Každý sám za sebe

Seděla v prázdném kupé, dívala se z okna a poslouchala zvuk, který vydával vlak jedoucí po železnici. Byl konec dubna, ale počasí spíše naznačovalo plavkovou sezónu. Měla okno lehce pootevřené tak, že jí vítr cuchal vlasy. Jakmile průvodčí zkontroloval jízdenku a zavřel za sebou dveře „kupéčka“, zatáhla závěsy, lehla si na sedačku s nohama kolmo opřenýma o zeď vedle okna, dala si do uší sluchátka a pustila si svůj oblíbený playlist. Měla před sebou dlouhou cestu. Zavřela oči a přemýšlela, co se asi stalo, že jí mamka zalarmovala, aby okamžitě sedla na vlak a přijela domů, ani jí neřekla důvod.
Musela se velmi ponořit do svých myšlenek, protože vůbec neslyšela, že by někdo vstoupil do kupé. Až když ucítila něčí ruku na svém rameni, škubla sebou a s výkřikem vyskočila na nohy. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale tím, že spatřila známou tvář, se to urychlilo. Byl to Max, její nejlepší přítel a zároveň spolubydlící.
„Ty cvoku, co blbneš?“, vyjekla na chlapce naproti ní, který se nemohl přestat smát.
„Promiňte slečno, máte tady volno?“, zeptal se a ještě pořád se křenil. „Hledám tě po celém vlaku, myslel jsem, že budeš mít radost.“
Stále na něj hleděla. Když se úplně probrala z šoku, schoulila se mu do náruče.
„To víš, že jsem ráda, jenom jsi mě příšerně vylekal, myslela jsem, že jsem se zamkla. A vůbec… co tady děláš? Nemáš být ve škole? A nemáš mít večer náhodou rande? Nechala jsem ti doma vzkaz.“
„Volala mi tvoje máma, že mě určitě budeš potřebovat. Strašně mě vyděsila, nechtěla mi říct, co se stalo. Alespoň mě napadlo se zeptat, kterým vlakem jedeš. Doma jsem ani nebyl, letěl jsem na hlavák hned ze školy, jinak bych to nestíhal. Rande se dá odložit, ty jsi důležitější, Mary. Nenechám tě samotnou, pokud se něco děje!“
Pevně ji k sobě přitáhl a hladil ji po vlasech. Na nic se neptal. Znal jí natolik dobře, že věděl, kdy má a kdy nemá mluvit. Marika ležela na sedadle, hlavu měla na Maxově noze. Měla pocit bezpečí, když cítila jeho teplo, když jí držel za ruku.
„Určitě se stalo něco vážného, proč by mi to jinak neřekla do telefonu? Myslíš, že někdo umřel? Maxi, já mám strach. Naposledy, když mě takhle hnali domů, mi oznámili, že od nás otec odchází. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi se mnou. Sama bych to nezvládla!“
„ Za hodinu budem doma a všechno se dozvíš. Zbytečně se zase stresuješ. Nedomýšlej špatné konce, třeba je to radostná zpráva. Třeba budeš potřebovat doprovod na svatbu a od toho jsem tu přece já, ne?“
Oba se hlasitě rozesmáli. Usmála se na něj, uvelebila se a usnula.

