První bitva

Zhluboka se nadechl, nutil plicím vzduch plný prachu. Prachu, který byl všude kolem něj. Dusivý nekonečný oblak. Lepil se mu na zpocený obličej, mísil se s krví stékající z mělkého škrábance na tváři. Již pomalu zasychala, tmavla na opálené kůži. Prach trýznil jeho plíce, přesto to nevnímal. Jen dýchal a v uších mu stále zněl zběsilý tep. Duněl a hřímal, šuměl v žilách, divoce, šíleně. I tak měl pocit, že se už nikdy nebude moct pohnout. Jen dýchal. To bylo jediné, co teď dokázal. Dýchat. Být. Žít. Jen žít... žít, přestože smrt byla všude kolem. Smrt a krev, stejně rudá jako ta na jeho tváři, stejně rychle zasychající do neskutečných map na palčivém slunci. Možná byl dech to jediné, čeho byl schopen. Dech a tep protkaný bolestným sténáním zraněných a umírajících kolem. Ticho křičící třeskem zbraní, bojem. Ticho, které nekonejšilo, ale řezalo jako ostré čepele, drásalo jeho mysl k zešílení. Mrtvé ticho... ticho po bitvě.
Nechápal, jak dokázal sevřít v ruce jílec meče, nechápal, jak dokázal ve zběsilém krvavém šílenství kolem přežít... nechápal, jak dokázal zabíjet. Nemohl chápat vůbec nic. Málem by si nevzpomněl ani na své jméno.
A teď jen stál. Netroufal si odhadovat, jak dlouho ho ještě jeho vlastní nohy udrží. Netušil, kdy bitva skončila, kdy zasadil poslední smrtící ránu, kdy ve všudypřítomném prachu osaměl. Netušil, kolik času uteklo. Kolik nekonečných nádechů naplnilo jeho plíce okolním palčivým vzduchem. Jen lačně lapal po dechu, opíral se o svůj meč, křečovitě svíral jeho hlavici. Ztupená špice zubatého ostří se zarývala mezi zdupaná stébla trávy kdesi u nohou, v prostoru, který byl daleko za branami jeho vnímání, v okolním zapovězeném světě.
Vše, co měl na sobě, ho neuvěřitelně tížilo. Zbroj i jeho vlastní unavené potlučené tělo bylo příliš těžké na to, aby s ním dokázal manipulovat. A ještě mnohem těžší než ocelové kroužky, bylo neviditelné závaží na jeho ramenou. Životy, které dnes během několika hodin vzal. Mnohem víc ho tížila cizí krev na jeho varkoči, na čepeli meče, o který se opíral, na jeho rukou. Tíha první vybojované bitvy tvrdě dopadla na jeho vědomí. Nesmlouvavě... mnohem bolestivěji než zbraň nepřítele.
Nezabiješ, kázal Bůh... A on zabil... nejednou. Netušil kolikrát. Rozdával smrt stejně jistě, jako čekala na něj a bylo jen boží vůlí, že stále ještě dýchá. Smrt nebo život, obojí se mísilo na bitevním poli v neskutečném propletenci. Zabij, abys mohl jít dál. Zabij, abys žil. Je to tak špatně? Nebo dobře? Kde hledat rozhřešení? Kde hledat útěchu?
Nakonec už jeho znavené nohy neudržely váhu těla, křičícího svědomí. S těžkým výdechem padl na kolena. Pevně zaťal zuby a čelo opřel o ruce složené na hlavici meče. Ze všech sil zadržoval slzy, které ho pálily v očích mnohem palčivěji, než pot a krev, prach, který dýchal. Chtělo se mu křičet, však z jeho úst syčivě vycházel jen jeho dech. Možná se chtěl modlit, jenže prastará latina zmizela kdesi v útrobách jeho mysli, kde byl schopen najít jen dvě slova: děkuji a odpusť.
A tak prosil o odpuštění, stejně jako děkoval. Děkoval za život přesto, že si nedokázal představit, jak dokáže dál žít. Pak už slzy neudržel. Ač sám nechtěl, opustily jeho oči, hledaly si cestičku na tváře. Smývaly z nich prach a krev. Ulevovaly zmatku v jeho mysli.
Jak blízko byl dnes smrti? Jak málo stačilo, aby se odtud nedostal živý? A kolika silným mužům zařídil, že už neodejdou? Kolika ženám zařídil vdovský šat? Kolika dětem ukradl otce? Kolika otcům zabil syny? Proč?
Netušil, jak dlouho klečel v prachu bitevního pole. Netušil, co se děje kolem něj, až do jeho unavené bolavé mysli pronikl hlas, který znal... Ten hlas volal jeho jméno: „Kryšpíne! Pane Kryšpíne, díky Bohu!“ Něčí ruka sevřela jeho rameno. Pevně zaťal zuby a vzhlédl. Jeho sluha Jakub se skláněl nad ním a zkoumavě si ho prohlížel, sám zaprášený, unavený z bitvy. Jedna ruka mu zlomená visela podél těla. Když se jejich pohledy střetly, mladík rychle uhnul očima.
„Jste zraněný, pane? Už jsem se bál, že vás nenajdu.“
Kryšpín jen těžce vydechl, zavrtěl hlavou, znovu ji sklonil. Styděl se za svou slabost, styděl se za slzy na svých tvářích. Sundal si jednu těžkou koženou rukavici a rychle je setřel.
Jakub se jen dobrotivě pousmál. „Můžete vstát?“
„Snad ano...“ zachraptěl Kryšpín. Netušil, že ještě dokáže mluvit. Jeho vlastní hlas ho překvapil.
„Tak pojďte,“ sevřel ho Jakub zdravou rukou pod paží a pomohl mu postavit se na nohy, podepřel ho. Vykročili k táboru a Kryšpín konečně dokázal ovládnout své tělo, alespoň částečně, jen mysl měl plnou obrazů, neodbytných, krutých, krvavých. Špice jeho kopí, která se smekla po cizím štítu, zlomené ratiště. Meč, jenž děsivě snadno pronikl těsně vedle kroužků do krku muže. Praskání vazu pod jeho zubatým ostřím. Kopí zaražené hluboko do hrudi jeho koně. Rozzuřené smrtonosné tváře, mrtvé oči. Krev a těla, která viděl všude okolo. Někdy zahlédl známé barvy varkočů, sotva rozpoznatelné, zaprášené, zrudlé krví. Osamělá rozťatá přilbice jim ležela v cestě. Polkl, a až když konečně opustili bitevní pole, když zahlédl stany tábora, dokázal tiše promluvit.
„Jakube... já...“ upřel na něj oči.
