právě jejímu koníčku. Polovinu místnosti tvoří jakási společenská místnost, dejme tomu ‚obývací pokoj‘, a druhou ateliér. Z této místnosti vedou další čtvery dveře. Do kuchyně, Samova pokoje, Lilyina pokoje a na střechu. Obě hlavní místnosti, tedy ložnice, mají svou koupelnu.
Je to tady moc hezké, mám to tu rád.
Najednou mi Lily zavazuje šátek kolem očí a vede mě neznámo kam.
„Pozor, schod!“, slyším před sebou jemný hlas. Stejně jsem zakopl.
Po chvíli cítím závan větru a je mi jasné, že jsme na střeše.
Sundal jsem si šátek a přesvědčil se tak o své pravdě. Podíval jsem se na Lily a chtěl se zeptat, co to má znamenat. Místo toho jsem začal zvyšovat hlas.
„Co blbneš? Vždyť je zima, nemůžeš tady být jen v těch šatech! Pojď, půjdeme dovnitř!“
Lily na mě nevěřícně koukala.
„Co?“, zeptal jsem se.
„To jsi celý ty. Místo toho, abys projevil trochu radosti či nadšení, tak ještě před tím, než víš, o co jde, začneš na všechny řvát jako na malé děcka.“
Má pravdu.
„Omlouvám se, drahoušku. Ale nesmíš nastydnout!“
Sundal jsem si bundu a dal jí Lily okolo ramen. To už jsem viděl její zářivý úsměv a konečně se rozhlédl kolem sebe. Na střeše, kde jsme se právě nacházeli, byly natažené prádlové šňůry a na nich pověšené všechny naše společné fotky. Nejblíže mé pravé ruky byla ale fotka, kterou jsem nikdy před tím neviděl. První fotka našeho děťátka.
Objal jsem Lil, jak nejvíce jsem mohl.
„Omlouvám se za všechno! Že jsem ti neřekl o Natalii, že jsem byl takový blbec. Ale nechci nic jiného, než být s tebou!“

*** LILY ***

Najednou přede mnou klečí muž mého života, ptá se mě, zda si ho vezmu, a já nevím, co mám říct.
„Ne, Tony, já nemůžu.“
„Cože? Proč?“
Tony se najednou zvedl ze země a upřeně se na mě podíval. Měl nádherné hnědé oči. Doufám, že to miminko je bude mít po něm. Ale bylo v nich prázdno. Viděla jsem, jak se do nich derou slzy. Přistoupila jsem k němu, zavřela krabičku s prstýnkem, políbila ho na rty a usmála se na něj.
„Nejdříve se musíš rozvést, blázínku, jinak si tě přece vzít nemůžu. Pak se mě můžeš zeptat znovu.“

*** NATALIE ***

Seděla jsem v kuchyni, koukala se z okna a poslouchala svého muže, jak se mi snaží vysvětlit, proč mě opouští. Nedivila jsem se tomu, nevadilo mi to. I já jsem to chtěla. I přesto pláču. Tony se mě snaží uklidnit a říká, že za všechno může on a takové ty podobné kecy.
„Prosím tě, nehraj si tady najednou na spasitele, ano? Já moc dobře vím, že máš poměr. A kdybych nebyla blbá, tak už spolu dávno nejsme. Naivně jsem si myslela, že tě to přejde a vrátí se to do starých kolejí, ale teď mi vůbec nevadí, že to skončilo takto. Já mám milence, ty máš milenku, myslím, že to můžeme vyřešit v klidu. Nic po tobě nechci a očekávám od tebe to samé.“
Tony seděl naproti mně a mlčky poslouchal, co jsem měla na srdci. Během svého proslovu jsem přestala plakat, ale když jsem chtěla začít mluvit o dětech, nevydržela jsem to a rozplakala se znovu.
„Já… Já vím, že jsem tě neudělala šťastným, protože jsem ti nemohla dát dítě, a hrozně mě to mrzí… doufám, že to vaše bude zdravé.“ Vypukla jsem v hysterický pláč, zvedla se a musela nutně odejít na vzduch.

♫

Stojím ve dveřích a koukám se, jak si můj manžel balí věci tak pečlivě, aby tady nic nenechal. Nechce se vracet. Vidím mu to na očích. Chce být s ní, mít rodinu, kterou jsem mu nedala.
Nemůžu se ubránit pocitu, že ve mně něco umřelo. Ale neubírá mi to optimismu.
„Tak takhle to končí?“, ptám se Tonyho, když kolem mě prochází a táhne za sebou kufr a cestovní tašku.
Na chvíli se zastaví, otočí se, podívá se na mě, smutně se usměje a pokračuje dál.
Jde za svým štěstím a já mu v tom nebudu bránit.
Chci totiž najít to své.