O rok dříve…

Seděla na posteli opřená o zeď s nohama přitisknutýma k hrudi a plakala. V pokoji měla tmu a hudba hrála hodně nahlas. Chtěla prostě přehlušit své myšlenky, což se stejně nedařilo.
‚Co si sakra myslel? Prý jestli budu bydlet s ním. Ha, to tak. To teda posral, kretén. Jak je to možné? Já jsem si myslela, že mám nejlepší rodiče na světě. No jasně že mám, akorát jeden z nich je kurevník.‘ Zatímco jí stékaly po tvářích slzy, měla plnou hlavu myšlenek. Už dlouho nebyla takhle na dně. Najednou se jí zhroutilo úplně všechno, o čem si myslela, že je dokonalé. Nebo se to aspoň dokonalosti blížilo.
Z přemýšlení nad tím, jak je všechno na nic, ji vytrhla mamka, která zaklepala na dveře pokoje a vešla dovnitř.
„Můžu dál?“
Mary jenom vzdychla, jakože jí to je jedno, protože stejně už je vevnitř.
„Už s tebou mluvil? Není to od něj fér, chtěla jsem, abychom ti to řekli spolu. Ale víš, že mě Jirka nikdy neposlouchá, zvlášť ne teď. Nechci aby sis myslela, že teď budeme jeden na druhého házet špínu, to snad ne, ale asi to nebude snadné.“ Paní Krátká se odmlčela, podívala se na svou dceru, objala ji a začala jí utírat slzy. „Vím, že se s tím potřebuješ vyrovnat, to i já, jen si nemysli.“
„Já prostě nechápu, proč chce odejít! Co jsem provedla? Udělala jsem něco špatně? Když jsem se ho ptala, jestli někoho má, tak mi řekl, že nemá, že to dělá kvůli sobě. Kvůli tomu, že si myslí, že jsi ho přestala podporovat a že se tady necítí dobře. Jak to může říct? Copak se někdy stalo, že by neměl všechno, o co si řekl? Já tomu nerozumím.Nechci, aby odešel.“
Marika začala plakat tak moc, že nemohla normálně dýchat. Tím rozplakala i svou mámu.
„Já tomu taky nerozumím, Mary. Myslím, že ani on sám tomu nerozumí. Když chce odejít, tak ať jde, s tím nic neuděláme. A ty se tím netrap. Rozhodně to není tvoje vina, ty za nic nemůžeš. Musíš tomu dát čas. Neboj, bude nám dobře.“
„Mami?“
„Copak, srdíčko?“
„Mám tě moc ráda! Mohla bys mě prosím nechat samotnou?“
Paní Krátká se zvedla, pohladila dceru po tváři, dala jí pusu na čelo a odešla z pokoje.
Marika ten večer nemohla vůbec usnout, potřebovala si provětrat hlavu. Byla asi
1 hodina ráno, když se oblékla, vzala si cigarety a mobil a šla potichu ven. Sotva vyšla z domu, zvonil jí telefon. Koukla se na displey, viděla Maxovu usměvavou tvář dřív než jméno. Nechtěla ale s nikým mluvit, ani s ním ne. Vypnula telefon, sedla do auta, pustila rádio, vyjela z garáže a mířila směr “kamkoliv, hlavně hodně daleko“. Vždy, když měla špatnou náladu nebo se potřebovala uklidnit, sedla do auta a jela pryč. Řízení jí uklidňovalo. Dnes ale bylo všechno jinak, i když vjela na dálnici a na tachometru její zelené Mazdy 2 bylo 180 km/h, slzy nepřestávaly téct a myšlenky nemizely spolu s odjetými kilometry. Něco bylo špatně. Najednou nevybrala zatáčku a auto narazilo do svodidel, od kterých se odrazilo zpátky na cestu, kde do něj narazil řidič, který to nestihl ubrzdit.
Když otevřela oči, někdo na ni svítil baterkou. Slyšela nějaké hlasy, ale zdálo se jí to spíše jako ozvěna. Pak s ní někdo začal hýbat a najednou byla zase tma. Probudila se až v nemocnici, když se rozhlédla po pokoji, viděla vedle svojí postele postavu, která seděla v pololeže na staré kovové židli. Byl to Max. Snažila se k němu natáhnout ruku, ale nedosáhla na něj. Zkusila si trochu odkašlat, i když jí to velmi bolelo, pokoušela se tak dlouho, dokud se Max neprobral. Jakmile mu došlo, kde je a co se děje, posadil se na židli blíž ke Maričině posteli. Jemně ji chytil za ruku a podíval se na ni. Tak utrápeného ho viděla jen jednou v životě.
„Zbláznila ses? Vždyť ses mohla zabít! Napadlo tě, co bych si tak asi bez tebe počal? Víš, jak jsem se o tebe bál? Věděl jsem, že se stane něco zlého, proto jsem ti volal. Kdybys mi zvedla ten pitomej telefon, byla bys v pořádku. Ty můžeš být jedině ráda, že to tvoje auto je japonské, jinak by bylo po tobě!“