Jakub se pousmál, a ač se díval do tváře mladého silného muže, v hloubce jeho jasně modrých očí zahlédl vystrašené dítě. Dítě, kterým, ač nedávno pasován na rytíře, bezesporu stále ještě byl. Alespoň dnes za úsvitu. Věděl, že zítra... zítra tomu bude jinak. „Nemusíte mít obavy, pane, nikomu to neřeknu.“
Kryšpín škubl koutkem rtů: „Děkuju.“
„Zvyknete si... a brzy už bez toho nebudete moct být, budete se těšit na každou další bitvu.“
Kryšpín prudce vydechl. Na tuhle bitvu se taky těšil. Těšil se, až konečně bude moct stanout po boku rytířů těžké jízdy, v první linii jít a bojovat. Za svého krále, za svou zemi, za to, čemu věřil. Aby mohl dokázat, že si své ostruhy zaslouží. Jenže nikdy nemohl úplně domyslet, jaké to bude. Ač už prošel nejednou potyčkou, nejedním soubojem, ještě nikdy nemusel zabít. Nedokázal si představit šílenství, kterým bitva je. Vražedné šílenství, do kterého se propadl on sám. A probuzení... bylo možná ještě horší. Netušil, jak se z toho všeho dokáže vzpamatovat.
Nevnímal, jak se dostal ke svému stanu. Sám by tam nejspíš teď netrefil.
„Já vám dnes nebudu moc platný,“ nevesele škubl koutkem rtů Jakub, když došli do jeho provizorního obydlí a pohledem střelil po své zraněné ruce, „když chvíli počkáte, někoho vám sem pošlu.“
Kryšpín jen potřásl hlavou. Byl rád, že je tady, ostatní mu bylo lhostejné. Počkal, dokud Jakub nezmizel venku, pak odhodil na zem meč, který stále ještě svíral v ruce. Sundal si přilbu, nechal si ji spadnout k nohám stejně jako těžké rukavice.
Zvedl své otlačené dlaně proti obličeji. Lehce se chvěly únavou, napětím, které mu stále ještě bušilo v hlavě v rytmu jeho vlastního tepu. Téměř čekal, že budou zrudlé krví. Krví, která se mu bude lepit mezi prsty, stékat k zemi. Krví, kterou dnes prolil. Prudce zatřásl hlavou, promnul si obličej. Zhluboka vydechl. Jak se zbavit neustále se opakujících obrazů? Jak uklidnit mysl? K čertu, jak nezešílet?!
Když někdo vešel, prudce trhl hlavou a vzhlédl. „Co tu chceš?!“ štěkl na ženu, která v rukou svírala velký otlučený cínový džbán. Pevně stiskl rty a ustoupil o krok.
Jen si ho prohlédla od hlavy po paty pozornýma tmavýma očima, než se pousmála. Z poutka na svém opasku vytáhla velký jednoduchý roh, naplnila ho vínem ředěným vodou a podala mu ho. „Nemáš žízeň, pane?“
„Já... tedy...“ zakoktal se Kryšpín. Polkl. Měl žízeň, hrdlo měl vyschlé jako nikdy, rozdrásané prachem. Jen vyzývavě zvedla obočí, sklonila hlavu na stranu. Znejistěl. Byl na dva kroky od ní, ve svém stanu... sám se ženou... vůbec poprvé. Znovu polkl. Prohlédl si ji ještě pozorněji než ona jeho. Věděl, kdo to je. Kampfrau, jedna z žen táhnoucích s vojskem. Příliš vyzývavých žen, které ho lákaly, vzrušovaly. Jedna z těch, kterým se vyhýbal. Na sobě měla jen zaprášené spodní šaty, zpod šátku na hlavě jí padaly do tváře tmavé vlasy. Nebyla to žádná křehotinka, přesto měla štíhlý pas, nejspíš i pevné pružné tělo a překvapivě velmi pohlednou tvář, ve které ale bylo zapsáno, že toho má hodně za sebou. Na opasku měla velkou taštici a v pouzdře dlouhou jednoduchou dýku. Mohlo jí být kolem pětadvaceti let, snad... její věk nedokázal odhadnout. Usmívala se úsměvem zkušené ženy, která ví.
Znovu mu nabídla roh. Ještě zaváhal, než ho nejistě přijal a hltavě se napil. Vyprázdnil ho tak rychle, jak dokázal, a vrátil jí ho. „Teď jdi a pošli mi sem nějakého muže, který mi pomůže ze zbroje,“ pevně sevřel rty, narovnal se do plné výše a povýšeně vystrčil bradu. Ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl tvrdě, odmítavě, přesto se chvěl nejistotou. Odkašlal si, stiskl zuby a zamračil se na ženu, která se usmála a zavrtěla hlavou: „Jak chceš, ale muži teď mají jiné starosti, s nimi nepočítej. Si to sundej sám,“ mrkla na něj a chtěla odejít ze stanu.
Kryšpín jen naprázdno otevřel a zavřel ústa, nejistě si skousl ret: „Tak... tak počkej...“ Věděl, že sám se těžké zbroje zbaví jen tak nezbaví a... možná nechtěl být sám, ne teď. I když ho přítomnost té ženy znervózňovala a zároveň jitřila jeho smysly.
Usmála se, a než došla zpět k němu, stáhl si z hlavy kroužkovou kapuci. Dlouhé vlnité vlasy, uvolněné z koženého řemínku, kterým je měl svázané, mu spadly do obličeje. Polkl, když přišla do těsné blízkosti. Jemně mu jeden pramen odhrnula prsty, než mu přes hlavu přetáhla náprsenku a odložila ji stranou. „Je to těžké...“ vydechl chraplavě, téměř nevnímal, co říká. Sledoval, jak zvedla hlavu. Vzhlédla, stále se usmívajíc: „Neměj obavy, jsem zvyklá.“
Když zkušenými prsty rozepnula široký opasek, roztáhl ruce, aby mu ho mohla sundat. Jen pevně stiskl zuby, bezděky se zachvěl, když se přiblížila těsně k němu, bradou se opřela o jeho hruď a přidržela opasek tak, aby mu nespadl, za jeho zády si ho předala z ruky do ruky. Téměř ho objala kolem pasu. Kryšpín zalapal po dechu a nedokázal zabránit svým očím, aby nesklouzly po jejím krku až do výstřihu šatů, kam, vzhledem ke své výšce, dobře viděl... A to, co viděl... a blízkost ženy... Polkl. Ještě žádná žena mu nebyla tak blízko, jen ta bez tváře z jeho horečnatých hříšných snů, které ho již několik dlouhých let pronásledovaly a pálily v tříslech. Dřív než si to stihl uvědomit, žena krátce vzhlédla, zachytila jeho pohled. Ihned uhnul očima, otočil hlavu do strany a i pod opálením a prachem zrůžověl. Nemohl vidět, jak se lehce pousmála, než odložila opasek. Odstrčila jeho ruce, když si sám chtěl sundat varkoč. „Nech to na mě, pane. Jsi unavený,“ promluvila tiše. Neměl vůli bránit se jí.