*** SAMUEL ***

Vyděšeně se dívám, jak se moje sestra sesouvá k podlaze, běžím k ní a zoufale křičím její jméno.
„Lily??? No tak, Lil, prober se, prosím!“
Nahmatávám tep, rychle si sundávám tričko a dávám jí ho pod hlavu. Vytahuju z kapsy mobil a vytáčím 911.

♫

Stojím před pokojem číslo 23 a nedočkavě poklepávám nohou. Slyším rychle se přibližující kroky. Snad je to doktor!
„Samueli, jsi v pořádku?“, ozývá se vyděšený ženský hlas za mnou. Natalie.
Otočím se, abych ji mohl objetím uklidnit.
„Jistěže jsem. Ale něco je s mou sestrou. Omlouvám se, že jsem tě vyděsil. Nestihl jsem nechat delší vzkaz, než jen to, kde mě najdeš.“
Políbím ji na čelo. Už je klidnější.
Sedneme si na židle před pokojem, držím Natalii za ruku. Musí cítit, jaký mám strach. Jemně mi přejíždí po hřbetu ruky, pomáhá mi to uklidnit se, ale dnes to nezabírá.
Jakmile vidím přicházet doktora, okamžitě vystřelím z nepohodlné plastové židle.
„Tak co s ní je, pane doktore? Bude v pořádku? A co dítě?“
„Uklidněte se, prosím, pane Ryane. Vaše sestra bude v pořádku. Kvůli těhotenství má oslabenou imunitu, což způsobilo ten kolaps. Pro jistotu si ji tady necháme pár dní na pozorování. Dnes ještě uděláme nějaké testy, abychom se ujistili, že je v pořádku i miminko.“
Podávám ruku doktoru Fieldingovi a s jeho svolením vcházím do pokoje, kde leží má sestra.
Leží na té už od pohledu nepohodlné posteli bílá jako stěna, v rukách napíchané hadičky s výživou a vedle postele pípající přístroje. Sedám si vedle toho lůžka a chytám ji za ruku. Vypadá tak slabá. Do očí se mi derou slzy, ale nesmím plakat. Vždyť to prý nic není, uzdraví se, to je hlavní. Natalie stojí za mnou a ruce má položené na mých ramenou. Jsem moc rád, že je tu se mnou.

*** TONY ***

Když konečně najdu pokoj č. 23, prudce, ale potichu otevírám dveře a vbíhám dovnitř. Pohled, který se mi naskytl, mě vykolejil natolik, že jsem si neuvědomil, že dveře musím zavřít pomalu. Místo toho jsem je údivem pustil. PRÁSK!
Jakoby se v místnosti zastavil čas.
„Co tady děláš?“, nechápavě hledím na Natalii.
Odpovědi se nedočkám, protože jsem svým úžasným vstupem do pokoje probudil Lily.
„Ahoj zlato, jak to myslíš, co tady dělám?“
Rychle přistupuji k posteli a beru ji za ruku.
„Miláčku, nenamáhej se. Lež a odpočívej. Za chviličku se vrátím. Půjdu si promluvit s tvým bratrem na chodbu, ano?“
Jen slabě přikývla a už zase zavírala oči. Pokynul jsem Samovi, ať jde se mnou ven. Šlo vidět, že vůbec neví, která bije. To tady očividně nikdo.
Sam s Natalii vyšli z pokoje ruku v ruce a tiše za sebou zavřeli dveře.
Sam se zdvořile, což byla věc, kterou jsem na něm opravdu obdivoval, pustil do představování: „Tony, to je má přítelkyně Natalie. Natalie, to je Tony.“
Natalie nevěděla, co má dělat. Mě to bylo jedno, začal jsem se smát. Ona se ke mně připojila a Sam vůbec nevěděl, co se děje.
„Drahý Same,“, chopil jsem se slova se snahou vše vysvětlit, „to je má žena Natalie, seznamte se.“ Neubránil jsem se smíchu.