Max držel Mary pevně za ruku a po tvářích mu začaly stékat slzy. Koukala na něj a hrozně se styděla. Nejraději by si nafackovala, kdyby toho byla v tu chvíli schopná, ale nebyla. Vlastně ani nevěděla co jí je. Zmohla se jen na to, aby stiskla Maxovu ruku a naznačila mu, ať se k ní nakloní. Když to udělal, pohladila ho po tváři, omluvně se na něj podívala a zašeptala : „Mám tě moc ráda Maxi, jsi pro mě nejdůležitějším člověkem, promiň, že tě tak trápím.“
Nechala sklouznout svou ruku z jeho tváře tak, aby ji zachytil a mohl držet a zase usnula. Max u ní seděl celou dobu, co byla v nemocnici. Naštěstí vyvázla jen s otřesem mozku, zlomeným žebrem a nějakými oděrkami, takže ji po pár dnech propustili.
Když Mariku přivezla mamka domů, zdálo se jí, že je tam nějak ticho. Po prozkoumání celého domu zjistila, že otec už se odstěhoval. Byl za ní i v nemocnici, ale ona ho nechtěla vidět. Musela si nejprve srovnat v hlavě, jestli s ním chce být v kontaktu. Zalezla si do svého pokoje, pustila hudbu a napsala Maxovi sms, ať přijde. V tomhle se na něj vždycky mohla spolehnout. Kdykoliv ho potřebovala, byl tu pro ni a ona se mu to snažila oplácet. Nikdo z jejich okolí nechápal, že k sobě mají tak blízko, a jim to vůbec nevadilo. Oni to nepotřebovali chápat, potřebovali to vědět a cítit, což se dělo.
Nemusela čekat dlouho a Max klepal na dveře jejího pokoje. Nechtělo se jí vstávat, tak jen houkla, ať jde dál. Právě když vešel, hrála jejich oblíbená skladba od kapely Queen. Vlezl si k ní na postel, objal ji a čekal, než začne mluvit. Oba měli rádi tu chvíli, kdy nepotřebovali mluvit, ale jenom být spolu.
„On odešel. Opustil nás. Mamka řekla, že má nějakou přítelkyni a že s ní dokonce už i bydlí. On mi lhal! Lhal mě, svému jedinému dítěti, člověku, ke kterému měl vždycky nejblíže. Vždyť se mě ptal, jestli s ním nechci bydlet! Je tohle normální? Tímhle u mě vážně skončil. Vážně to tak moc bolí, když ti někdo ublíží?“
Mary se podívala na Maxe se slzami v očích, ten jí jenom mlčky objímal a nechal jí, ať se popere se svou zlostí. Tou poslední větou mu ale opět připomněla její autonehodu.
„Jak mi to mohl udělat? Byl pro mě vším. A co mamka? Jak ta to zvládne? Kdo jí podrží, když se budou rozvádět? Budou se vůbec rozvádět? Měla bych s ní o tom mluvit? Já to nezvládnu.“
Z fáze vzlykání se dostala do fáze neutišitelného hysterického pláče. Max jí chytil a posadil ji na posteli a objal ji, jak nejpevněji mohl, vzhledem k jejím žebrům to moc nešlo. Přesně věděl, jak ji má uklidnit. Hladil ji po vlasech a šeptal jí do ucha: „Nádech, výdech, nádech, výdech.“
Když se její dech začal zpomalovat, odtáhl se od ní a koukal na její ztrápený obličej.
„Zvládneme to spolu. Víš, že na mě se můžeš spolehnout, vždycky tady pro tebe budu, ať se děje, co se děje. Nikdy na to nebudeš sama, já tě neopustím. Je ti to jasný? Nejdříve si musíš udělat jasno sama v sobě, s tímhle ti nepomůžu a ty to víš. Sama se s tím potřebuješ srovnat. Je to pořád tvůj táta, jenom už s vámi nebydlí, chápeš? Udělám cokoliv, aby ses cítila líp, ale nemůžeš po mě chtít, abych ti říkal, že je správný se od něj odříznout. To si nemyslím a ani to kvůli tobě neodkývám. Poslyš zlatko, mám tě strašně moc rád a nerad tě vidím takhle zničenou, ale nesmíš se na mě zlobit, když s tebou v určitých věcech nebudu souhlasit. Sama moc dobře víš, a pokud to nevíš teď, tak to zjistíš časem, že máš tátu moc ráda a že bez něj neumíš žít, tak hlavně nedělej ukvapená rozhodnutí, jak je tvým zvykem, ano?“
Marika jen souhlasně kývla a utírala si slzy. Věděla, že Max má pravdu, ale ona prostě musela udělat to, co cítí a ne to, o čem ví, že je správné.
„Zůstaneš dneska u nás? Nechci tu být sama!“ Podívala se na něj Mary prosebně.
„Jasně, jak jsem řekl, udělám cokoliv pro to, aby ti bylo lépe.“
Pustili si nějaký film, ona se schoulila do Maxovy náruče a vyčerpáním usnula. On na ni chvíli koukal. Nechtěl, aby se trápila, a už vůbec ne kvůli věci, za kterou ona sama nemůže. Přitiskl si ji blíže k sobě, přikryl ji dekou a usnul taky.