Obešla ho, aby mohla vzadu zvednout zaprášené plátno, přetáhnout mu ho přes hlavu a při tom se o něj opřela. Letmo se dotkla jeho tváře. I přes kroužkovou košili a prošívanici pod ní cítil, jak mu přejela rukou po zádech. Nebo si to jen představoval? Netušil, kde končí realita a začíná palčivá představa. Možná to byl jen další ze snů. Přišel, aby si hříšně pohrával s jeho myslí, teď přeplněné k prasknutí krvavými obrazy, šílející z toho, co prožil. Otravoval ji touhou přetlouct to vše něčím jiným. Pohrával si s jeho tělem, které proti jeho vůli zaléval chtivý žár, sálal z jeho podbřišku, otupoval veškeré svědomí. Když mu zatlačila do zad, prkenně se předklonil, paže spustil volně dolů, jako loutka v jejích rukou. Opřela se o něj bokem, aby mu mohla shrnout kroužkovou košili ze zad.
Zavřel oči. Těžké ocelové kroužky se zachrastěním sklouzly z jeho těla, dopadly na zem. Narovnal se a ona začala pomalu, jeden po druhém, rozvazovat řemínky na jeho prošívanici. Shlížel na ni, na její zaujatý výraz, když se předloktími pohodlně opřela o jeho hruď a prsty obratně uvolnila první smyčku. Pevně stiskl ruce v pěst, polkl. Aby zahnal neodbytné představy, zamrkal, pohled zabodl do těžkého stanového plátna. Svaly v obličeji mu ztuhly, jak pokračovala v rozvazování jednoho řemínku za druhým, až k pasu, aby mohla prošívanici sundat, odložit ji stranou. Ale než to udělala, přejela mu dlaněmi po klíčních kostech skrytých pod látkou jeho oděvu, po ramenou. Její dotek se Kryšpínovi propaloval do kůže, pálil jako pekelný oheň.
Poklekla na jedno koleno a rukama zabloudila pod jeho tuniku a halenu k boku, aby mohla uvolnit jednu z kroužkových nohavic. Dlouze vydechl, zaryl si nehty do dlaní. Bože... co se to dnes děje?! Co se to děje s ním?! Což hříchu nebylo dost?! Proč mě svádíš k dalšímu! Příliš lákavému, příliš potřebnému pro jeho bolavou duši, která zoufale volala po ukojení. Toužil sedřít o její tělo krev z rukou, jed smrti ze své kůže...zapomenout v její náruči, v jejím těle... Dotek jejích prstů na stehně, když přidržela kroužky, aby mu nespadly na nohu, její obličej příliš blízko jeho klínu, rameno, kterým se o něj opírala... Zachvěl se potlačovaným chtíčem, známou touhou ochutnat nepoznané, zapovězené. Myslel, že každou chvíli musí zešílet, nebo už možná šílí. Napůl zastřeným zrakem sledoval, jak se přesunula k jeho druhému boku, znovu mu odkryla výhled do svého výstřihu. Když chtěla uvolnit druhou nohavici, zalapal po dechu. Popadl její ruce, pevně je stiskl. Pokoušela ho, příliš ho pokoušela, mnohem víc než kterýkoliv z jeho snů, než jakákoliv jiná žena kdykoliv jindy. Vzhlédla a tázavě zvedla obočí. Trvalo mu několik prudkých nádechů, než dokázal chraplavě promluvit: „Nech mě být a odejdi! HNED!“
„Proč?“ zeptala se tiše s lehkým úsměvem. Vyprostila ruce z jeho sevření a postavila se na nohy, stále stejně těsně u něj.
Zhluboka oddechoval neschopen pohybu, myšlenky jiné než na její blízkost, teplo jejího těla, cestu k zapomnění v jejím klíně. Odvrátil tvář. „Dnes bylo dost hříchu, zanech mě modlitbám,“ vydechl sotva slyšitelně, se sebezapřením, ruce zaťaté v pěst.
„Dnes je den hříchu, zítra je dost času k pokání,“ zašeptala těsně u jeho tváře, prsty mu zatlačila do brady, donutila ho otočit hlavu, podívat se na ni. Když pevně zavřel oči, stiskl rty, jemně mu odhrnula vlasy z čela. Cítila, jak se chvěje, cítila napětí jeho těla. Cítila, jak sebou nepatrně škubl, když se opřela o jeho rameno. Věděla o bouři, která v něm zuří, kterou se snažil skrýt za zavřenými víčky, kterou se snažil z posledních sil potlačit. Příliš dobře věděla, že tuto bouři potlačit nelze.
„Ty jsi tu pánem, pokud si to přeješ, odejdu, zanechám tě samotného. Snad najdeš chabou útěchu v modlitbách,“ zašeptala mu do ucha, přitiskla se těsně k němu. „Ale já dobře vím, co mužům znaveným bojem a smrtí přinese útěchu, tady modlitby nestačí. Ovšem pokud si to přeješ, půjdu. Jen si něco pamatuj, beze mě už nikdy nebudeš klidně spát,“ rty lehce přejela po jeho tváři, než se od něj odtáhla.
Kryšpín naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, a když její váha zmizela z jeho těla, syčivě vydechl. Měl pocit, že mu jeho vlastní zběsilé srdce, protrhne ušní bubínky. Hříšná touha v jeho klíně hrozila, že ho na místě spálí na prach. Bože, zoufale nechtěl, aby odešla! Nechtěl zůstat sám. Tušil, že měla pravdu. Pak jako by v něm něco povolilo, jako hráz zadržující velkou temnou vodu, která se prolomila, a všechno, co se snažil potlačit, se mu nahrnulo do hlavy. Bouralo a likvidovalo to každou sebemenší překážku, zaplavilo jeho vědomí, stáhlo ho to jako neviditelný spalující proud do hlubin, které se s ohlušujícím třeskem zavřely nad jeho hlavou. Sbohem nevinnosti! Už když pobídl koně do bitvy, byl ztracen, aniž by to věděl, aniž by to tušil. Nebylo návratu, i kdyby stokrát chtěl.
Chtěla odhrnout plátno stanu, aby mohla projít ven, když k ní rychle přiskočil, pevně ji popadl za loket a otočil k sobě. Dřív než se stihla nadechnout, hladově si přivlastnil její rty. Omotal ruce kolem jejích ramen, přitáhl ji k sobě.