*** SAMUEL ***

Koukám na lásku svého života a na chlapa, co ničí mé sestře život, a nechápavě kroutím hlavou.
„Kámo, tak teď už toho je vážně moc!“
Jsem úplně bez sebe. Napřáhnu ruku a zasadím ránu Tonymu přímo na oko, kam jsem mu ji už jednou uštědřil, a poslal ho k zemi. Byl jsem tak naštvaný, že jsem se celý třepal. Musel jsem jít na vzduch. Natalie běžela celá vyděšená za mnou, svého muže nechala v péči sestřiček, které se kolem něj okamžitě seběhly.
„Same, jsi v pořádku?“, volá za mnou Natalie.
Jakmile jsem se dostal ven, musel jsem se zhluboka nadechnout. Připadalo mi to, jako by mi někdo sebral všechen kyslík. Pomalu se mi srovnával tep a adrenalin začal klesat. Přešlapoval jsem na místě, byl jsem jak nadopovaný.
„Ne, to teda nejsem! Nejen, že ten hazjl ničí život mojí sestře, ale zničil ho i tobě. To už překračuje všechny meze. Tohle si ženy, které miluji, nezaslouží.“
Najednou adrenalin úplně opadl a přišla na mě úzkost. Zničeně jsem se sesunul na lavičku.
Natalie stála přede mnou. Když jsem vzhlédl, abych se na ni podíval, plakala. Chytil jsem ji za ruku a přitáhl k sobě.
„Ty mě miluješ?! Opravdu mě miluješ. To je to nejkrásnější vyznání lásky činem i slovy, jaké jsem kdy zažila, Samueli Ryane. Já tě taky miluju! Z celého srdce!“
Objala mě a začala líbat. Nebyl jsem proti.

*** LILY ***

„Dobrý den, slečno Ryanová, jsem doktor Fielding, váš ošetřující lékař.“
„Dobrý den. Promiňte, nevíte, kam všichni zmizeli?“
„Teď se nesmíte rozrušovat, zjistili jsme, že máte rizikové těhotenství. Dítě, které nosíte, vám bere moc energie. Budete muset hodně odpočívat, jinak se může stát, že potratíte. Rozumíte mi?“
Hleděla jsem na toho chlapíka v bílém plášti. Ústa se mi různě otevírala, ale já nic neslyšela. Slyšela jsem akorát nějaké vzdálené pípání. Nevydržela jsem mít otevřené oči, nemohla jsem se na něj dívat tak dlouho. Těžkla mi víčka. Cítila jsem, jakoby se mi zpomaloval dech.
Poslední, co jsem zaslechla, byl Tonyho hlas, jak volá mé jméno.
Pak jsem usnula.

*** TONY ***

Už podruhé se zvedám ze země a nevěřícně hledím na Samuela. Nevím, proč je tak agresivní. Vždyť jsem mu nic neprovedl. To já bych měl být naštvaný, vždyť spí s mou ženou.
Přiběhlo ke mně několik sestřiček a hned mě začaly opečovávat. Vrchní sestra Shelleyová, jak se mi na sesterně představila, mi dala na čelo studený obklad, přes oči led a do nosu něco jako tampon, aby to zastavilo krvácení. Ptala se, co to mělo znamenat a jestli má zavolat ochranku. Nechtěl jsem nic vysvětlovat, tak jsem jenom zavrtěl hlavou, ať nikoho nevolá.
Po pár minutách ticha, kdy jsem měl možnost přemýšlet nad tím, proč je Sam tak naštvaný, přišla nějaká jiná sestra a řekla, že už to bude v pořádku a že smím jít za svou ženou. Tím pochopitelně myslela Lily. Znělo to tak krásně, „má žena“.
Pomalu jsem vycházel ze sesterny, která byla naproti pokoje č. 23. Ještě jsem ani nevykročil pořádně ze dveří a už mě málem smetl mladík celý v modrém, který před sebou tlačil nějaký vozík. Evidentně velmi spěchal. Najednou se všude vyrojila spousta lidí a všichni směřovali do pokoje, kde ležela Lily. Přidal jsem do kroku, rozběhl jsem se, a když jsem vcházel do místnosti, neovladatelně jsem křičel její jméno. Ležela bezvládně na posteli, úplně bledá, nehýbala se. Jen dlouhý pípavý zvuk a ta slova, která jsem znal zatím jen z filmu: „Ustupte, pal! Znovu! Pal!“
Zhroutil jsem se u dveří a sesunul se k podlaze, překvapivě bez Samova přičinění. Přes slzy jsem neviděl, když jsem uslyšel tu odpornou větu: „Čas smrti 17:24.“