Současnost…

Škubla sebou tak, že málem spadla ze sedadla.
„Co blbneš?“, zeptal se Max vyděšeně.
Mary si sedla, podívala se na mobil, pak na Maxe.
„Víš o tom, že je to dneska rok od té doby, co otec odešel?“
„Vím, že je to rok, co tě pustili z nemocnice. Takže ano, vím, že s tím souvisí i odchod tvého otce. A co tě to tak najednou napadlo?“
„Maxíčku, mám divný pocit, že to s tím nějak souvisí. Víš, že jsem mu to neodpustila a ani neodpustím, ale jsem ráda, že je to teď posledních 5 měsíců mezi námi celkem v pohodě. Doufám, že to zase něčím nezkazí. Proč jsme nezůstali doma?“
„Ale zlato, vždyť jedeme domů.“
„Já myslela náš domov, můj a tvůj, náš byt v Praze, kde se cítím v bezpečí, kde je mi fajn a hlavně kde mám tebe.“ Opřela se mu o rameno.
„Hele, náš domov je pořád v Budějkách, ať se nám to líbí nebo ne. A já s tebou budu přece i tam, neboj se. Nic špatného se nestane. A vůbec, přestaň fňukat, kdo to má furt poslouchat.“ Dloubnul do ní Max a zasmál se.
„Tsss, no dovol, já nefňukám, abys věděl.“ Zahrála si Mary na netýkavku a vyplázla na něj jazyk. „Už abychom to měli za sebou.“
Sotva tu větu dořekla, viděli z vlaku, že budou za chvíli na nádraží, a proto se začali pomalu zvedat a balit.