Jen na pár okamžiků zaváhala, než se vzpamatovala. Pak ho pevně objala kolem pasu, přitiskla se k jeho klínu. Pod látkou oděvu cítila vzdouvající se mužství, prsty zaryla do jeho pevného zadku. Zasténal jí do úst a nezkušenýma rukama putoval po jejím těle, lačně, chtivě, prudce. Opustil její rty, aby mohl ochutnat chuť její kůže. Rty sjel po krku, mezi klíční kosti. Slaná chuť a vůně potu ještě víc dráždila jeho už tak nesnesitelnou touhu. Myslel, že každou chvíli musí vybuchnout, explodovat. Zalapal po dechu, když mu propletla prsty do vlasů, přitáhla si jeho tvář do výstřihu, hlubšího než bylo obvyklé u počestných žen. Co na tom, že tato počestná není, nedokázal by se už odtáhnout, ani kdyby chtěl. Naplno ho ovládl chtíč, jaký ještě nikdy nemohl poznat, ještě znásobený vším, co prožil na bitevním poli. Chtěl jediné – její tělo. Tělo, které mu sama nabídla.
Myslel, že se udusí, zalkne slanou chutí její kůže, ženskou vůní, prachem, který mu skřípal mezi zuby. Vykasal jí sukně a pevně stiskl její stehna, dlaní zabloudil mezi ně. Snad zešílí jestli hned nedostane to, co jeho tělo tak zoufale žádá. Dotlačil ji k lůžku. Sama si na něj sedla a přitáhla si ho k sobě. Pod jeho tunikou rozvázala tkanici a stáhla jeho spodky i s nohavicemi. Nehty lehce zaryla do holé kůže na vnitřní straně stehna. Zasténal jí do hrudi, zuby bezděky stiskl její kůži, a když prsty jemně přejela po jeho napjatém přirození, zatmělo se mu před očima. Zabořil obličej do jejích prsou, prsty zaryl do boků, vmáčkl se jí mezi stehna. Navedla ho, ukázala mu cestu ke svému klínu.
Neváhal a vzal si ji, pronikl do ní tak hluboko, jak dokázal, tiskl její boky, vzepřel se proti ní a přirazil, nevěděl kolikrát, nevnímal nic, jen zběsilé šílenství svého těla. Okolní svět neexistoval, jen její vlhké útroby, které si přivlastňoval, lačně bral.
Během několika chvil nesnesitelné napětí v jeho tříslech konečně povolilo jako horký příval z protrženého měchu, který ho smetl sžíravou rozkoší. Otřásl se, zasténal neschopen ničeho jiného než bezvládně padnout na tělo pod sebou.
Jen se pousmála, nechala ho. Zatáhla za řemínek, kterým měl svázané vlasy, rozpustila mu je a zabořila do nich prsty, probírala se vlnitými prameny, které se jí rozlily po hrudi. Cítila jeho zrychlený dech na své kůži, cítila, jak křečovitě sevřel látku jejích šatů, váhu jeho mladého svalnatého těla na svém. Další chlapec díky ní dospěl v muže, dospěl v jejím klíně. Další chlapec ochutnal z poháru hříšné útěchy. Věděla dobře, že příště už z něj bude pít sám, bez odmítání, bez studu, bez svědomí. Možná proto měla novopečené bojovníky ráda, mnozí byli ještě ustrašení kluci skrývající dětské oči pod přilbou, za silnými slovy, za velkými činy, které však teprve musejí vykonat. Pod jejíma rukama ztráceli poslední zbytky dětské nevinnosti. Učili se být dospělými muži... učili se brát, aniž by dávali cokoliv zpět.
Trvalo dlouho, než Kryšpín dokázal zklidnit dech. Připadalo mu, že se jeho mysl roztříštila na tisíc kousků, v hlavě měl prázdno. Tepavé ticho rušené jen jeho a jejím srdcem. Dechem vzdouvající se hruď, na které ležel. Všechno zmizelo a nejspíš zmizel i on sám. Rozplynul se v beztvarou hmotu, louži temné vody, která se brzy vsákne do země. Stejně, jako když osaměl na bitevním poli, nebyl schopen pohybu. Jen ležel a hltavě nadechoval slanou vůni těla pod sebou a čas kolem se o něj nenápadně otíral.
Nakonec se donutil pomalu zvednout hlavu, zadíval se ženě do tváře zpod napůl zavřených víček. Omámeně se pousmál. Konečně si alespoň matně uvědomil, v jaké je pozici. Polkl, promnul si dlaní oči, zatřásl hlavou. Vzepřel se na rukou a zvedl se. Pomalu dosedl na paty a shrnul si tuniku. Sklonil hlavu a pevně zaťal zuby. Mysl měl podivně zmateně prázdnou. Líné myšlenky se ploužily kdesi, kam na ně nedosáhl a možná ani nechtěl dosáhnout.
Žena se přetočila na bok, věděla, že by měla odejít. Vstala a urovnala si sukně, zhluboka vydechla. Nečekala slova díků, tak naivní už dávno nebyla. Ještě si s lehkým úsměvem prohlédla mladíka, který klečel zády k ní, vlasy mu spadaly na záda. Hlavu měl skloněnou, opíral se o ruce. Měla sto chutí ho pohladit po tváři. Na to ale neměla nárok. Odvrátila se a chtěla odejít. Už podruhé se dnes pokusila opustit stan, ale strnula v půli kroku, když tiše promluvil: „Počkej... mám žízeň, nalej víno.“
Ohlédla se, překvapeně zvedla obočí. Nakonec škubla koutkem rtů a došla pro džbán. Naplnila roh, podala mu ho.
Kryšpín se hltavě napil, než jí roh vrátil. Když ho přebírala, chytil ji pevně za ruku. „Zůstaň tady!“ Snažil se, aby jeho hlas zněl tvrdě, ale z modrých očí sálala tichá prosba. Prosba, aby zůstala, nenechávala ho samotného.
Dřepla si proti němu, prstem přejela po škrábanci na tváři, po zaschlé krvi. „Určitě máš hlad, něco ti přinesu. Hned budu zpátky.“
Jen pustil její ruku, sledoval ji, dokud nezmizela za cípy stanového plátna. Pak si narovnal spodky, zavázal tkanici, shodil ze sebe tuniku a jen v haleně sebou praštil na lůžko do kožešin. Rukama si promnul obličej, zhluboka vydechl. Nebyl schopen uchopit své myšlenky, hlavu měl prázdnou jako sud po víně. Vítaně prázdnou. Chtělo se mu šíleně nevesele rozesmát, ale nakonec jen zamrkal očima. Byl unavený, jako ještě nikdy, celé tělo ho tupě bolelo. A výčitky snad pohřbil kdesi v nedohledné hlubině. Byl prázdný. Konejšivě prázdný. Připadalo mu, jako by vypil příliš mnoho vína, omámený, vláčný jako hadrová panenka.