***
„Ahoj mamčo, tak jsem doma!“, vběhla do dveří a šla se s mamkou přivítat.
„Kde máš Maxe? Myslela jsem, že přijede s tebou… Vypadáš dobře, nezhubla jsi? Že ty v té Praze nic nejíš?? Sedni si, co tu stojíš?! A povídej, jak se tam máte? Už máš přítele?“
„Prosím tě, co šílíš? Se mě vyptáváš, jak bych tu rok nebyla. Max šel domů, on má i svou rodinu, víš? Přijde později. Nezhubla, jím, klidně se zeptej Maxe, furt mě něčím cpe. Přítele nemám a nechci, nechci dopadnout jak ty. A vůbec, neodbíhej od tématu, proč jsem měla tak naléhavě přijet?“
„Nechceš počkat na Maxíka, až přijde?“, podívala se paní Krátká smutně na svou dceru.
„Promiň, já jsem to tak nemyslela s tím, že nechci dopadnout jako ty.“ Mary se koukla na rozesmutnělou mámu, objala ji a dala pusu na čelo. „Stejně jsi nejlepší! Tak hele, víš co? Jestli ta novina teda nějak nespěchá, tak já napíšu Maxovi, ať dorazí za hoďku a mezitím si dám vanu, ju?“
„To by šlo, já vám aspoň nachystám něco k jídlu.“
Marika ležela ve vaně a pořád nemohla přijít na to, co jí chce mamka říct.
‚Proč by u toho měl být Max? Je sice v podstatě součástí rodiny, ale spousta věcí se ho přece netýká. Navíc bych mu to pak stejně řekla sama. Do háje, co to zas je? Proč jsem sem jezdila, měla jsem zůstat v Praze, zítra bych si povídala s Maxem u pivka, jak mu dopadlo rande a vše by bylo v pohodě. Zase se někde stala chyba.‘
Z toho přemýšlení už ji bolela hlava. Jakmile dokončila hygienu ve vaně, oblékla si župan, vlasy zabalila do turbanu, obula papuče a šla dolů do obýváku za mamkou. Sedla si na gauč, dala nohu přes nohu, pustila televizi a zapálila si cigaretu.
„Mamčo, takže Maxík přijde asi za 20 minut, jo? Ale mohla bys mi prosím tě říct, proč u toho musí být? Já to prostě nechápu. Vždyť, ať už bys mi řekla cokoliv, stejně by se to dozvěděl, ale já nechápu, proč u toho musí být teď. Není to rodinná záležitost? Čeho se to týká? Tak už mi to konečně řekni!“
Mary už se začínala třást z toho, jak jí stoupal adrenalin. Potáhla z cigarety a poklepávajíc nohou o zem, čekala až se mamka konečně vyjádří.
„Víš Mariko, já jsem volala Maxovi, aby přijel, protože vím, že tě dokáže vždycky uklidnit. A mám takové tušení, že budeš hodně rozrušená, a nechtěla jsem, aby se náhodou opakovalo to, co minulý rok. Vím, že i když bys nechtěla s nikým mluvit, chtěla bys, aby on byl s tebou, a nedopustím, abys jela do Prahy a cestou se zase někde vybourala! Tak buď trpělivá a počkej, až dorazí. Pak ti všechno řeknu. Když nebudeš chtít, abych o tom mluvila před ním, může na tebe počkat v pokoji.“
Marika na mámu koukala jako by viděla ducha.
‚O co tady sakra jde? Co to má být za přednášku? Je možná pravda, že pokud bych byla na dně, jela bych za Maxem do Prahy, ale určitě bych si dávala pozor, vím přece jak jsem dopadla naposledy, když jsem řídila v nepříznivém stavu.‘ Zase měla plnou hlavu otázek, ale neřekla je nahlas. Z přemýšlení ji vytrhl zvonek u hlavních dveří.
„Já tam jdu!“, zvedla se paní Krátká a šla otevřít. Obě věděly, kdo za nimi přišel. Max se uvítal s Maričinou mámou a vešel do obýváku, kde seděla Mary a nervózně potahovala z cigarety. Posadil se vedle ní a lípnul ji pusu na přivítání. Paní Krátká si sedla naproti nim. Všichni tři na sebe jen mlčky koukali a skoro ani nedýchali. V místnosti bylo takové ticho, že by snad šlo slyšet i růst trávu. Mary to připadalo nekonečné, ale nechtěla promluvit jako první a tak nenápadně drcla do Maxe, který se na ni chápavě usmál.
„Tak kdo se bude brát?“, přerušil ticho Max a neskrývavě se zasmál.
Paní Krátká na něj vytřeštila oči a začala lapat po dechu.
„Jak?.... Co?... Jak jsi na tohle přišel? Kdo ti co řekl? Ty jsi mluvil s Jiřím?“
Začala na něj chrlit spoustu otázek, přičemž Max a Mary se nestačili divit.
„Počkej, počkej!“, houkla Mary na mámu. „Ujasněme si pojmy. Ty se laskavě uklidni a začni mluvit, jinak se zhroutím.“ Zapálila si další cigaretu a pevně Maxovi stiskla ruku. Věděla, že radostná zpráva to tedy nebude. Max její stisk opětoval. V hlavě si nadával za to, jaký je idiot. Ale nemohl přece vědět, že se trefí.
Paní Krátká vstala od stolu, popošla pár kroků a začala se přehrabovat v šuplíku. Nakonec vytáhla bílou obálku a šla zpět, aby ji mohla podat své dceři. Mary se jen dívala na natáhnutou ruku. Nemohla se pohnout. Po tvářích se jí začaly koulet slané kapky. Listu se tedy ujal Max a s Maričiným souhlasným kývnutím jej otevřel. Oba koukali na písmena na papíře…

Pouze život, který žijeme pro druhého, stojí za to. [A. Einstein]

Tereza Loucká
a
Ing. Jiří Krátký

si dovolují oznámit, že budou oddáni
dne 29.5.2010 ve 12:00 na
městské radnici v Českém Krumlově.

Marika přes slzy neviděla. Pustila Maxovu ruku, přitáhla si nohy k hrudi a propukla v hysterický pláč. Nemohla uvěřit, že to otec udělal. Že jí zase srazil na kolena, že zase zpřetrhal ty vazby, které celý rok dávali dohromady. Max nevěděl, co má dělat. Seděl vedle ní a jenom na ni koukal. Věděl, co se jí teď odehrává v hlavě a věděl, že kdyby teď cokoliv řekl, bylo by to špatně. Raději se jí ani nedotýkal, tak nějak podvědomě cítil, že by na něj začala křičet a řekla by spoustu ošklivých slov. I když mu bylo jasné, že by to nemyslela vážně, nechtěl to slyšet. Bylo zcela zřejmé, že je zase tam, kde před rokem a že jí teď potrvá mnohem déle, než se dá dohromady.
‚Nebudu na ni tlačit. Potřebuje přítele, vím to. Budu tady pro ni. Doufám, že neudělá nějakou hloupost, to bych jí neodpustil. Chuděrka moje, tolik si toho kvůli otci už vytrpěla. Nejraději bych mu rozbil hubu, to by si zasloužil. Zahrává si s celou rodinou. Ten chlap fakt není normální! Ale přece jen je to její táta. Tohle nebude vůbec lehké.‘ Max přemýšlel nad tím, jak by mohl Mary pomoct. Nerad ji takhle viděl, stejně tak to bylo i naopak. Oba nejvíce trpěli tím, když byl ten druhý na dně.
Paní Krátká se nemohla koukat na to, jak její dcera pláče. Vstala, podívala se na Maxe, pokývla hlavou směrem k zadním dveřím a odešla na zahradu. Věděla, že jí teď nijak nepomůže a to si hrozně vyčítala. Utěšovalo ji snad jen to, že tam byl Maričin nejlepší přítel, který snad věděl, jak jí utěšit.