Vchod stanu se otevřel a žena se vrátila zpět. Na nízké ohlazené dřevěné misce mu přinesla kus pečeného masa, malý bochník chleba, vedle položený velký ostrý nůž. Zvedl se na loktech, ale když to udělal, proti své vůli usykl, pevně sevřel rty. Až teď si uvědomil bolest v zádech, matně si pamatoval ránu, kterou přes ně dostal. Netušil, kde všude ho bolí drobná zranění a kde jen namožené svaly.
Žena došla až k němu, podala mu jídlo. Přetočil se na bok, neohrabaně se protáhl, s bolestným výrazem zahýbal rameny.
„Je to vážné?“ zeptala se.
Kryšpín sebral chléb a rozlomil ho, mračil se u toho. „Co je ti do toho?!“ zavrčel tiše. Přeci nepřizná, že ho něco bolí! A ještě k tomu ženě jako je ona!
„Nic,“ škubla koutkem rtů a pozorně ho sledovala. Bavila ji jeho hra na tvrdého muže, i když takový očividně nebyl, ne teď, k tomu musí teprve dospět. „Jen, že tu mám hojivou mast. Na modřiny a podlitiny je to nejlepší lék, mám ho vyzkoušený, mnohým mužům už pomohl. Nebo můžu někoho zavolat, kdo tě ošetří. Ale když tě nic nebolí, tím lépe.“
Zvedla se, došla pro džbán s vínem a vědro s vodou, které předtím odložila u vchodu. Kryšpín ji sledoval, v prstech bezmyšlenkovitě žmoulal kousek střídy chleba, než ho strčil do úst. „Možná... možná bych přeci jen...“ stáhl obočí, pevně stiskl rty.
„Pokud je to tvé přání,“ posadila se na kraj lůžka a sledovala, jak si ukrojil kus masa, napíchl ho na špičku nože a strčil si ho do úst. Pomalu žvýkal, oči zamyšleně sklopené. Zíral do prázdna, vážný obličej, obočí stažené. Tušila, že pomalu ani neví, co jí. Konečně si pořádně prohlédla jeho tvář, mladou bez vrásek, jen ty dvě mezi výrazným obočím zbrázdily jeho čelo. Širokou hranatou čelist, na které mu rašilo tmavé strniště, ale ne tak husté, aby dokázalo skrýt ďolíček na bradě. Dlouhé vlnité vlasy, které mu padaly do obličeje, si bezmyšlenkovitě odhrnul za ucho. Jeho pohledné rysy byly ještě chlapecké. Ale jestli přežije, vyroste z něj jednou krásný hrdý silný muž. A pokud mu zůstane čestné srdce rytíře, o kterém mluvil Jakub, pokud nepropadne hrubému, krutému násilí, pak šťastná žena, která ho jednou dostane.
Kryšpín nejspíš vycítil její pohled. Zvedl oči a jedno obočí se tázavě pozvedlo. „Na co koukáš?“ zeptal se tiše, jen zařídit, aby jeho hlas zněl tvrdě, nějak nestihl. Polkl a rychle uhnul pohledem, ulomil kousek chleba a strčil si ho do úst.
„Ošetřím ti i ten šrám na tváři, není hluboký, nezůstane ti ani jizva.“
Kryšpín se zamračil. Škoda. V odpověď jen mlčky kývl. Nakonec se posadil. Ač byl hladový, nedokázal už pozřít ani sousto. „Tak se dej do práce, teď... nemám hlad.“
„Jak si přeješ,“ zvedla se, vytáhla kus plátna, které měla zastrčené za opaskem a namočila ho do vody, pečlivě vyždímala. Jemně natočila jeho obličej a pomalu opatrně mu smývala z kůže prach a zaschlou krev. Pozoroval ji. Prohlížel si její tvář, když mu lehce odhrnula vlnité prameny z čela. Až teď si všimla modřiny a odřeniny na hranici vlasů. Zamračila se, pečlivě vymáchala plátno, přidržela jeho kadeře a se staženým obočím opatrně čistila ránu. Jen mu škubly svaly ve tváři, bezděky sykl.
„Slyšela jsem, že to byla tvrdá bitva, mnoho mužů padlo,“ promluvila tiše a znovu vymáchala plátno, zkoumavě ho pozorovala.
Kryšpín jen sklopil hlavu, uhnul očima. Pevně stiskl zuby. Dlouze syčivě vydechl. Nechtěl o tom mluvit, a zároveň chtěl. Věděl velmi dobře, že kdesi za prázdnotou, útěchou, kterou mu poskytla ona, zůstává skryté to děsivé vražedné šílenství, bezcitný hlad po krvi. Že kdesi v něm spí bestie, stejně jako v každém z nich. Bestie, díky níž přežil. Bestie, se kterou se musí naučit žít, a nevěděl, zda za to má být vděčný, nebo to proklínat. Zda ji nenávidět, nebo milovat. A přesto věděl, příliš dobře věděl, že příště se půjde znovu rvát. Znovu se stejnou, možná ještě větší vervou a už teď, když si to uvědomil, zatrnulo mu v bedrech, srdce se rozbušilo vzrušením, očekáváním... hladem po boji. Možná pochopil, co mu chtěl Jakub říct. Pochopil, když se oklepal po prvním otřesu. Boj je jako opojný nápoj a smrt nebo žena jsou jedinou cestou, jak zkrotit svou bestii, nezešílet ze všeho okolo, vyčistit mysl. Bitevní pole jsou místem krvavých hříchů, pro které nelze najít ospravedlnění. Snad Bůh na chvíli přivře oči, odvrátí pohled. Může jim být odpuštěno, když zabíjejí v zoufalé touze přežít? Když bojují za vyšší zájmy své země? Když zabíjejí, aby jiní mohli v bezpečí spát?
Pohladila ho po tváři, usmála se. Trhl hlavou a vzhlédl, zadíval se jí do očí. Netušil, jestli ví, co se mu honí hlavou. Možná věděla, možná ne. Možná byl příliš dětinský, když by se nejraději schoulil do její náruče. Krvavým, upoceným křtem poznamenaný novic s cejchem vypáleným hluboko do mysli. Cejchem opojným a sladkým jako med, ovšem s hořkou pachutí jedovatého blínu otravujícím mysl, otravujícím tělo utopené hluboko pod temnou hladinou. Myslel, že se pod ní nedá dýchat, a přesto dýchal, přesto žil. A snad zítra, snad někdy bude moct vynořit hlavu, vzpamatovat se z toho všeho.