***
O dva dny později…

„Mami, jedu na chvíli za tátou jo? Neboj se, pojedu opatrně. Mám tě ráda!“
Mary proběhla chodbou, objala mámu, dala jí pusu a v tu ránu už seděla v autě a jela do Krumlova promluvit si s otcem.
Když dorazila k jeho domu, zaparkovala, vystoupila z auta a namířila si to rovnou ke dveřím. Myslela si, že se k tomu bude muset hodně nutit, ale ku podivu to šlo celkem snadno. Natáhla se ke zvonku a stiskla jej. Po chvilce čekání jí otevřela dveře menší brunetka s nápadně velkýma očima, Tereza.
„Ahoj Mariko, co ty tady? Jdeš dál? Jiří ještě není doma, ale za chvíli by měl dorazit.“
„Nazdar macecho,“, prohodila s úšklebkem., „to je dobrý, počkám na tátu na zahradě. Stejně chci mluvit s ním a ne s tebou.“ Otočila se na podpatku a obešla si barák, aby se dostala na zahradu. Sedla si na lavičku pod slunečník, nasadila si tmavé sluneční brýle a koukala se na nebe. Začala přemýšlet o tom, jestli je tam tak krásně, jak to vypadá zezdola. Pak ji ale napadlo, že by to tam mohlo být stejné, ne-li horší než tady dole.
„Ahoj kukačko.“ Pozdravil ji otec a usmál se na ni.
„Kukačku si strč někam! Co si jako myslíš, že děláš? Zbláznil ses? Jsi normální? Přemýšlíš ještě někdy nad tím, že nejsi na světě sám? Že, i když už s námi nebydlíš, tak jsme pořád tvoje rodina? Nemyslíš si, že když už ne mamka, tak aspoň já si zasloužím, dozvědět se takovou věc, jako že se ženíš, přímo od tebe a ne z nějakého papírku?“ Přímo na něj řvala, nedokázala kontrolovat svoje emoce. Chvíli na ni koukal, ale pak se vzpamatoval.
„Tak teď mě poslouchej mladá dámo! Já, stejně tak jako tvoje máma, mám svůj život, a tudíž si můžu dělat, co chci. Víš, co to znamená? Co tím chci říct? Dávám ti tím najevo, že jsem jaksi dostatečně starý na to, abych se ptal svojí 20ti leté dcery na svolení, zda se můžu znovu oženit. Hele, mě je jedno, že nemáš Terezu ráda. Já ji rád mám a jsem s ní šťastný. Nemohla bys nám dát šanci?“
„No, to bych teda nemohla! Tohle ti nikdy neodpustím! Kvůli tvému štěstí, jak ty nazýváš krizi středního věku, se mě všechno hroutí. Doufám, že to tvoje štěstí ještě umocní.“
Byla moc ráda, že má na očích ty brýle, protože se jí začaly do očí nahrnovat slzy. Zvedla se z lavičky, podívala se na otce zpoza brýlí a napadlo ji, jak je možné, že to štěstí na něm nejde vidět. Vypadá ztrhaně, nevyspale… prostě staře. ‚Když bydlel s námi, vypadal skvěle.‘, pomyslela si.
„Víš co? Tak si tady žijte šťastně až do smrti. Nadále mi posílej alimenty, ale jinak mi dej pokoj, u mě jsi skončil!“
Popadla kabelku a kráčela směrem ke svému autu. Otec se vydal za ní.
„Mariko, počkej! To myslíš jako vážně? Co jsem provedl tak strašného, že si nezasloužím žít svůj život? Proč musíš být tak dětinská? Uvědom si konečně, že jsi dospělá a začni se podle toho chovat!“
„Já se chovám dětinsky? Haha, teď jsi mě pobavil. K tvému chování se raději vyjadřovat nebudu, ještě bych schytla otcovskou facku. Co jsi provedl? Ty se mě ještě budeš ptát, co jsi provedl? Jdi do prdele! To už snad není pravda. Nejen, že jsi mi právě zkazil už druhé narozeniny, ale kvůli tvému debilnímu rozmaru jsme musely s mamkou začít od nuly. A víš, co ti povím? Je nám bez tebe fajn!“
Její monolog přerušilo zvonění telefonu. Byl to Max. Zavěsila mu to.
„Už musím jet, jsem domluvená s Maxem. Pozdravuj Terezu. Čus.“
Nasedla do auta, vyjela z příjezdové cesty a pomalu odjížděla směrem domů. Stále sledovala zpětné zrcátko. Její táta tam pořád stál bez hnutí. Potřebovala, aby zašel dovnitř, aby mu mohla hodit do schránky dopis, který napsala doma před tím, než odjela. Zastavila na místě, ze kterého viděla na jeho dům, ale on ji vidět nemohl. Čekala asi půl hodiny, než otec zalezl dovnitř. Byla překvapená, jak hněv ustupoval přicházejícímu pocitu spokojenosti. Bylo to od ní hnusné, ale byla ráda, že otce zlomila, že mu řekla, co si doopravdy myslí. To ale nepřekazí její plány. Vystoupila z auta, běžela po příjezdovce zpět k domu, otevřela schránku na dopisy a vhodila do ní bílou obálku. Pak se vrátila zpět k autu, nasedla, vyťukala na mobilu Maxovo číslo, řekla mu, co se stalo a že by byla moc ráda, kdyby se za ní večer stavil. Ku podivu byla úplně klidná a domů jela spokojená.
Když přijela domů, mamka byla pryč. Což se jí docela hodilo. Nechtěla, aby ji našla, až bude po všem. Na lednici visel vzkaz.
Šla jsem k tetě Jitce, přijdu nejspíš pozdě. Mám Tě ráda. Máma
Pustila si v pokoji kapelu Queen a šla připravit vše, co potřebovala. Seběhla schody, na přední vchod nalepila lístek, na kterém bylo napsáno : ‚Nezvoň, jsem ve vaně, klíč je pod rohožkou.‘
Zašla k mamce do ložnice, na polštář položila obálku, na které stálo : ‚Pro tu nejlepší mámu!‘ Přestávala být klidná, začala být smutná. Začalo jí docházet, kolika lidem asi ublíží. Že bude vlastně horší než otec. Sedla si na máminu postel, podívala se na hodiny. Měla ještě 2 hodiny času, než přijede Max. Začala plakat.
‚Jak by mu asi bylo, kdybych to udělala? Nezvládl by to! A co máma? Tohle prostě nemůžu udělat! Musím se s tím vyrovnat nějak jinak. Nikomu přece nepomůžu tím, že se zabiju. Vždyť tím nepomůžu ani sobě. Já jsem takový sobec! Tohle nejde, neudělám to. Nebudu taková jako otec. Nikdy nebudu jako on!‘
Vstala z postele, utřela si slzy, vzala obálku, běžela k hlavním dveřím, sundala vzkaz a šla zpátky do pokoje. Zesílila věž tak, aby slyšela hudbu i v kuchyni a šla nachystat večeři. Při její přípravě napsala Maxovi sms, že může přijít dřív. Zrovna když dodělala prostírání a večeře už taky byla hotová, zazvonil zvonek. Jakmile otevřela dveře, hned skočila Maxovi kolem krku, byla tak ráda, že se nepřipravila o tyhle chvíle.
„Co jsem proved? Jsi v pořádku?“
„Nic, jenom mě prostě pořádně obejmi, až ti řeknu, co jsem měla v plánu, zabiješ mě. Ale jsem v pořádku. Mám tě ráda Maxíku, hrozně moc.“ Dala mu pusu a táhla ho dovnitř. Max koukal na kuchyň s otevřenou pusou, byl zvyklý, že Mary v Praze občas uvařila oběd nebo večeři, většinou se střídali, ale takhle vyzdobený stůl ještě neviděl.
„Snažíš se mě obměkčit?“, zeptal se a začal se smát.
„Tak trochu. Budeš to potřebovat, jinak bys po mě něco hodil. Takže si sedni a nech se obskakovat, dokud nezačnu mluvit.“
Max si sedl na židli, nechal teda Mariku, aby mu nachystala večeři na talíř a nalila mu pivo. Nejprve oba mlčky snědli večeři, přičemž ale Max Mary stále nedůvěřivě pozoroval, a potom si oba otevřeli pivo a šli si sednout do obýváku. Marika měla strach z toho, jak Max zareaguje na to, že měla v plánu se zabít a že on ji měl najít. Musela se hodně překonávat, aby začala mluvit. Pohodlně si sedla naproti němu a začala mluvit. Max celou dobu jenom poslouchal a čekal, až jeho kamarádka domluví.
„Tak a teď mi můžeš říct, jak moc jsem blbá a jak moc se na mě zlobíš.“
Max se pořádně napil piva, usmál se na ni a pořádně ji objal.
„Ty jsi tak blbá, že bych ti někdy dal nejradši pár facek. Ale neudělám to, protože jsem rád, že ti došlo, že nejsi na světě sama a uvědomila sis svoje priority. Svým způsobem jsem na tebe hrdý. Což ale neznamená, že se nezlobím. Zlobím se hrozně moc, abys věděla.“
Marika si oddychla, tohle nečekala, myslela si, že na ni bude křičet, že bude vzteky bez sebe, a on udělá tohle. Nikdo nemá lepšího přítele než ona. S Maxem to prostě vyhrála.


Druhý den ráno…

Když si šel pan Krátký do schránky pro noviny, objevil tam bílou obálku. Byla úplně čistá, nebylo na ní nic. Když ji pomalu otevřel, vytáhl list papíru a četl…

Takhle to být nemělo. Myslela jsem, že už jsme v pohodě, ale ty jsi to zase musel zničit. Já už takhle dál nemůžu. Moc jsi mě zklamal tati. Já bez tebe žít neumím a taky nebudu. Proto doufám, že ty se naučíš žít beze mě. Snad ti to za to stálo.
Tvoje kukačka

V momentě, kdy přečetl slovo kukačka, začal se mu zrychlovat tep, nemohl se pořádně nadechnout. Během pár sekund upadl do bezvědomí. Ležel bezvládně na chodníku před domem. Sám. S dopisem od své dcery v ruce. Takhle to opravdu být nemělo.