„Podívám se na ty záda.“
Mlčky kývl, přetáhl si přes hlavu halenu, lehl si na břicho do kožešin. Žena se jen zamračila, povzdechla, než z taštice vytáhla malý balíček. Rozbalila mastné plátno, prsty nabrala bylinami vonící mast z dřevěné misky a opatrně ji začala nanášet na širokou, dlouhou temně rudou podlitinu, která se táhla napříč přes jeho záda. Měl velké štěstí, že neskončil v prachu se zlomenou páteří, odsouzen k dlouhé a bolestivé smrti.
„Jsi dítě štěstěny,“ usmála se, když sebou škubl. Prsty pomalu opatrně rozmazávala mast, vtírala ji do potlučené, krví podlité kůže, která začínala natékat. Viděla, jak mu ztuhly svaly v obličeji, prsty křečovitě sevřel měkkou srst na kožešině, neřekl ale ani slovo, jen zíral do prázdna, než zavřel oči. Nechal ji, aby pracovala, a až po chvíli si uvědomil, že si u toho brouká tichou melodii. Pousmál se. Matně si pamatoval, že kdysi mu podobně broukala žena, která se o něj, jako o malé dítě, starala, když někdy za dlouhých chladných nocí nemohl spát. Připadalo mu, že to bylo dávno, v jiném životě... minulém životě, ze kterého byl vytržen. Životě, který dnes zemřel, aby mohl být zrozen nový, jiný.
Každý dotek prstů na ranách, bolel, a přesto hladil. Už nepromluvila, jen mlčky nanášela mast na jeho potlučené tělo, konejšila ho tím, ukolébávala ke spánku a zároveň rozlévala příjemné mrazení šimrající ho na páteři, v tříslech. Polkl, pomalu vypouštěl vzduch mezi zuby. Každý její dotek znovu bouřil a vzrušoval tělo, znovu probouzel žádostivý chtíč. Otevřel oči a přes rameno se jí zadíval do tváře. Nevšímala si ho. Jeho pohled přilákal výstřih, kam měl nerušený výhled, jak se nad ním skláněla. Chtěl uhnout, nebo se alespoň pohledem vrátit k tváři, ale její opálená kůže pod lemem šatů a žlábek mezi ňadry byly mnohem lákavější. Na spánek už neměl ani pomyšlení, jediné, co zaměstnávalo jeho mysl bylo to, co se skrývalo pod plátnem jejích šatů. Oheň, který rozdmýchala, stále neměl dost, pálil víc a víc každým jejím dotekem. Neodbytný, chtivý žádal další ukojení, další jed. Když má být dnešek dnem hříchu, nechť je tedy tento den tím, co je. Zítřejší pokání, prozření tak jako tak bude hořké, ze svých hříchů se bude zpovídat.
Jak klečela na kraji lůžka, dlaní překryl její koleno. Jen otočila hlavu, pousmála se. Dobře si všimla napětí ve svalech, když se jich lehce dotýkala, a lesk v očích vypovídal mnohé. Jeho pohled už nebyl chlapecký, jeho oči byly chtivýma očima muže, který už ví, co chce. Dlaní stiskl její stehno, pomalu jí putoval výš a s pevným dotekem vytahoval i látku jejích šatů, až odhalil světlou kůži. Polkl a s dětskou zvídavostí ji vytahoval výš, lačný zjistit, co se skrývá pod ní, to, co si zatím mohl jen představovat. Pokušení bylo příliš lákavé.
Nechala ho, dál ošetřovala jeho rány. Byla zvyklá na mnohem hrubší zacházení. Mohla být ráda, že dnešní noc stráví tady. Možná se dnešek obejde bez modřin, pokud mu dá, co bude chtít. Jeho ruka zatím dál zkoumala kůži na stehně. Zaujatý tím, co dělal, vpíjel se pohledem do hladké obliny, kterou kousek po kousku beze spěchu odhaloval, obočí zamyšleně stažené. A ve chvíli, kdy chtěl prsty zajet nejvýš, co to šlo, chtěl najít cestu k jejímu klínu, nečekaně se zvedla. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu. Nespokojeně se zamračil. „Kam jdeš?“ promluvil tiše, chraplavě, když se trochu vzpamatoval.
Neodpověděla, jen zabalila mast zpět do plátna a uložila ji do taštice. Kryšpín se přetočil na bok, vzepřel se na lokti, tázavě zvedl obočí, pevně stiskl rty. Pousmála se, rozepnula si pásek a odložila ho, rozvázala tkanici ve výstřihu šatů, přetáhla si je přes hlavu. Sama odhalila svoje tělo. Látka na šaty byla příliš drahá a ty její nebyly tak staré, aby si je nechala zničit.
Kryšpín polkl, očima hltal nahé tělo před sebou. I přes to, že jeho vnímání opět ovládal chtíč, nemohl si nevšimnout několika jizev, které mu předtím zůstaly skryty. Ta nejdelší se jí táhla od pánve až po koleno. Ale když přišla blíž, přestal se starat o staré jizvy, jiné části jejího těla byly podstatně zajímavější.
Odložila stranou misku s jídlem, sedla si do kožešin, ale dřív, než se stihla opřít o ruce měla jeho paži omotanou kolem pasu. Strhl ji pod sebe, sklonil se nad ní, v dlani stiskl její prs a nos zabořil do hrudi. Znovu chtivě lapal vůni, která ho tolik vzrušovala. Možná se jí chtěl zalknout. Vydechl, skousl její kůži, a když mu nehty přejela po zádech od krku až k pasu, prudce zvedl hlavu. Bolest v ranách ho ještě víc dráždila, prohnul se v zádech, zasténal, než se znovu sklonil. Nezkušenýma chtivýma rukama i ústy lačně zkoumal její tělo a každý dotek, její blízkost ho přiváděly k šílenství. Jako otrok svého těla, svého chtíče, který mu už zcela zatemnil rozum, kterému propadl. Sám rozvázal tkanici na svých spodkách, jak nejrychleji dokázal stáhl je ze sebe a dnes už podruhé hledal cestu mezi její stehna, k jejímu klínu, chtivý palčivého ukojení.
Její ruce mu znovu ukázaly kudy kam, než dlaně sjely na jeho obnažená stehna. Její vlhké útroby ho přijaly. Bez zaváhání si je bral a každým pohybem, každým dotekem její kůže na své, prstů, byl blíž vrcholu. Nehty mu přejela od pánve přes boky až do podpaží. Propadl se do své vlastní divoké rozkoše. Jeho tělo se otřáslo ve vlnách uspokojení, když se zasténáním zabořil obličej do jejích prsou, znovu se na ni zhroutil, do její náruče. Lapal po dechu, kterého se mu nedostávalo, tep mu bušil v hlavě. Matně cítil, jak ho objala pažemi, prsty zabořila do jeho vlasů.
Po chvíli se ošila a pomalu ho odtlačila do strany. Chtěla vstát, ale on tiše zabručel, paže jí pevně omotal kolem pasu. Nenechal ji odejít, místo toho se k ní přitiskl ještě těsněji. Byl unavený tak, že už nedokázal ani otevřít oči, jen se tváří opřel o její hruď a dřív než si to stihl uvědomit, tvrdě usnul.
Jen se pousmála, když zjistila, že zhluboka oddechuje, jemně ho pohladila po tváři, zastrčila mu zbloudilý pramen vlasů za ucho. Nakonec se sklonila a lehce ho políbila na čelo. Mohla mu být vděčná. Dnešek byl jedním z jejích lepších dní. Obešel se bez bolesti a bez ran. Pevně stiskla rty. Pohodlněji se uvelebila v jeho náruči, sama ho objala rukama, přitáhla si ho blíž k sobě. Jeho řídké vousy ji šimraly na kůži, když ze spánku něco zamumlal a otřel se o ni tváří. Snad i ona si bude moct dovolit chvíli klidného spánku.

Kryšpín sebou nespokojeně škubl a odfrkl si, když ho neodbytná moucha příliš dlouho šimrala na tváři. Nakonec se otočil na druhý bok, a když si nedala říct, zakryl si obličej dlaní. Ještě chvíli nehnutě ležel, než konečně pomalu otevřel oči, promnul si je prsty, zívl, zatřásl bolavou hlavou. Měl pocit, že mu ji někdo vyplenil. Dost se to podobalo kocovině, jen si byl jistý, že vína nevypil tolik, aby ji měl. Nakonec se zvedl na lokti a zašátral v prostoru okolo. Příliš dobře si pamatoval, že neusínal sám. Jenže jeho lůžko bylo prázdné a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl, krom... ušpiněných kožešin. Zabručel, promnul si obličej dlaní a rozhlédl se po stanu.
„Dobré ráno.“
Trhl hlavou a zaostřil. V koutě na stoličce seděl Jakub. Zraněnou ruku měl v pásce, opíral se o jednu ze stanových tyčí a zkoumavě ho pozoroval. „Dobré,“ zabručel Kryšpín a padl zpět na kožešiny. Když si ale uvědomil, že je nahý, vyhrabal se do sedu. Jakub mu hodil jeho halenu. Chytil ji ve vzduchu a přetáhl si ji přes hlavu. Nakonec v nohou lůžka našel svoje spodky, odvázal od nich nohavice a natáhl si je na sebe. Když si zavazoval tkanice, po očku pozoroval Jakuba, který pomalu vstal, nalil ze džbánu víno do jeho rohu a podal mu ho. Kryšpín děkovně škubl koutkem rtů a s chutí svlažil hrdlo. Nakonec se namáhavě postavil. Celé tělo ho bolelo. Protáhl se a neubránil se bolestnému syknutí, volnou rukou si zezadu promnul krk. „To je každé ráno po bitvě takové?“ zeptal se rozmrzele.
„Jsou i horší, nepřál bych vám probudit se jako zajatec,“ pousmál se Jakub. „Před stanem je vědro s čerstvou vodou.“
Kryšpín mu vrátil roh a bos pomalu opatrně vyšel ven. Tam ze sebe zase halenu shodil, sklonil se nad vědrem, nabral vodu do dlaní a chrstl si ji na obličej. Opakoval to ještě několikrát, než se nespokojeně ušklíbl. Nakonec popadl vědro, narovnal se a vylil si ho na hlavu. Zalapal po dechu a prohnul se v zádech, když mu studená voda rychle stekla po kůži, vsákla se do látky kolem jeho pasu. Bezděky se otřásl, s letmým úsměvem si užíval příjemnou chladivou vodu. Pustil vědro na zem, prsty si promnul oči, aby se zbavil přebytečné vlhkosti, odhrnul si vlasy z obličeje a oklepal se jako pes. Sebral svoji halenu a otřel si do ní tvář, z níž mu stékaly drobné kapky.
Zamrkal, ještě jednou protáhl bolavé tělo, než se rozhlédl kolem. Slunce bylo ještě nízko. Hodně nízko a mezi stany vládlo ospalé ticho. Nikde nikoho neviděl. Ušklíbl se, vrátil se dovnitř, po cestě si přetáhl přes hlavu halenu. Zvlhla od vody, která mu zůstala na kůži. Měl pocit, že snad už nikdy nebude moct normálně chodit. Kdyby měl teď sednout na koně, opravdu by se mu nechtělo.
Jen šlehl pohledem po Jakubovi, než se opět zhroutil na své lůžko.
Jeho sluha mu podal kus studeného pečeného masa, chléb a roh s vínem. Kryšpín chvíli mlčky pozoroval misku, než zvedl pohled a zadíval se na něj. Jednou rukou pomalu namáhavě rovnal jeho kroužkovou košili a pozorně si ji prohlížel, aby zjistil, kde ji má vyspravit. Celou dobu si ho nevšímal a Kryšpín si skousl ret. Potřeboval s někým mluvit, aby si mohl srovnat myšlenky. Aby dokázal ospravedlnit to, co dělal, co se včera všechno stalo, aby mohl překonat vinu, kterou cítil, která na něj dorážela z uváleného lůžka. Která na něj křičela z jeho meče ležícího na zemi. Zubatá čepel byla stále pokrytá zaschlou krví. Měl by se modlit. Měl by se kát, přesto nedokázal vstát opřít krvavou zbraň o zem a žádat Boha o odpuštění. Připadalo mu to nesmyslné, prázdné, jako všechno. Všechno kolem. Kde znovu hledat víru, kde hledat útěchu, když měl pocit, jako by v něm něco zemřelo? Jako by on včera zemřel na bitevním poli a místo něj se vrátil někdo jiný, muž se stejnými vzpomínkami, stejným tělem, jen mu něco chybělo. A co to je, nedokázal říct, neodkázal rozpoznat. Ne teď. Ne ve chvíli, kdy se topil ve zmatené prázdnotě. Čím ji naplnit? Kde hledat radu? Kde hledat podporu?
Pevně zavřel oči, promnul si je prsty. U otce? Neviděl ho více než půl roku. Setkali se na Pražském hradě, když byl pasován na rytíře. Vyhledal ho, aby mu oznámil datum jeho zásnubní hostiny s dívkou, kterou nikdy neviděl, ač už dlouhá léta věděl, že zrovna ona bude jeho ženou, matkou jeho dětí. Byla mu vybrána, sotva se narodila. Zásnuby se měly konat za několik měsíců, a až získá lepší postavení na královském dvoře, dokáže, že je schopný, měla být svatba. Tomuto muži se měl svěřit? Tomuto muži se měl kát, že zhřešil? Muži, kterého od dětství vídal jen sporadicky, ač ho miloval a ctil. Muži, kterého neznal. A navíc, potřeboval mluvit teď, a jeho otec s ním nebyl... Jako pokaždé. Pochopil by? Hořce se pousmál, než zvedl pohled a znovu se zadíval na Jakuba. Polkl, naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, a když vzhlédl, uhnul očima. Kdo ho znal lépe než on? S kým strávil více času než s mužem, který ho už roky doprovázel? Bylo mu sotva pět, když Jakub přišel požádat o službu. Byl přijat do hradní posádky a sám Kryšpín si ho pak vyžádal jako doprovod, když odešel z domova. Nikdy ho nezklamal. Byl mu tichou, věrnou oporou. Věděl, že se na něj může spolehnout. Nakonec se už neudržel a tiše promluvil: „Kde jsi byl v noci?“
Jakub pomalu zvedl pohled, škubl koutkem rtů. „Venku,“ odpověděl lakonicky.
Kryšpín se zhluboka nadechl. Chtěl, potřeboval mluvit, ale připadalo mu, jako by mu někdo nacpal do krku kus špinavého plátna. „Ty... to ty jsi ji sem poslal...“ vynutil ze sebe.
Jakub se zarazil a zkoumavě si ho prohlížel: „Nebyl jste snad spokojen?“
Kryšpín se jen zamračil. „Ne...“ vyhrkl, „jen... to...“ Promnul si nos prsty, zavrtěl hlavou. Nakonec vzhlédl, obočí zachmuřeně stažené: „Proč?“
Jakub se pousmál, než se postavil na nohy. „Potřeboval jste ji,“ odpověděl tiše a pohledem přejel po stanovém plátnu. „Když rozdáváme smrt, je třeba dát i život, aby mysl nepropadla šílenství. Tak je to na světě zařízeno.“
Kryšpín pevně sevřel rty, zavrtěl hlavou: „Dát smrt a dát život... hřešit a pak se před Bohem kát...“
„Za smrt, kterou rozdáte na bitevním poli vás budou oslavovat,“ upřel na něj oči Jakub, pevně sevřel rty.
„A za život, který rozdám, mě budou proklínat,“ odpověděl hořce Kryšpín. „Jak s tím žít? Jak pak žít sám se sebou? Jak pak najít ztracenou čest?“
„Nejsem v pozici, kdy bych vám mohl kázat, pane, jsem jen sluha,“ odpověděl pomalu Jakub.
„A kdo jiný? Možná jsi jen sluha... ale já v tobě vždy viděl i přítele. Co bys teď řekl svému synovi?“
Jakub si ho chvíli zkoumavě prohlížel, polkl, aby mohl promluvit. „Nemohu vám nic poroučet, mohu vám jen dát radu a na vás je, zda se jí budete řídit, nebo ne. Radu, kterou bych dal každému. Když budete muset zabít, zabíjejte tak, abyste se za to nemusel stydět. A když budete potřebovat ženu, berte si tu, která vám dá. Dobře zaplaťte a nebuďte na ně hrubý, pokud to jen trochu půjde. Chovejte se i k nim jako rytíř, ulehčíte jim tak jejich úděl,“ Jakub se odmlčel, pevně stiskl zuby, až se mu napjaly svaly na tváři a jizva, která se mu táhla od ucha až k nosu, byla vidět výrazněji. Bezděky zaťal ruce v pěst a zase je povolil.
Kryšpín na chvíli sklopil oči, než vzhlédl. Tušil, že chce ještě něco říct. „A?“ zeptal se tiše.
Jakub polkl: „Neberte tam, kde vám nedají. Neberte čest tam, kde ještě je, pokud chcete zachovat tu svoji. Nepřehlížejte krutost a násilí. Ty patří na bitevní pole, ne ženě. Pak se vám snad s vašimi hříchy bude lépe spát. Pak se nebudete muset bát božího soudu. Lze hřešit, a přitom mít čistý štít.“ Pevně se Kryšpínovi zadíval do očí, ale mysl odletěla jinam. Do minulosti. V náručí znovu svíral mrtvé tělo ženy. Ženy v rozervaných cárech, co zbyly z jejích šatů, ženy se stehny potřísněnými krví a podřezaným krkem... se vzdouvajícím se břichem... jeho ženy. Uhnul pohledem. Stále, celé roky si táhl tento obraz s sebou, stejně jako výčitku, bolest toho, že když ho potřebovala, nebyl s ní. Tisíckrát se ho snažil přetlouct... vínem, jiným ženským tělem, přesto ho pronásledoval. Stále stejně neodbytně. Polkl, promnul si oči, ve snaze jej zahnat zpět, hluboko do podvědomí. Možná to, že je teď tady, má alespoň trochu smysl.
Kryšpín se pomalu nadechl, chvíli mlčky zíral na svoji ruku. „Sli...“
„Mě nic neslibujte,“ přerušil ho Jakub, škubl koutkem rtů. „Slibte to sobě, svojí duši, že ji zanecháte tak čistou, jak jen dokážete.“
Kryšpín se pousmál, kývl hlavou, svalil se zpět do kožešin. Mlčel. Snad bylo vyřčeno vše, co slyšet potřeboval. Jakub se mezi tím sklonil zpět k jeho zbroji. Trhl hlavou a vzhlédl, až když Kryšpín po značně dlouhé době znovu promluvil: „Dostala zaplaceno?“
„Jistě, pane.“
Kryšpín se beze slova pomalu zvedl a přešel k malé truhle se svými věcmi. Chvíli se v ní přehraboval, než našel váček s penězi. Potěžkal ho v ruce, než ho hodil Jakubovi. Ten ho chytil a překvapeně zvedl obočí. Kryšpín se jen pousmál a kývl, než sebral ze země svůj meč, konečky prstů přejel po jeho čepeli, po zhnědlé krvi, která na něm zůstala. Pak pevně stiskl rty, opřel ho špicí o zem, poklekl na jedno koleno a ruce složil na záštitu. Sklonil hlavu a první tichá slova modliteb zazněla do ticha. Modlil se, ač mu známá slova připadala prázdná jako nikdy dříve, možná ze zvyku, možná v tichém přání. V touze znovu najít útěchu.
Jakub se jen pousmál, pomalu vstal a odešel ze stanu. Přenechal svého pána pokání a Bohu.